Úvod do christologie 12. díl

Úvod do christologie 12. díl
25. prosince 2010 Nábo, Úvod do christologie Autor: Jana Beránková

Ve dvanáctém pořadu vzdělávacího cyklu Úvod do christologie nás čeká třetí část monografie nadepsaná Patristická christologie. Profesor Ctirad Václav Pospíšil nám nejprve představí židokřesťanskou christologii druhého století. Premiéru pořadu můžete poslouchat v pondělí 27.12.2010 v 16 hodin. Reprízu naladíte v neděli 02.01.2011 v 10.30 hodin.

V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma dvanáctého dílu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 112. strany.

Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:

Část III.         Patristická christologie

Při studiu christologie církevních otců se musíme seznamovat s heterodoxními učeními, tedy se základními bludy, jejichž společným jmenovatelem je nadřazování kultury a filozofie apoštolskému kérygmatu. Bludná řešení zůstávají trvalými pokušeními lidského ducha ve vztahu k tajemství víry, a budou se v různých podobách stále znovu vracet na scénu teologické reflexe.

Základní východisko patristické christologie představuje Písmo. Jeho výklad a komentování byly nejčastější formou teologické práce. Dalším neopomenutelným rysem je pastorační ráz reflexe. Otcové byli v naprosté většině případů pastýři, jejich učení proto bývá v hlubokém a organickém sepětí s životem církve. Otázky Kristova pravého božství a úplného lidství postupně vedly k stále rostoucímu důrazu na ontologický rozměr tajemství vtěleného Božího Syna. Hledání v oblasti ontologie má však velmi silnou soteriologickou motivaci. Otcové neoddělovali problematiku Kristova bytí od jeho významu pro nás.

Nesmírná šíře problematiky i materiálu vyžaduje určitý výběr. Nejprve pohovoříme o christologii přednicejského období a potom se zaměříme na vývoj christologie především ve vztahu k velkým ekumenickým koncilům starověku.

III.1.1.            Druhé století

Církev ve druhém století musela v oblasti christologie čelit třem základním nebezpečím: popírání Ježíšova božství ze strany ebionitů, popírání Ježíšova reálného lidství ze strany dokétů a mytologickým tendencím gnostického ražení. Tyto výzvy nutily křesťany hlouběji reflektovat obsah vlastní víry.

II.1.1.1.        Židokřesťanská christologie

Mezi svědky židokřesťanské christologie je třeba zařadit mnohé apokryfy, Didaché, Barnabášův list, pastýř Hermův, zřejmě i 1. a 2. Klementův list do Korinta. Ne každý apokryfní spis je gnostický a vyloženě heterodoxní. Ve druhém i následujícím století vznikala celá řada apokryfních evangelií. V Tomášově evangeliu projevuje Ježíš božskou moc již jako dítě. Prostí věřící upřednostňovali příběhy před abstraktními formulacemi, nelze se tedy divit, když se ortodoxie vyjadřovala i legendárními literárními prostředky.

III.1.1.2.         Ignác Antiochijský

Je snad nejvýznačnější ze všech apoštolských otců. Reprezentuje křesťanství pohanokřesťanské provenience. Ve své christologii jasně vyznává jak božství, tak lidství Ježíše Krista a klade velký důraz na soteriologický význam vtělení i na historický rozměr Ježíšovy existence. Základní rysy Ignácovy christologie najdeme v jeho listu Efezským:

Je jeden lékař tělesný i duchovní, zrozený i nezrozený, vtělený Bůh, ve smrti pravý život, i z Marie, i z Boha, nejdříve trpící, potom netrpící, Ježíš Kristus, náš Pán.“

III.1.1.3.         Doketismus a gnóze

Řecký filozofický monoteismus viděl Boha jako protiklad světa. Radikální řecký filozofický monoteismus v sobě skrývá nebezpečí podceňování historické skutečnosti. Ta bude mnohými pojímána jako pouhé zdání (od dokeó), což se projevilo v doketismu. Doketismus u Krista připouštěl pouze zdánlivé anebo alespoň utrpení neschopné tělo. V pozadí stojí řecký dualismus, hodnotící hmotnou stránku existence jako cosi negativního.

