Úvod do christologie – 14. díl

V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma čtrnáctého dílu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 134. strany.

Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:

III.2.1.             První nicejský koncil (325)

III.2.1.1.         Předehra – ariánská krize

Arius začal ve svých kázáních šířit velmi vyhraněnou podobu subordinacionismu. Pravý Bůh podle něj musí být nejen nestvořený, nýbrž i nezplozený, a tak Slovo nemůže být Bohem ve stejném smyslu jako Otec. – Ariáni popírali existenci Kristovy lidské duše, Logos podle nich přijal pouze lidské tělo. Ariánské učení tedy představuje jednu z nejvyhraněnějších podob christologie Logos-sarx.

Proti tomuto učení záhy vystoupil alexandrijský biskup Alexandr, jehož teze se dají shrnout takto: Slovo je souvěčné s Otcem. Slovo je zásadně nestvořené a skrze něho bylo všechno stvořeno. Slovo je pravým Synem Otce, ne adoptovaným. Syn má stejnou podstatu-přirozenost jako Otec. Slovo ve své božské podstatě-přirozenosti není vystaveno ani změnám, ani utrpení.

III.2.1.2.          Svolání sněmu, jeho průběh a vyznání víry

Císař Konstantin Veliký svolal roku 325 sněm do Niceje. Nicejští otcové odmítli ariánské učení. Pro koncilní otce existují pouze dva základní způsoby bytí: nestvořené a stvořené. Syn není „polobohem“ mezi jediným pravým Bohem a stvořením. Toto přesvědčení ale musel sněm velmi jasně vyjádřit v termínech vlastních řeckému myšlení. Volba padla na slovo homoúsion – soupodstatný. Otcové tím vyjádřili jedinost Boží přirozenosti, která je společná jak osobě Otce, tak osobě Syna. Nicejský koncil představuje nejen obranu božství Syna, ale zároveň skutečného monoteismu spolu s rozlišením mezi Plodícím a Plozeným. Termín „homoúsion“, i když se nevyskytuje v Novém zákoně, vyjadřuje tak docela přesně tajemství věčného plození a také Synovo plné božství v tom smyslu, jak je toto tajemství obsaženo v apoštolském kérygmatu.

III.2.1.3.          Soteriologický rozměr Nicejského koncilu a jeho aktualita

Pro Aria byl Kristus vynikajícím člověkem a jako vzor také učil cestě spásy, ale nemohl být Spasitelem v plném slova smyslu, význam jeho díla nemohl být univerzální. Definitivní a univerzální Spasitel může být pouze Bohočlověk. Každý jiný prostředník by mohl být překonán někým jiným. Pokud nicejští otcové stvrdili Kristovu soteriologickou univerzalitu, neučinili nic jiného, než že v rovině ontologie vyjádřili totéž co kdysi Petr (Sk 4,12) v rovině soteriologie: „V nikom jiném není spásy: není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“

III.2.1.4.          Atanáš

Athanasios ( +373) byl velkým obhájcem nicejského vyznání víry a velký bojovník za ortodoxii. Byl spjatý s alexandrijskou teologickou školou. Dává přednost označovat Ježíše jako Kyrios kai sótér – Pán a Spasitel. Svou pozornost upírá ke Slovu jako stvořiteli a obnoviteli stvoření v díle vykoupení a spásy. – Atanáš pochopitelně také obhajuje pravost Kristova lidského těla, které Slovo přijalo prostřednictvím svého vtělení. Patří mezi význačné představitele christologie Logos – sarx.

III.2.2              Spor o úplné Kristovo lidství

III.2.2.1.          Apollinarismus

Apolinář z Laodiceje byl věrným spolubojovníkem Atanáše proti arianismu. Byl veden snahou o zvýraznění jednoty božského a lidského principu v Kristu. To ho vedlo k tvrzení, že ve vtěleném Božím Synu existoval pouze jediný princip poznání a chtění, totiž ten božský.

„Vždyť když apoštol řekl, že „Slovo se stalo tělem“, nedodal „a duší“. Je přece nemožné, aby dva principy poznání a chtění přebývaly na jediném místě, jinak by jeden bojoval proti druhému podle vlastní vůle a síly. Tak tedy Slovo na sebe nevzalo lidskou duši, ale pouze sémě Abrahámovo. Proto chrám Ježíšova těla nachází svůj předobraz v chrámu Šalamounově, který byl bez duše, bez poznání a bez vůle.“

Ve svém učení popírá v Kristu lidský princip poznání a chtění. Mylná je již premisa, že lidské chtění by muselo nevyhnutelně směřovat proti božskému. Soulad mezi božskou a lidskou vůlí Kristovou přece zajišťuje dokonalá Ježíšova poslušnost (srov. Flp 2,8). – Vzhledem k tomu, že Apolinář byl váženou osobou, nikdo proti němu oficiálně nezakročil. Reakce proti popírání existence Ježíšovy lidské duše se však objevily ihned. Například u Řehoře Naziánského.

