Úvod do christologie 23. díl

Úvod do christologie 23. díl
13. března 2011 Nábo, Úvod do christologie Autor: Jana Beránková

Ve dvacátém třetím díle vzdělávacího cyklu z dogmatiky jsme stále v páté části nadepsané Základní stavební kameny soteriologické reflexe. Profesor Ctirad Václav Pospíšil tentokrát probere Dějiny spásy. Premiéra je připravena na  pondělí 14. 03. 2011  v  16  hodin. Pořad můžete znovu poslouchat následující neděli v 10.30 hodin nebo v audioarchivu.  

V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma dvacátého třetího pořadu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 294. strany.

Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:

V. 6.                Dějiny spásy

Křesťanství, podobně jako judaismus z určitého hlediska a částečně i islám, stojí na Božím zjevení, které představuje reálný Boží zásah do lidských dějin. Poslední všeobecný koncil užívá výrazu dějiny spásy (historia salutis). Koncilní otcové hovoří výslovně o dějinách člověka a dějinách spásy a zároveň podotýkají, že obojí dějiny mají pouze jediného Pána.

Průběh Ježíšova života patří do empirické oblasti, která je přístupná prostřednictvím studia dokumentů, což však neplatí pro „dějiny spásy“. Ty sice zahrnují zkušenost v obecném slova smyslu, ale předpokládají takové porozumění událostem, k němuž člověk nedospívá jinak než vírou. Pokud chceme správně vymezit oblast, která je vlastní christologii, musíme mít na zřeteli právě výše zmíněné rozlišení." PBK, Bible a   christologie, 1.2.6.1.. s. 42

Nyní k rozlišení jednotlivých stadií a forem dějin spásy. Obecné dějiny spásy začínají stvořením člověka jako obrazu Božího, a tedy povoláním člověka k plnému společenství s Bohem. Univerzální jsou proto, že se týkají celého lidského rodu. Zvláštní nebo partikulární dějiny spásy se otevírají vyvolením Abraháma (srov. Gn 12) a týkají se bezprostředně Izraele. Ale už tam je jasně řečeno, že v Abrahámovi podle Božího příslibu „dojdou požehnání veškeré čeledi země (Gn 12,3).“ Apoštol Pavel vidí naplnění tohoto příslibu v Kristu:

Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: „Proklet je každý, kdo visí na dřevě.“ To proto, aby požehnání dané Abrahámovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru (Gal 3, 13-14).“

Je třeba si uvědomit, že pro značnou část lidstva první fáze všeobecných dějin spásy pokračovala před Kristem paralelně s partikulárními dějinami spásy, protože vedle smlouvy s Abrahámem, která sebezprostředně týkala Izraele, existovaly starší smlouvy Boha s celým lidstvem, a právě na tyto smlouvy navazovaly a dodnes navazují velké náboženské tradice lidstva.

„Lidstvu byly nabídnuty čtyři smlouvy: první před potopou v době Adamově, druhá po potopě za Noemových dnů, třetí jako dar Zákona za Mojžíše, konečně čtvrtá, která obnovuje člověka a rekapituluje všechno a která prostřednictvím evangelia pozvedá člověka k letu směrem k nebeskému království.“ Irenej, Adv.haer. 3,11,8

Uvedená Irenejova periodizace různých smluv mezi člověkem a Bohem před námi otevírá problematiku spásné hodnoty mimokřesťanských náboženství. Z určitého hlediska pro celou řadu lidí, kteří ještě nepřijali Krista, subjektivně ještě trvá první fáze všeobecných dějin spásy. Je tedy evidentní, že k první a druhé smlouvě se nějakým způsobem vážou všechna světová náboženství. Následující smlouvy se ovšem týkají pouze judaismu, islámu a křesťanství.

V.7.     Ježíš z Nazareta – jediný a univerzální spasitel

To, že Ježíš Kristus je jediný a univerzální spasitel člověka a celého světa, představuje základní údaj křesťanské víry, který nelze plně prokazovat pouze rozumovými prostředky. Tento univerzální význam je velmi jasně obsažen v prvotním kérygmatu. Stačí vzpomenout na Petrovo vyznání před veleknězem: V nikom jiném není spásy: není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni (Sk 4, 12).“ a další texty Nového zákona.

