Úvod do teologie Trojjediného Boha 19. díl

V 19. díle cyklu pořadů nalistujeme v knize "Jako v nebi tak i na zemi" (vydané nakladatelstvími Krystal OP a Karmelitánské nakladatelství v roce 2007) stranu 325.

VII. Trvalá témata západní trinitologie

VII. 1. Augustinovy trinitární teorie a jejich další rozvoj

Aurelius Augustinus se narodil v roce 354 v města Thagaste v dnešním Alžíru. Studoval v Kartágu, kde také řadu let působil jako učitel rétoriky. V té době byl silně ovlivňován manichejci. Od roku 384 žil v Miláně, kde pod vlivem kázání biskupa Ambrože a působením matky Moniky postupně uzrávala jeho konverze. Křest přijal na Bílou sobotu roku 387. Po smrti matky se roku 388 vrátil do Thagaste. O tři toky později se tam stal presbyterem a později přijal odpovědnost za vedení místní církve jako biskup. Známé jsou jeho polemiky s manichejským učením, donatismem a pelagianismem. Augustin zemřel pravděpodobně 28. srpna roku 430 v Hippo, které bylo právě obleženo Vandaly.

Objemný spis De Trinitate psal Augustin jakoby "sám pro sebe", neboť jeho hlavním cílem bylo poznat Boha a poznat sebe, jak se dovídáme hned na počátku první knihy.

Knihy 1–4: Obhajoba trojičního dogmatu na základě Písma

Knihy 5–7: Obhajoba Trojičního dogmatu pomocí nauky o vnitrobožských vztazích

Kniha 8: Uvedení do mystického poznání Trojice na základě pojmů pravdy, dobra, spravedlnosti a lásky

Knihy 9–14: Hledání obrazu Trojice v člověku. Na konci se rýsuje psychologická teorie

Kniha 15: Shrnutí a doplnění celého díla (Je dobré začít právě touto 15. kapitolou.)

VII. 1. 4. Rizika Augustinovy psychologické trinitární teorie jako slabina západní trinitologie

Prvním předpokladem psychologické teorie jsou Augustinovy úvahy o člověku jako Božím obraze. Člověk je stvořen k Božímu obrazu (srov. Gn 1, 26), Bůh je Trojice, a proto v člověku musí být obraz Trojice.

Pravděpodobně první nástin psychologické trinitární analogie nacházíme na konci deváté knihy, kde Augustin nastoluje triádu: mysl (mens) – spořádané a pravdivé sebepoznání mysli (notitia) – a spořádaná láska k sobě (amor). Augustin zde identifikuje lidskou mysl se sebepoznáním a spořádanou láskou k sobě. To je však ideál, k němuž dospěje lidská mysl až v plnosti spásy, tedy až v okamžiku, kdy se dovrší její spodobení s Trojjediným a kdy uvidí Boha tváří v tvář.

Obraz Trojice se tedy podle Augustina nachází ve vznešenější části duše, v lidské mysli, v lidském duchu. Lidskou mysl proto můžeme přirovnat k jediné božské přirozenosti. Velmi důležité je však i konstatování, že obraz Trojice zůstává přítomen také v hříšníkovi. Ale spíše jen jako schopnost či možnost poznat Boha. Boží obraz je tudíž podle Augustina základním předpokladem spasitelnosti člověka.

Třem osobám odpovídají tři mohutnosti mysli: paměť (memoria), inteligence (intellegentia), vůle (voluntas). Celá mysl si pamatuje, celá mysl chápe, celá mysl miluje, a přece paměť, intelekt a vůli vnímáme jako tři mohutnosti, které mohou konat to, co jim přísluší, jedině ve vzájemném souběhu.

"Není pochyb, že od počátku své existence /lidská mysl/ nikdy nepřestává pamatovat si, chápat a milovat samu sebe, jak jsme to prokázali. Proto platí, že jakmile se mysl svým myšlením zaměřuje na sebe samu, produkuje se určitá trojice, na jejímž základě lze pochopit, co je slovo, které dostává svou formu ze samotného úkonu myšlení, zatímco vůle spojuje obojí. Právě v tom máme tedy spatřovat přednostně obraz, který hledáme." – (De Trinitate, 14, 10, 13, s. 588–589)

Je zřejmé, že osobě Otce odpovídá paměť, osobě Syna intelekt a osobě Ducha svatého vůle, protože slovo mysli jako výraz aktu myšlení vychází z paměti podobně jako Slovo z Otce. Láska mysli k sobě pak stojí na úkonu sebepoznání, což odpovídá roli Ducha svatého v imanentní Trojici.

Augustinova velikost se projevuje nejen ve strastiplném hledání obrazu Trojice v lidské mysli, ale především v tom, že tento autor si svou teorii v závěrečné 15. kapitole důsledně zkritizoval. Říká nyní, že mezi Boží Trojicí a trojicí v lidské mysli není pouze podobnost, nýbrž také velká nepodobnost. Psychologickou trinitární teorii hodnotí na konci svého života pouze jako určité podobenství.