Křesťanství druhého a třetího století však především naráželo na velmi komplexní jev gnóze (gnósis – poznání), vycházející z vyhraněně dualistického pojetí hmoty a ducha a z apokalyptického dualismu mezi současnou zlou epochou a budoucí epochou slávy. Spása stojí a padá se stupněm dosaženého vědění, které má tajemný charakter zasvěcení. Gnostici rozdělovali lidi do tří kategorií podle analogie s řeckým antropologickým schématem duch – duše – tělo. Nejvýše stojí elita – praví gnostici, kteří mají pravé poznání a v nichž převládá pneumatická stránka. Nejnižší kategorii představují ti, v nichž je nejsilnější jejich tělesná složka.

Křesťanská teologie, pokud chce zůstat věrna Muži z Nazareta, musí neustále usilovat o sebeočistu od gnostické mentality, která je jedním z nejnebezpečnějších pokušení, jemuž hříchem poznamenaný člověk tak často podléhá.

Podle gnostiků Kristus na sebe nevzal skutečné, ale pouze imaginární či duchovní tělo, které ve skutečnosti nepochází z lidské matky. Kristus tedy přišel skrze Marii (per Mariam). Proto také všichni církevní otcové, kteří se stavěli proti gnózi, velmi silně zdůrazňovali formulaci narozený z Marie Panny ( ex Maria), pokud se týká lidství, což odpovídalo výroku „z Otce“ (ex Patre), pokud jde o božství. Podle gnóze trpěl na kříži pouze Ježíš, jehož Kristus před hodinou ukřižování opustil. Toto pojetí se v poněkud pozměněné podobě objeví později ve svaté knize islámu, v Koránu.

III.1.1.4.         Apologeti

Apologeti představují v dějinách teologie velký pokrok. Jejich cílem byla především obhajoba tváří v tvář helénské kultuře a filozofii. Nejdůležitější z nich je zřejmě mučedník Justin. Justinovo myšlení je výrazně antignostické, a tak vyznává Kristovo reálné lidství. Vyznává rovněž božství Ježíše Krista, i když pojímá vztah mezi Otcem a Synem v mezích určitého subordinacianismu, protože vidí Syna podřízeného Otci. Justin nepopírá soteriologický význam Kristova utrpení, nicméně klade důraz na spásonosný význam Kristova učení nebo zjevení, jak to ukazuje Justinova nauka o Logos spermatikos. Logos, který se plně zjevil až v Ježíši Kristu, byl a je podle Justina určitým způsobem přítomen v každém člověku jako semeno v zemi. Křesťanství má proto stejný nárok na univerzalitu jako sama pravda či pravá moudrost: mezi ním a pravou filozofií nemůže existovat rozpor. Víra v Krista navíc nachází spojence ve všech, kdo hledali pravdu a moudrost a žili ve shodě se svým poznáním semen Slova. To platí jak pro starozákonní proroky, tak pro velké řecké filozofy a básníky – kupříkladu Sokrates nebo Herakleitos byli pro Justina v podstatě křesťany. Semena Slova však představují pouze náznak, zárodek či předobraz plného zjevení Božího Syna Ježíše Krista, proto pouze křesťané mají plnou znalost Slova. Na druhé straně to znamená, že Justinovo pojetí Slova se nekryje plně s Prologem Janova evangelia. V pozadí stojí jak platonismus, tak stoicismus.

V posledních desetiletích se Justinovo učení o Logos spermatikos stává velmi aktuálním vzhledem k otázkám inkulturace i kvůli problematice dialogu s ostatními náboženstvími, ve kterých lze tato semena slova nacházet a vidět v nich určitou přípravu na evangelium. S tím je pochopitelně spjata i otázka univerzality Kristova spasitelského významu a jeho působení mimo hranice křesťanství.