Úvod do christologie  25. díl

Úvod do christologie  25. díl
31. března 2011 Nábo, Úvod do christologie Autor: Jana Beránková

Ve dvacátém pátém díle vzdělávacího cyklu z dogmatiky uzavírá profesor Ctirad Václav Pospíšil setkávání nad monografií Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel. V závěrečném pořadu představuje Základní kategorie soteriologického významu Ježíšova kříže. Premiéra pořadu byla 28. 03. 2011 v  16  hodin. Repriza pořadu je v neděli 03.04.2011 v 10.30 hodin. Záznam všech pořadů najdete v audioarchivu Proglasu.   

V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma dvacátého pátého pořadu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 337. strany. Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:

V. 13.             Základní kategorie, kterými se teologie pokouší interpretovat soteriologický význam Ježíšova kříže

Žádná z následujících interpretačních kategorií není s to postihnout celou šíři tajemství spásy realizované na dřevě kříže. To je patrné již z toho, že Nový zákon užívá celou škálu vzájemně se doplňujících  modelů – např. vykoupení, oběť, smíření. O těchto způsobech rozumového uchopení tajemství kříže bude platit cosi podobného jako o christologických titulech: nemohou být více než pouze analogickým vyjádřením označované skutečnosti. Vždyť ve velkopátečním dramatu je přítomno nejen tajemství člověka, ale také tajemství vtěleného Božího Syna.

V. 13.1.           Kříž Vzkříšeného jako zadostiučinění

Termín „satisfactio“ vychází z římského práva, kde se tímto slovem označovalo zaplacení dluhu. Tento výraz bychom marně hledali v Novém zákoně. Tertulián pomocí tohoto výrazu označoval úkony penitenta, ale nepopisoval takto spasitelský význam Kristovy smrti na kříži. Kristovo vykupitelské dílo označil jako zadostiučinění poprvé Ambrož, ale to byl zřejmě nahodilý případ.

Ještě Petr Lombardský ve svých Sentencích nehovořil o zadostiučinění v souvislosti s Kristovou smrtí na kříži. Velcí scholastici užívali také výrazu „satisfactio“, dávali mu však poněkud jiný význam, než s jakým se setkáváme v Anselmově spise Cur Deus homo. Zadostiučinění realizované Ukřižovaným je například pro Bonaventuru a Tomáše přednostně antropocentrické povahy, protože jeho důvodem není tolik obnova Boží cti, jako spíše náprava hříchem vnitřně narušeného člověka. Bůh se rozhodl spasit člověka tímto způsobem proto, že se jedná o nejlepší lék na nemoc hříchu.

Satisfactio tedy může oscilovat mezi teocentrickým pojetím náhrady vyžadované Bohem a antropocentrickým pojetím s výrazně terapeutickým zaměřením. Následující myšlenka vystihuje pravou povahu zadostiučinění:

„Zadostiučinění je bezpochyby /…/  nápravou hříchu, není však něčím, co by předcházelo odpuštění a co by ho podmiňovalo, nýbrž čímsi, co přichází po odpuštění /…/. Přání dostiučinit je něčím, co se spontánně rodí z kající lásky. Pokud je prostým výrazem lásky, Bůh si nemůže nepřát, abychom cosi takového zakoušeli, poněvadž odpuštění z jeho strany není ničím jiným než vůlí uvést nás na cestu lásky.“

Autor úryvku hovoří o tom, co zakouší při svém obrácení hříšník, ale zároveň vystihuje podstatu zadostiučinění, které Kristus přinesl zástupně za nás. Jedná se v první řadě o kající dispozici srdce, které chce odpovědět na velkorysost odpouštějící lásky Boží a přeje si bolest urážky uštědřené Bohu nyní učinit svou vlastní bolestí.

