Úvod do christologie – 20. díl

V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma dvacátého pořadu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 229. strany.

Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:

Ještě z předchozí kapitoly str. 228: Božská osoba nikterak nedeformuje Kristovo úplné, pravé a plně autentické lidství, protože v něm plní ontologicky a psychologicky tutéž funkci jako každá jiná osoba u normálního člověka. I když Ježíšovo jediné „já“ je „já“ nestvořeného Božího Syna, způsob, jakým si ho Ježíš uvědomuje a jakým ho prožívá, je dokonale lidský, protože se uskutečňuje prostřednictvím lidského poznání, lidského cítění a lidské svobody. Galilejskému Mistru tedy rozhodně nechybí lidská psychologická osobnost, takže vtělený Boží Syn je opravdu úplným člověkem.

Ježíš z Nazareta však není pouze úplným a pravým člověkem, jeho lidství sjednocené s osobou Slova se stává tou nejdokonalejší možnou realizací lidství. Tuto skutečnost velmi dobře postihuje K. Rahner. Člověk jako subjekt a osoba je bytím, které niterně tíhne k sebepřekročení a prožívá sebe sama jako „nekonečno v možnosti“. Tím, že člověk jako subjekt je bytostně zaměřen k sebepřesažení a k bytí obecně, k tajemství, je niterně orientován k Bohu a toto zaměření představuje jeho trvalý existenciál. Ve vtělení se tato otevřenost a zaměřenost člověka ve vztahu k Bohu realizuje tím nejvyšším možným způsobem.

Skutečnost, že lidská přirozenost je stvořena v možnosti sjednotit se dokonale s osobou Slova, představuje poslední základ onoho všeobecně lidského tíhnutí k transcendentnu, které se do dějinnosti promítá jako směřování k budoucnosti a zaměření k eschatologické plnosti. Díky hypostatické unii, a nikoli navzdory jí, se Ježíš z Nazareta stává novou autentickou definicí člověka. Proto je Kristus novým Adamem, proto se právě v něm vrcholným způsobem odhaluje člověku jeho vlastní tajemství a nesmírná vznešenost jeho povolání.

IV.13.              Rozvoj Ježíšova vědomí a poznání

Ježíš z Nazareta byl od počátku své lidské existence Božím Synem, vtěleným Slovem, aniž by si to zároveň lidsky plně uvědomoval. První takový projev zaznamenává evangelista Lukáš a Ježíšův věk svědčí o tom, že k vědomí své naprosto výjimečné osobní identity dospěl ve stejné době, kdy si svou osobní identitu člověk obvykle uvědomuje.

O rozvoji Kristova vědomí ohledně jeho veřejného působení jsme se zmiňovali v souvislosti s biblickou christologií. Skutečnost, že se toto vědomí rozvíjelo, nejenže neodporuje dogmatickým prohlášením magisteria v oblasti christologie, nýbrž dokonce také ladí s tím, že Ježíš z Nazareta se chtěl stát člověkem, který neví vše dopředu. Vzal na sebe tak i to, co charakterizuje život každého z nás, určitou nezajištěnost. Tato nezajištěnost je prostorem, v němž vtělený Boží Syn může prožívat svůj vztah k Otci jako důvěru, jako svěření se do jeho rukou.

Ježíš se zříkal takového vědění, které by jej zvýhodňovalo, které by činilo jeho lidství jiným, než je naše, které by znevěrohodňovalo zkoušky, jež jako člověk podstupoval. Tato dobrovolnost určitého nevědění tvoří součást kenóze vtěleného Božího Syna. Na druhé straně ale Ježíš musel s naprostou jistotou vědět vše, co niterně souviselo s naplněním jeho poslání Zjevitele a Spasitele. Z tohoto hlediska proto Ježíš opravdu nebyl prvním věřícím. Nový zákon skutečně nikdy výslovně nehovoří o Ježíši z Nazareta jako o prvním věřícím, protože on je původce víry a tím, kdo přivádí víru učedníků k dokonalosti.

Někdo by mohl aplikovat argument „co není přijato Slovem, nemůže být spaseno“ na oblast víry, když by tvrdil: "Ježíš Kristus neměl ctnost víry, proto naše víra nemá žádný význam pro spásu". Odpovíme takto: Říkáme-li, že Ježíš nebyl prvním věřícím, neznamená to, že by mu cosi chybělo, naopak je tím míněno, že on má plnost poznání bez těch omezení, jež s sebou víra nevyhnutelně nese. Za druhé: Z existenciálního hlediska Ježíš prožíval svůj vztah k Otci jako spolehnutí se na toho, jemuž důvěřoval. Takže v něm nechyběl základní prvek lidského věření Bohu.