III.2.2.2.          První konstantinopolský koncil (381)

Sněm svolal císař Theodosius Veliký kvůli znovupotvrzení nicejského vyznání víry. Koncil zavrhuje mezi ostatními bludy také apollinarismus. Vyjádření podstaty tohoto bludu najdeme v listu zaslaném sněmem papeži Damasovi:

„Zachováváme také neporušené učení o přijetí lidství Pánem a odmítáme přijetí těla jak bez duše, tak bez intelektu, tak jakkoli neúplného, a víme, že Boží Slovo, dokonalé přede všemi věky, se stalo úplným člověkem v poslední době pro naši spásu.“

III.2.3.             Spor o jednotu subjektu v Kristu

Efezský koncil z roku 431 řešil spor mezi dvěma čelnými představiteli, kteří reprezentovali christologie dvou věhlasných škol. Cyril Alexandrijský měl blíže k christologii typu Logos – sarx, jeho odpůrce Nestorios vycházel z tradic christologie Logos-anthrópos.

III.2.3.2.          Nestorios a Cyril

Teologickým jádrem sporu bylo takzvané communicatio idiomatum, tedy to, zda lze lidské a božské atributy i činnosti připisovat jedinému subjektu vtěleného Syna. Do středu zájmu se dostává právě otázka titulu Bohorodička. Vždyť jedině tehdy, když je Ježíš Božím Synem již od počátku své lidské existence, a jedině tehdy, je-li skutečně jediným subjektem, lze právem hovořit o Bohorodičce. Spor o titul Matka Boží tedy byl primárně klíčovou záležitostí christologickou!

Nestorios odmítal přivlastňovat lidské úkony Ježíše z Nazareta subjektu Slova. Důsledky toho co tvrdí, by byly katastrofální především pro soteriologii. protože pokud by nebylo možno připisovat lidské úkony i lidské utrpení vtělenému Slovu, pak by tyto skutečnosti pozbyly univerzálního vykupitelského a zjevitelského významu. Následovat Ježíše by nemělo žádný význam pro spodobení člověka s Bohem.

Cyril Alexandrijský vychází ze základních předpokladů christologie Logos-sarx, a proto silně a v daném sporu zcela správně podtrhuje zásadní jednotu subjektu v Kristu. Východiskem Cyrilovy argumentace je nicejské krédo, kde je patrná zcela evidentní jednota subjektu Syna, který je zrozen z Otce a který přijal tělo z Marie Panny.

„Svatí otcové měli tedy odvahu nazvat svatou Pannu Bohorodičkou ne proto, že by přirozenost Slova, tedy jeho božství, bralo svůj počátek od svaté Panny, ale proto, že porodila svaté tělo oduševnělé rozumovou duší, s nímž je Slovo sjednoceno podle hypostaze. proto tedy tvrdíme, že Slovo bylo zrozeno podle těla.“

Maria nepočala Slovo, to je vzhledem ke svému božství věčné. Počala však úplné lidství, které je od prvního okamžiku své existence spojeno se Slovem podle hypostaze, tedy podle osoby, a tak lze tomuto jedinému subjektu Božího Syna připisovat jeho narození podle těla. Maria porodila božskou osobu Slova, které je hypostaticky spojené s lidstvím v jejím lůně. To znamená vyloučení jakéhokoli okamžiku, v němž by existovalo Ježíšovo lidství nesjednocené se Slovem, čímž je vyloučena jakákoli možnost adopcianismu. V tom tedy spočívá christologický význam výrazu Bohorodička.

Efezský koncil dal tedy pečeť oficiality Cyrilově christologii i tomu, jak užíval communicatio idiomatum. Velmi cenným a stále platným výtěžkem je, že jednota subjektu v Kristu má prioritu před rozlišováním jednotlivých přirozeností. V zásadě tedy platí, že jedinému subjektu vtěleného Božího Syna lze připisovat charakteristiky i činnosti vlastní oběma těmto přirozenostem. Nelze však připisovat lidské přirozenosti to, co přísluší božské, a opačně. Například nelze tvrdit, že Boží Syn jako Bůh zemřel na kříži nebo Ježíš jako člověk je vševědoucí. Na koncilu byl přijat také titul Bohorodička.