Úvod do teologie Trojjediného Boha 17. díl

V 17. díle pořadu nalistujeme v knize "Jako v nebi tak i na zemi" (vydané nakladatelstvími Krystal OP a Karmelitánské nakladatelství v roce 2007 ) stranu 271:

VI. 4.              Cesta k definici trinitárního dogmatu ve čtvrtém století

V roce 313 došlo k zásadnímu obratu v postoji císaře Konstantina Velikého vůči křesťanství. Končí pronásledování křesťanů. Biskupové se stali politicky vlivnými osobnostmi. Zatímco ve druhém a třetím století se odehrálo bezpočet místních synod, nyní nová situace umožnila konání velkých ekumenických koncilů. Vrcholil tak proces inkulturace evangelijního poselství do myšlenkového světa helénismu. Na scénu vystoupily do popředí spekulativní teologické otázky. Jednalo se především o vyjasnění problematiky božství Ježíše Krista a Ducha svatého. V pozadí stál zásadní soteriologický zájem. Kdyby totiž Kristus a Duch nebyli nositeli pravého božství, pak by člověk neměl přímý přístup k Bohu a mluvení o "zbožštění" by bylo prázdným slovem. (Období 4. století na teologické scéně v oblasti trinitologie zpracovává M. Simonetti ve světoznámé téměř šestisetstránkové studii La crisi ariana).

VI. 4.1.1.         Arius a počátek ariánské krize

Arius (256-336) se snad narodil v Libyi. V mládí byl žákem teologa Lukiana, který vedl školu v Antiochii v origenovském duchu. Tam navzdory odsouzení Pavla ze Samosaty existovala významná skupina inklinující k monarchianismu maloasijského typu. Spolu s ním tam byli žáky i pozdějši vlivní církevní hierarchové Eusebius z Nikomédie a Eusebius z Césareje. Frekventanti Lukianovy školy a jeho zastánci se nazývali „syllukianisté“.  - Další nezanedbatelnou okolností vzniku ariánské krize bylo schizma uvnitř alexandrijské církve, které se týkalo praxe pokání udělovaného těm, kteří za posledního pronásledování (303-312) odpadli od víry. Biskup Meletios z Lykopole byl tvrdě proti přijetí odpadlých křesťanů zpět do církve, zatímco vedení alexandrijské církve postupovalo smířlivěji. Arius se přikláněl sem i tam. Měl ctižádost zařadit se mezi klérus. Skutečně se mu podařilo, že byl vysvěcen na presbytera a byl mu svěřen do správy významný alexandrijský chrám. Kolem roku 320 patřil k nejvýznamnějším představitelům alexandrijského kněžstva.

Jeho heretické učení spočívalo v tom, že akcentoval subordinacianismus až do té míry, že Syna redukoval na pouhého prvního tvora. Také tvrdil, že byl čas, kdy Syn neexistoval. Arius tedy nerozlišoval mezi plozením a stvořením. Šlo mu o co nejzřetelnější rozlišení Syna od Otce). Nejdůležitější ze všech biblických argumentů, jichž Arius a jeho druhové používali, byl text Přís 8, 22–25. V septuagintní verzi užívané Ariem je nejdůležitější 22. verš vyjádřen takto: "Hospodin mě stvořil (ektisen me) jako počátek svých cest kvůli svým dílům." Ve verši 25 se hovoří o zplození moudrosti (genna me), z čehož Arius vyvozoval, že zplození je identické se stvořením, a proto Syn není soupodstatný s Otcem, jenž jediný je nezplozený. Dlužno také připomenout, že Synův statut "poloboha", který je zároveň "tvorem", vedl Aria a jeho stoupence k mínění, že Logos v Ježíši z Nazareta zaujímá místo jeho lidské duše. I v této věci ale Arius zrazuje Origena, který výslovně hovořil o Kristově lidské duši, která je jasně odlišena od věčného Slova.