Ukřižovaný je jako pravý Boží Syn nejprve Odpouštějícím, vtěleným a ukřižovaným Božím Odpuštěním (sestupná linie). On je ale také onou kající lidskou odpovědí na Boží odpuštění (vzestupná linie), a to je zástupné zadostiučinění.

Jestliže sestupná linie zprostředkování odpovídá milosrdenství, vzestupnou můžeme chápat jako naplnění spravedlnosti. Spravedlnost spočívá v tom, že člověk dokonale naplňuje zákon, jehož smyslem není nic jiného než to, aby se člověk stal věrným obrazem a pravou podobou milujícího, odpouštějícího a milosrdného Boha (srov. Mt 5, 48).  Boží milosrdenství je základní normou spravedlnosti, protože pouze ten, kdo odpouští a je milosrdný, spodobuje se s podivuhodně milosrdným Otcem, a naplňuje tak spravedlnost.

Jedinečnost osobní identity Spasitele, plnost milosti a s ní úzce spjatá plnost lásky a synovské poslušnosti, které se osvědčily ve zkoušce kříže a hrobu, stojí v základech toho, že Kristus je skutečně novým Adamem. Stejně jako Adam měl podle Božího rozhodnutí zprostředkovat milost všem ostatním lidem, tak i Kristus jako nová Hlava lidstva a církve dostává milost nejen pro sebe, ale také pro všechny lidi (gratia capitis). To znamená, že Bůh nechce udělovat člověku milosti jinak než skrze Ježíše Krista.

V. 13. 2.          Kříž Vzkříšeného jako vykoupení a cena naší spásy

Základ tohoto popisu soteriologického významu Kristovy smrti nacházíme ve Starém zákoně:

Já jsem Hospodin. vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím (lytrósomai – LXX) vás vztaženou paží a velkými soudy. Vezmu si Vás za lid a budu vám Bohem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvede z egyptské roboty (Ex 6, 6-7).“

Vykoupení původně znamenalo koupit otroka nebo zajatce a darovat mu svobodu, nebo zaplatit čísi dluh a nepožadovat za to náhradu. Nesmíme však zapomínat, že v Exodu je vykoupení-osvobození podmínkou, bez níž není možná pravá bohopocta (srov. Ex 5,1), bez níž nelze putovat do zaslíbené země. Osvobození „od něčeho“ je vždy zároveň osvobozením „pro Hospodina“.  V Písmu neexistuje neutrální svoboda, buď člověk slouží Hospodinu, nebo je otrokem cizích mocností a falešných bohů. Vykoupení je projevem milosrdenství. Jedná se tudíž o zásadně sestupnou soteriologickou kategorii.

V Novém zákoně sám Ježíš z Nazareta definuje svou smrt jako výkupné, které dává dobrovolně za mnohé.

Vždyť Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné (lytron) za mnohé (Mk 10, 45).“

Vykupitelem, osvoboditelem, spasitelem je podle svědectví Nového zákona jak Hospodin, tak Ježíš Kristus.

Uvažujeme-li o ceně naší spásy, máme na mysli velikost toho, co Hospodin a jeho vtělený Syn vynaložili při realizaci našeho vykoupení. Nadměrná cena spásy zjevuje nekonečnou Boží lásku k člověku (srov. Jan 3,16: Řím 5,8). Skutečnost, že Hospodin ve své nevýslovné lásce neodpočítá pouze přiměřenou cenu, ale vydává všechno, znemožňuje lidské kalkulace zakládající se na pouze právnickém pojetí vykoupení. Je to logika lásky, která se tváří v tvář moudrosti světa jeví jako pošetilost ( srov. 1Kor 1, 18n).

V. 13.3.            Kříž Vzkříšeného jako oběť

Novozákonní svatopisci velmi často popisují soteriologický význam Kristovy smrti na kříži jako oběť. Ve starozákonní epoše a v náboženství obecně hrál obětní kult velmi důležitou roli. Hovořit o Ježíšově sebevydání jako o oběti představuje jakýsi most mezi tajemstvím kříže a křesťanskou liturgií.

