Hermeneutika mystéria – 12. díl

Analogie víry

Bipolární paradoxy tajemství živého Boha v tomto světě

V teologii se setkáváme s dvojicemi skutečností, které stojí vedle sebe v určitém napětí: Bůh je jeden a zároveň trojosobní, - Bůh je vůči světu jak imanentní, tak transcendentní, - Kristus je pravý Bůh a úplný člověk, - spása je dar, ale zároveň závisí na lidské svobodě a jednání, -milost je nezasloužený dar, člověk ve vztahu k ní zůstává zcela svobodný, - svátost je viditelné znamení, které zároveň obsahuje neviditelný tajemný význam, - Bible je lidské slovo jako svátost Božího slova či Slova, - církev je neviditelná a zároveň viditelným společenstvím, atp.

V zásadě každé tajemství víry má tuto bipolární strukturu,  která je zároveň paradoxální, protože představuje cosi nečekaného a protože oba komponenty stojí vedle sebe na první pohled v určitém protikladu. Stejnou bipolaritu nacházíme v Božích vlastnostech. Bipolární paradox je šifrou živého tajemství živého Boha v tomto světě. Bipolární paradox je mez, k níž smí dojít člověk svým přemýšlením, dále je možno pokračovat výhradně okoušením mystéria.

Ortodoxie není uniformita, nýbrž interval, v němž vedle sebe může existovat teoreticky nekonečné množství mínění a stanovisek teologického pluralismu, podobně jako mezi černou a bílou barvou existuje teoreticky nekonečné množství odstínů šedi. Náš jazyk je ale neumí přesně pojmenovat. To znamená, že někdy máme problém jak definovat určitou názorovou pozici uvnitř zmíněného intervalu legitimního teologického pluralismu.  

Naším úkolem je, abychom se učili rozpoznávat meze legitimního teologického pluralismu a dokázali integrovat, co je integrovatelné. Za míněními, stanovisky a orientacemi jednotlivých teologických škol stojí vždy poměrně zřetelná určitá spiritualita. Ve hře jsou živí lidé se svou vírou a s tím, jak tuto víru prožívají.

V oblasti ekumenismu dnes dochází ke stále zřetelnějšímu překrývání názorových spekter typických pro jednotlivé konfesní teologické reflexe. jestliže katolická teologie zaujímala stanovisko u jednoho pólu, zatímco evangelické teologie inklinovala spíše k opačnému pólu. stanoviska se dnes vyjasňují a to opravdu integrovatelné přijímají teologové jedné konfese od teologů druhé konfese jako cosi pozitivního a obohacujícího. Konfesní stanoviska rozhodně nesmějí jít na úkor pravdivosti.

Vzájemná organická a hierarchická propojenost jednotlivých aspektů tajemství víry

Prvním a základním poutem mezi všemi jednotlivými aspekty tajemství víry je jejich totožná bipolární a paradoxální struktura, která zajišťuje, že reflexe  v daném poli je stále živena oním napětím, které představuje věčné téma, jež je zpracováváno v nekonečných variacích. jedinost víry vyžaduje od teologa, aby si uvědomoval a odhaloval organickou provázanost jednotlivých věřených pravd. Je třeba připomenout to, co už jsme říkali, že poměr mezi jednotlivými systematicko – teologickými pojednáními je kruhový a perichoretický.

Stojí všechny pravdy víry a všechna pojednání stejně vysoko? Rozhodně nikoli, protože mezi vedle předchozí spojitosti existuje rovněž určitá hierarchie pravd víry, jak se píše v dokumentu Unitatis redintegratio 11, Dokumenty, s. 449

„Kromě toho katoličtí teologové, když při ekumenickém dialogu ve věrnosti nauce církve spolu s odloučenými bratry bádají o božských tajemstvích, mají postupovat s láskou k pravdě, s křesťanskou pokorou, Při porovnávání nauk ať pamatují, že existuje řád neboli hierarchie pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry.“

Monografiie prof. Ctirada Václava Pospíšila Hermeneutika mystéria vydalo v roce 2005 nakladatelství Krystal OP a Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří.

Pořady 13 dílného cyklu Hermeneutika mystéria připravila Jana Beránková.