Dá se říci, že spor mezi Alexandrem a Ariem byl do jisté míry roztržkou mezi těmi, kdo vycházeli z Origenova myšlenkového odkazu. Biskup Alexander svolal synodu (323), na které byl Arius formálně odsouzen jako heretik. Nemohl tedy pobývat v Alexandrii a vypravil se za svým přítelem Eusebiem do Nikomédie. Doufal v jeho vliv u císařského dvora. Po mnoha diplomatických jednáních a vysvětlujících listech pochopil i císař Konstantin, že teologické rozpory uvnitř církve jsou závažné a on se jako imperátor musí obávat o jednotu své říše. A proto začal do sporu sám vstupovat. Konala se synoda v Antiochii, které se zúčastnil poradce císaře pro církevní věci Ossius z Córdoby, teolog západu. Jako nestranný pozorovatel doporučil císaři, aby byl svolán koncil, který by dal věci do pořádku. Prapůvodně měla být místem konání koncilu Ankyra (dnešní Ankara), ale pak byla určena Nicea, která byla v té době sídelním městěm imperátora a byla ve středu mezi znesvářenými místy. Císař pozval biskupy k jednání na státní útraty.  

VI. 4. 1. 2        První nicejský koncil r. 325

Hned na začátku jednání se všichni účastníci shodli, že Ariovo učení se odchyluje od tradiční víry církve. Císař Konstantin však požadoval od biskupů pozitivní závěry. Aby zformulovali základní odpovědi na sporné otázky. (Co to je božství Syna?) Ale to většina biskupů odmítala. Věděli, jak je těžké popsat to nevýslovné Tajemství v pozitivní definici. Jak to nakonec církevní otcové vyřešili? Za definicí zřejmě stojí Ossius z Córdoby. Podle všeho otcové vzali vyznání víry césarejské obce a doplnili ho o tzv. antiariánské dodatky. Můžeme říci, že zhruba dvě třetiny nicejského vyznání, co se modlíme v neděli a  o svátcích – to je právě ono v roce 325 zformulované. Chyběla pneumatologická část, text končil "...věříme i v Ducha svatého". Antiariánské dodatky jsou:

"Bůh z Boha, světlo ze světla" – formulace podtrhuje skutečnost, že plození nesmí být pojímáno materiálně, a proto rozhodně neznamená umenšení Otcova božství.

"pravý Bůh z pravého Boha“ – vyjadřuje, že Syn je Bohem v plném slova smyslu stejně jako Otec, a nikoli polobohem.

"zrozený, nestvořený" – to je jasné rozlišení Synova zrození od stvoření. Syn tedy vychází z Otce jiným způsobem než tvorové . Toto zrození patří do sféry božství. Zároveň se tak jasně odlišuje věčné božství,  a stvoření existující v čase. Přičemž mezi božstvím a stvořením neexistují žádné zprostředkující mezistupně.

"jedné podstaty s Otcem" - "soupodstatný s Otcem – homoúsion tó Patri" – to je nejvýznamnější antiariánský výraz. Daný výrok na jedné straně jasně vyjadřuje rovnost Syna s Otcem co do božství, na druhé straně je ale také nebezpečně dvojznačný. Ta dvojznačnost spočívá především v tom, že nebylo vyjasněno, o jakou podstatu se jedná! Koncilní vyjádření nebylo tedy dobře zabezpečeno proti možným interpretacím sabellianistického typu, které by ztotožňovaly osobu Otce s osobou Syna. 

Celý západ tuto nauku o "homoúsion tó Patri" soupodstatnosti Syna s Otcem podepsal, neboť víc inklinuje k Boží jednotě. Na východě měli mnozí otcové strach, zda to není zakuklený sabellianismus. Vždyť Pavel ze Samosaty byl ještě před 65 lety odsouzen za to, že použil slova homoúsion tó patri! Nicméně téměř všichni koncilní otcové (bylo jich symbolicky 318) Nicejské krédo podepsali. Císař Konstantin si to tak přál. Nepodepsal Arius a jeho věrní.   

Byly to ale vynucené podpisy zvláště u origenovsky orientovaných biskupů. A tak byla připravena živná půda pro nové teologické spory. K pozitivním přínosům 1. nicejského koncilu v oblasti trinitární ortodoxie však patří obrana skutečné Boží jedinosti a odtmítnutí zprostředkujících stupňů bytí mezi jediným Bohem a stvořením. V tomto smyslu nicejští otcové řekli své jasné "Ne" helénizaci křesťanství. 1. nicejský koncil je tedy pouze velmi důležitým krokem na cestě k formulaci dogmatu a plné trinitární ortodoxie.