Rozvoj Ježíšova vědomí nevyhnutelně zahrnuje otázku jeho nevědění. Z teologické hlediska má Ježíšovo nevědění zásadně odlišný význam než běžná lidská neznalost, protože Ježíšovo nevědění patří k úchvatné hlubině jeho kenóze. Jeho svobodné nevědění jako součást sebevydání a nevyužívání osobní výlučnosti ve svůj vlastní prospěch je nevyhnutelně vymezeno službou zjevit člověku plnou pravdu o tajemství živého Boha, tím pádem zjevit i definitivní pravdu o tajemství samotného člověka a spasit jej.

IV.14.              Teorie Ježíšova blaženého patření v době jeho pozemského života

Teorie Ježíšova blaženého patření na Boha od prvního okamžiku jeho lidské existence má původ ve středověké teologii. Tomáš, obdobně jako další mistři vrcholné scholastiky, hovoří o tom, že Kristus měl jako člověk od prvního okamžiku bezprostřední a oblažující patření na Boha, jako mají svatí v nebi. Dále pak vlité poznání a konečně zkušenostní, tedy normálním způsobem nabyté lidské poznání.

Na první pohled vše vypadá logicky. Pokud Ježíš není pouhým věřícím, pak musí mít přímé patření na Boha. Nicméně objevuje se několik problémů. Již od zrodu této teorie se její zastánci museli potýkat s nelehkou otázkou slučitelnosti oblažujícího charakteru patření a reálného lidského utrpení nositele tohoto druhu poznání. Ježíšovy smrtelné úzkosti a jeho utrpení na kříži s oblažujícím charakterem přímého poznání. To zůstává otevřenou otázkou.

Další nelehkou otázkou je, zda dualismus implicitně obsažený v tvrzení, že zatímco Ježíšovo tělo nebylo oslaveno, jeho duše se těšila stejné slávě jako vyvolení v nebi, je ještě slučitelný s biblickou antropologií a učením magisteria o zásadní jednotě duchovního a tělesného principu v člověku.

Otázka zůstává otevřená, přesto se pokusme o naše řešení. Současní odborníci  dospívají k podstatnému souhlasu, pokud se jedná o charakteristiky Ježíšova vědění a vědomí. Panuje mezi nimi ale neshoda ohledně kategorií, které na ně aplikují (vyhneme se proto nepřiléhavým označením jako oblažující patření, přímé patření, mystické kontakty, víra).  Nicméně zůstává otázka: Co tedy garantuje subjektivní jistotu Ježíšova vědomí vlastní synovské identity a subjektivní jistotu jeho poznání ohledně toho, co zjevil?

Vnějším znamením pravdivosti jeho poselství je zejména Kristovo vzkříšení a oslavení. Vědomí Muže z Nazareta ohledně vlastní synovské identity nemůže být pouze plodem jeho přirozeného lidského zrání a uvědomování si sebe sama bez souběhu jakési uschopňující milosti, která by pochopitelně garantovala i jistotu Ježíšova vědění ohledně toho, co zjevil. Obecně přece platí, že zjevení není možno chápat výhradně jenom „zdola“, jako kdyby člověk poznával Boha a vystupoval k němu pouze vlastními silami, ale nevyhnutelně a především „shora“, protože každé pravé poznání Boha je vždycky dar, spočívající kromě jiného také v uschopnění lidského srdce k synovskému naslouchání.

Toto obecné pravidlo musí nevyhnutelně platit i v případě jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi, Ježíše z Nazareta. Jinými slovy, na základě analogie mezi zjeveným slovem a vtěleným Slovem se v případě Muže z Nazareta jedná o vrcholný a neopakovatelný případ prorocké inspirace, která přece garantuje neomylnost Písma ohledně toho, co se týká naší spásy. Vždyť Nový zákon zdůrazňuje, že galilejský Mistr byl pomazán tím samým Duchem, který mluvil ústy proroků. Jelikož se jedná o jedinečný případ, měla by tomu odpovídat i specificky christologická milost, která po všech stránkách, to je i z hlediska lidského vědomí a vědění, uschopňuje lidskou přirozenost ke sjednocení s osobou Slova, tedy milost, kterou klasická christologie nazývá milost sjednocení – gratia unionis.

Jedná se o specifickou milost a její specifičnost se projevuje zejména v tom, že není provázena vírou, ale naprosto jistým věděním – vždyť pravý člověk si musí být skutečně vědom toho, kým je. Jak se ale tento souběh milosti sjednocení konkrétně projevoval v Ježíšově psychice, zůstane navždy tajemstvím.