Zcela spontánně se však vynořuje otázka: Jak vysvětlit to, že jednotlivá historická událost může být rozhodující pro celé lidské dějiny? – Řešení celého problému je možné pouze na teologické rovině. Stačí si uvědomit, že nositelem pravé univerzality je Bůh sám. Ne nadarmo samo slovo „univerzalita“ naznačuje zaměření všech a všeho k Jedinému. Proto také pravá univerzalita jde ruku v ruce se skutečnou jedinečností Toho, k němuž všichni směřují. Univerzalita křesťanství stejně jako katolicita církve a všeobecnost křesťanské misie mezi národy stojí a padá s Ježíšovou osobní identitou věčného Božího syna, tedy se skutečností vtělení!

Partikulární dějiny spásy jsou spjaty s vyvolením jedince, skupiny, národa. Toto vyvolení a povolání však jde ruku v ruce s posláním, které má v posledním důsledku univerzální zaměření. Bůh vyvolí a povolá jedince, ale skrze něho chce zasáhnout všechny ( srov. např. Gn 12, 1-3).

O Ježíšově jedinečnosti svědčí i to, nač jsme narazili zejména při studiu soteriologických titulů. I když zakladatelé velkých náboženských tradic lidstva bývají představování jako prostředníci spásy, nejsou z fenomenologického hlediska spasiteli v témže smyslu, jako je jím Muž z Nazareta. Pravým spasitelem není osobně ani Mojžíš, Buddha, Mohamed, nýbrž je to nauka, kterou komunikují. To radikálně nové a neopakovatelné u Ježíše spočívá v tom, že on není pouze zjevitelem nějaké spásonosné nauky. On sám je Spasitelem, on sám a jeho dílo má univerzální význam.

Jak ale Kristovo spasitelství působí v dějinách lidstva? Teologické vysvětlení účinnosti Kristova prostřednictví „tady a teď" je podloženo jednak univerzálním působením Božího – Kristova Ducha, jednak kategorií zpřítomnění v ekleziálně-sakramentálním slova smyslu. Vzhledem k tomu, že v dnešní teologické reflexi je Duch svatý vnímán stále více jako místo, horizont nebo prostor autentické zkušenosti člověka s Bohem v Kristu, pak lze říci, že tento „Prostor“, plně otevřený vtělením a velikonočním dramatem, zahrnuje i nás. Duch svatý nás tedy především díky svátostnému dění činí jakoby Kristovými současníky. To platí nejen pro křesťany, protože v určité míře tento Duch působí v každém člověku, který se obrací v modlitbě na Boha a který projevuje upřímnou lásku ke svým bližním. Jestliže univerzalita je zaměření všech a všeho k jedinému, pak tento pohyb směrem ke Kristu a k jeho tělu, tedy církvi, se děje silou Ducha svatého. Proto také působení Kristova Ducha mimo hranice křesťanství je třeba vždy chápat jako přípravu na evangelium a zaměřování člověka k plné Pravdě, jíž je vtělený Boží Syn. Toto působení Ducha, které univerzálně zaměřuje všechny ke Kristu, k plnosti zjevení, k plnosti spásy, proniká i dobami, které předcházely příchodu Božího Syna v těle. Není pochyby, že Duch svatý působil ve světě již dříve, než byl Kristus oslaven.  

V.8.     Univerzalita spasitelství Ježíše Krista a hypotetičtí mimozemšťané

Součástí úvah o univerzalitě spasitelství Ježíše Krista by dnes měla být i otázka, zda by se jeho prostřednictví vztahovalo i na hypotetické mimozemšťany. Je to dnes aktuální i vzhledem ke kulturní situaci, kterou vytvářejí masmédia a vědecko-fantastická literatura. Rozhodně tu nerozvíjíme problematiku existence nebo neexistence takových mimozemšťanů. Úvahy autora monografie jsou pouhou hypotézou. V tomto článku na webu na ně jen zkratkovitě upozorňujeme.