Dodejme ještě, že paměť, intelekt a vůle jsou v člověku mohutnostmi jedné osoby, a proto je nelze vnímat tak, jako kdyby substitovaly samy v sobě, nýbrž tak, že substitují v jediném "já" toho, kdo si sebe pamatuje, sebe poznává a sebe miluje. V božství ale Otec, Syn a Duch svatý nejsou pouze třemi mohutnostmi jediné osoby, nýbrž třemi osobami, v nichž trojím způsobem substituje jediná božská přirozenost.

Pozitivem Augustinovy psychologické teorie je určitě to, že do jisté míry odhaluje základní podmínky našeho poznání Trojice. Každé poznání se přece zakládá na podobnosti mezi poznávajícím a poznávaným. Pokud by nebyla žádná podobnost s Trojjediným, nebyl by teolog s to o Bohu říci v zásadě nic. Zároveň platí, že poznání Boha a vypovídání o něm nemůže spočívat pouze v intelektu, ale že do hry musí vstupovat také paměť a láska.

Vraťme se k Augustinově sebekritice. Často se setkáváme s oprávněnou výtkou, podle níž psychologická teorie odtrhuje trinitologii od dějin spásy a zaměňuje poznání Trojice za pouhou introspekci. Jestliže je obraz Trojice v lidské mysli spjat s lidskou přirozeností, protože se nachází i v hříšníkovi, pak hrozí, že se zde bude nadřazovat přirozené zjevení nadpřirozenému. Odpovězme takto: přirozený obraz Trojice v lidské mysli je pouhou potencialitou, schopností lidství a výrazem jeho bytostného zaměření k nadpřirozenosti.

Dalším nebezpečím, které si autor De Trinitate jasně uvědomoval, byla "tvrdá" identifikace Otce s Boží pamětí, Syna s intelektem, Ducha svatého s vůlí – láskou. Ve skutečnosti je tomu tak, že božství je svou pamětí, svým intelektem, svou vůlí. Jsou v něm ale tři, kteří si pamatují, chápou a chtějí. Těch triád najdeme více. 

Augustinovu sebekritiku však následující generace teologů a filozofů nebraly v potaz. Například G. W. F. Hegel (1770–1831) všechna zmíněná rizika psychologické trinitární teorie rozpracoval. Bylo mu naprosto zřejmé, že tajemství Trojice představuje rozlišující a základní znak křesťanství.

"Ten, kdo neví, že Bůh je Trojice, neví zhola nic o křesťanství." G. W. F. Hegel

Hegela toto mystérium znepokojovalo a inspirovalo. Nepochybně jemu patří zásluha za to, že po osvícenském opomíjení trinitologie probudil nový zájem o toto ústřední tajemství křesťanské víry. Tento křesťansky věřící myslitel byl ve svém úsilí veden ušlechtilými pohnutkami. Chtěl totiž definitivně překonat negativní tendence osvícenství a především teoretický ateismus. Chtěl svým dílem chválit Boha, a nikoli člověka. Další nespornou Hegelovou zásluhou je, že vnímal ústřední roli velikonočního tajemství, a proto promýšlel tajemství Boží trojičnosti na základě paschálního mystéria. Jeho pohled nebyl v teologii na přelomu osmnáctého a devatenáctého století rozhodně běžný. Je nesporně geniální a dodnes inspirativní.

Ovšem má to svá negativa. Základní problém spočívá v tom, že G. H. F. Hegel identifikuje Boha s duchem, dokonalým subjektem, který si uvědomuje sebe jako objekt svého myšlení a následně se s tímto předmětem sebeuvědomění ztotožňuje. První fáze sebeuvědomění je označena jako Otec, jenž se stává Synem a vrací se k sobě jako Duch. Tento ustavičný proces sebeuvědomování se pak promítá do základního postupu, který charakterizuje celý Hegelův myšlenkový systém: do triády teze – antiteze – synteze. Lze do jisté míry tvrdit, že celá Hegelova filozofie je v zásadě triadologická, protože samo myšlení a cesta subjektu k sebeuvědomování je v jistém slova smyslu "bohem". Právě v tom je ale také největší potíž, neboť Hegel vlastně identifikoval proces lidského myšlení a psychologický obraz Trojice v člověku s Trojicí samotnou. Tento Hegelův "bůh" rozhodně není Bohem Bible a křesťanské víry. Otec, Syn a Duch svatý totiž nejsou pro Hegela osobami, nýbrž pouze mohutnostmi či momenty sebeuvědomovacího procesu jediného "supersubjektu". Vzorem je zde jednoznačně psychologická Augustinova teorie.

V Hegelovi vyplouvá na povrch to, co bychom mohli nazvat samotou Absolutna. Jeho triáda není společenstvím. Hegelova vize Boha jako „supersubjektu“ s třemi momenty sebeuvědomění měla zejména ve dvacátém století značný vliv na myšlení celé řady předních teologů, zejména německy hovořících. I když se k němu třeba stavěli kriticky. V této souvislosti bývají zmiňováni zejména K. Barth a K. Rahner.