Hermeneutika mystéria – 11. díl

Intellectus fidei

Víme, že intellectus fidei představuje druhou část  ideálního uspořádání dogmatického nebo systematicko-teologického pojednání o určitém aspektu tajemství víry, kde se má naplno projevovat tvůrčí teologické myšlení. Jestliže v auditus fidei je hlavní osou našeho myšlení poměr mezi minulostí a současností, v intellectus fidei se jedná o celou síť poměrů a vztahů. Připomeňme si nyní to, co o intellectus fidei říká  Opatam totius, čl. 16:

„Potom se mají bohoslovci učit hlouběji pronikat do tajemství spásy pomocí spekulace pod vedením sv. Tomáše a objevovat jejich vzájemnou souvislost (dogmat-pravd víry), aby se dospělo k jejich dosažitelně nejlepšímu objasnění. Ať jsou také vedeni k tomu, aby vnímali stálou přítomnost a působení těchto tajemství v liturgických úkonech a v celém životě církve. Ať se také učí hledat řešení lidských problémů ve světle zjevení, promítat jeho věčné pravdy do proměnlivých podmínek lidského bytí a sdělovat je současníkům způsobem jim přiměřeným".

Základní myšlenkový postup se tedy týká vzájemného poměru mezi jednotlivými dogmaty či pravdami víry.  Každé dogma a pravda víry se vyznačuje nejen svým začleněním do organismu pravd jediné víry (analogie víry), ale má určitou vnitřní strukturu. K uvedené základní struktuře vztahů přistupuje především poměr k praxi, životu, spiritualitě a k současné době. To je také druhá základní osa systematicko-teologického myšlení, typická pro intellectus fidei.

Teologie nehledá, co by církev měla hlásat, to je již dáno zjevením, ale především se táže, jak hlásat, protože smysluplná komunikace se děje po způsobu adresáta. Teologie tedy hledá a ustavičně modifikuje, „jak“ komunikovat v proměnách času zvěst spásy. Teologie je tudíž především zprostředkování mezi zjevením a vědou, mezi zjevením a kulturou. Jedná se tedy o poměr víry a vědy a o problematiku inkulturace.  Rozdílnost adresátů hlásání je jedním z legitimních zdrojů teologického pluralismu, a právě proto je možno hovořit o teologii africké, asijské, latinskoamerické, západoevropské, novoortodoxní atd.

Pro hermeneutiku mystéria je zcela zásadní text z dokumentů 1. vatikánského koncilu:

„Když rozum osvícený vírou se zbožnou úctou a skromností horlivě hledá, pak dochází díky Božímu daru k určitému velice plodnému poznání tajemství buď cestou analogie s tím, co rozum poznává přirozeně, - buď ozřejmováním vztahů existujících mezi jednotlivými tajemstvími navzájem anebo mezi nimi a posledním cílem člověka. Nikdy ale rozum není schopen proniknout tato tajemství stejně jako pravdy, jež jsou jeho přirozeným objektem poznání.“

Text jasně naráží na analogii jsoucna, když hovoří o poznávání tajemství víry na základě určitého poměru, který existuje mezi tímto tajemstvím a předmětem našeho přirozeného poznání. Analogie víry je popsána jako organický poměr mezi jednotlivými tajemstvími víry, přičemž je zdůrazněn poměr každého tajemství víry k poslednímu cíli člověka. Mezi jednotlivými tajemstvími víry nesmí být rozpor. Když je má teolog správně pochopit, musí se zabývat jejich vzájemnými vztahy.                               

Podrobné pojednání nabízí monografie prof. Ctirada Václava Pospíšila Hermeneutika mystéria, kterou v roce 2005 vydalo nakladatelství Krystal OP a Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří.

Pořady 13 dílného cyklu Hermeneutika mystéria připravila Jana Beránková.