Prolog  Janova evangelia (Jan 1, 1-8) hovoří jasně o účasti Slova na díle stvoření: „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest  (…) svět skrze něj povstal.“ Toto univerzální prostřednictví při díle stvoření se týká věčného Slova, nikoli vtěleného Slova. Tuto univerzalitu prostřednictví Slova v díle stvoření zjevila univerzalita prostřednictví vtěleného Slova, Ježíše Krista, v díle spásy (srov. např. Kol 1, 15-17.18-20).

Jestliže Logos je prostředníkem při stvoření všeho, co jest, pak Ježíš Kristus by měl být spasitelem všeho, co jest, vtělení Slova na Zemi by tak představovalo rozhodující událost pro celý vesmír. Ježíš by měl být spasitelem nejen lidí, ale také hypotetických mimozemšťanů. Když se však zaměříme na texty, které hovoří o Ježíšově prostřednictví, zjišťujeme, že celá záležitost není tak jednoznačná.

To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Je totiž jenom jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny jako svědectví v určený čas (1 Tim 2, 3-6).“

Bůh chce spasit všechny lidi skrze jediného a jedinečného, a proto také univerzálního prostředníka – člověka Ježíše Krista. Spasitelské zprostředkování Ježíše Krista se tedy bezprostředně týká lidí.

To vyplývá i ze skutečnosti, že prostřednictví nemá ale pouze sestupnou, ale také vzestupnou tendenci: Ježíš není pouze reprezentantem Boha před lidmi, ale také lidí před Bohem. A vyvstává otázka, jak by mohl nemimozemšťan smysluplně zjevovat Boha mimozemšťanům? Logos – Slovo znamená komunikaci, a ta se děje – pokud má být smysluplná – po způsobu adresáta sdělení. Jaký smysl by mělo zjevovat mimozemšťanům Boha jazykem jednoho lidského života, který je pro ně nesrozumitelný? To by odporovalo Boží moudrosti.

Ještě zřetelněji se vymezení rozsahu Ježíšova spasitelského zprostředkování na celý lidský rod projevuje v případě vzestupné spasitelské mediace. Tak například celá křesťanská liturgie stojí na Kristově kněžství, tedy na tom, že on zastupuje lidstvo před Bohem. Jak by ale mohl být Ježíš prostředníkem mimozemšťanů a reprezentovat je před Bohem, kdyby nebyl jedním z nich?

Církevní otcové používali v oblasti christologie dvou nám již velmi dobře známých pravidel, která spojovala ontologický základ Mistrova tajemství s jeho funkcionálním – soteriologickým – významem. První z nich zní: On se stal tím, čím jsme my, abychom se my mohli stát tím, čím je on. Jak by mohl být člověk Ježíš příčinou zbožštění mimozemšťanů, když by se nestal tím, čím jsou oni? – Druhé pravidlo říká: Co nebylo přijato Slovem, to není spaseno. Jak by ale mohl vtělený Boží Syn zachraňovat přirozenost mimozemšťanů, kdyby ji na sebe nepřijal? Obě pravidla jenom v jiné podobě vyjadřují to, co o Ježíšově spasitelské mediaci učí Nový zákon. Ježíš zemřel pro nás a za naše hříchy.

Druhý vatikánský koncil se zcela pochopitelně vyslovuje o zaměření Ježíšova spasitelského díla primárně na lidský rod a na člověka. V jeho dokumentu Gaudium et spes je vysloveno další velmi důležité pravidlo, které má dvojí podobu.

„Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova. První člověk Adam byl předobrazem člověka budoucího, totiž Krista Pána. Kristus, nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání.“  GS 22

„Kdo následuje Krista, dokonalého člověka, sám se stává více člověkem.“ GS 41

Spása skrze Krista znamená nejen nápravu hříchem narušeného stvoření, ale jistým způsobem také dovršení díla stvoření. Eschatologická plnost, s níž se setkáváme v Kristu, v sobě tají zároveň přítomnost protologie. Proto je Ježíš novým Adamem, dokonalým obrazem Božím, vzorovou a zároveň také finální příčinou stvoření člověka k Božímu obrazu, je první i poslední (srov. Zj 1,17).  – Jak by ale mohl být člověk Ježíš z Nazareta vzorovou příčinou stvoření někoho, kdo není člověkem? Jestliže následovat Ježíše Krista znamená stávat se více a plněji člověkem a sebou samým, pak totéž pravidlo rozhodně nemůže platit pro mimozemšťany. Pro ně by následování člověka Ježíše Krista muselo znamenat, že se budou stávat méně mimozemšťany a více lidmi, což by odporovalo logice Božího jednání s námi.

O možnostech vzájemné komunikace mezi lidmi a hypotetickými mimozemšťany musíme hovořit z toho důvodu, že teze o Ježíšově spasitelství vzhledem k hypotetickým mimozemšťanům implikuje jednoznačně naši povinnost hlásat těmto tvorům evangelium a křtem je přijímat do Kristovy církve (srov. např. Mk 16,16: Mt 28, 19-20). Rozsah křesťanské misie se totiž kryje s rozsahem působnosti spasitelského významu Ježíše Krista. Jestliže je Nazaretský spasitelem všech lidí, pak máme povinnost hlásat evangelium všem lidem. Pokud by sem patřili také mimozemšťané, znamenalo by to povinnost hlásat evangelium i jim. 

Pokud jsme prodchnuti Kristovým Duchem, jsme otevřeni nejenom vůči setkání s jinými lidskými kulturami a náboženstvími, ale také vůči setkání s alteritou hypotetických mimozemšťanů.

Jestliže kříž stojí nad všemi kulturami, které Boží Moudrost transcenduje právě prostřednictvím pohoršení čistě světské moudrosti, protože přijetí zvěsti o ukřižovaném Božím Synu je stejným pohoršením pro Žida, Řeka, Inda i Číňana, pak se zdá, že právě tato univerzalita srdce otevřeného všem a náruče, v níž je dost místa pro všechny, by se mohla skrze přijaté lidství a skrze vykoupené lidi určitým způsobem dotýkat i hypotetických mimozemšťanů. Ukazuje se tedy, že kosmoteologická christologie a kosmosoteriologie musí být důsledně teologií kříže.

Protože nás Kristus vzorem své bezedné kenóze otevírá totalitě společenství s těmi druhými, je skutečně kosmicky univerzálním spasitelem. Učí nás tak univerzální lásce, jež dokáže zahrnout i hypotetické mimozemšťany. Jen díky němu jsme zaměřeni k eschatologické plnosti společenství svatých, takže jen díky Kristu jsme součástí toho, co bude plností spásy i pro hypotetické mimozemšťany. Pochopitelně totéž by mělo platit i opačně. Různá hypotetická vtělení Božího Syna do jednotlivých kosmických přirozeností vybavených inteligencí a svobodou by se tedy vzájemně nevylučovala. Jednotlivá vtělení by představovala jakési brány či cesty do kosmicky univerzálního společenství všech skrze věčný Logos a vtělený Logos. Kosmická univerzalita těchto alternativních vtělení by se na bázi kenóze perichoreticky prostupovala, což by se naplno projevilo v eschatologické plnosti společenství svatých. Mělo by však být zcela evidentní, že v každém druhu kosmické přirozenosti vybavené inteligencí a svobodou by se mohlo jednat o pouze jedno jediné a neopakovatelné vtělení, jehož základní charakteristikou by byla vždy naprosto neohraničená otevřenost vůči univerzálnímu kosmickému sjednocení všeho a všech v Božím Synu.  -Jak vidno, pohled na tajemství spásy z nového zorného úhlu, který je značně hypotetický, nám nakonec s překvapivou zřejmostí ukazuje na nejhlubší podstatu křesťanství.

Radek Habáň
Moderuje: Radek Habáň

Blahopřání

Pošlete svým blízkým k narozeninám či svátku písničku s přáním.

Regiony

Regiony