V. 13.3.1.        Starozákonní pojetí oběti

Oběť smlouvy

Oběť beránka

Celopal

Oběť Služebníka JHWH a vznešenost starozákonního pojetí oběti

V. 13.3.2.        Oběť Ježíše Krista v Novém Zákoně

Ježíš z Nazareta a oběť

Janovské pojetí Ježíšovy oběti

Pavlovské pojetí Kristovy smrti jako oběti

Kristova oběť v listu Židům

V. 13.3.3.        Reflexe nad tajemstvím Kristovy oběti

V. 13.4.           Kříž Vzkříšeného jako odpuštění a smíření

Na různých místech Pavlových listů je soteriologický význam Kristovy smrti popisován jako smíření. Tato terminologie často souvisí s obětí smíření a zcela pochopitelně také s teologií smlouvy, která ve smíření uskutečněném Kristem nachází své pravé naplnění.

Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové. To všechno je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. /…/ Na místě Kristově prosíme: dejte se smířit s Bohem. Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti (2Kor 5, 17-21).“

První zásadní skutečností je, že smíření není aktivitou hříšného člověka, podmětem této akce je sám Hospodin, který nás v Kristu usmiřuje se sebou. Usmíření však vyžaduje od člověka, aby na tuto Boží velkorysost odpověděl, nechal se s Bohem smířit. Vrcholným místem usmíření je Ukřižovaný, který na sebe vzal hřích a který se kvůli nám „stal hříchem“.

Usmíření jako obnova pravého společenství obecně je nejenom úkonem poškozeného, který odpouští, ale vyžaduje i úkon poškoditele, který přiznává svou vinu a v pravdivosti hluboké pokory přijímá odpuštění, nechá se odpuštěním proniknout a proměnit, nechává se usmířit. Odpuštění reprezentuje sestupnou linii spasitelského zprostředkování a přijetí tohoto daru s vědomím vlastní viny představuje vzestupnou linii lidské odpovědi, díky níž se obnova společenství dokonává. Kategorie smíření tedy snad nejlépe vystihuje rovnováhu mezi oběma směry zprostředkování.

V. 13.5.           Kříž Vzkříšeného jako záslužná příčina naší spásy

V. 13.5.1.         Záslužná hodnota lidského jednání a Boží sebedarování člověku

V. 13.5.2.        Záslužnost Ježíšova života, díla a jeho sebevydání na kříži

Kategorií zásluhy popisujeme soteriologickou hodnotu lidského díla vtěleného Slova. Ježíšova zásluha zahrnuje soteriologický význam nejen smrti na kříži, ale také celého Mistrova předchozího života.

Hodnota Ježíšova díla pochopitelně závisí na povaze od Boha předem darované milosti, na lásce, která se daným konáním projevuje, na poslušnosti Boží vůli, na tom, kolik lidských sil toto dílo vyžaduje.  Hodnota lidského díla Muže z Nazareta je úzce spjata s jeho osobní identitou Božího Syna, od níž se pak odvíjí vybavení lidské přirozenosti plností milosti.

Ježíš zasluhoval jak svým jednáním, tak ve svém utrpení. Nicméně je třeba si uvědomit, že samo utrpení nemá žádnou meritorní hodnotu, protože zásluha musí být aktivním úkonem rozumu a vůle toho, kdo zasluhuje. Utrpení, nakolik je působeno zvenčí a nakolik je pasivním snášením, tedy rozhodně nemůže být něčím záslužným. Ukřižování se stává čímsi záslužným pouze tím, že ho Muž z Nazareta svobodně přijímá a zevnitř proměňuje v úkon sebedarování Otcovu záměru spasit člověka.

Co a jak zasluhoval Ukřižovaný pro nás? To, že Kristus může zasluhovat spásu pro celé lidstvo, je vysvětlováno jeho statutem nového Adama, který je spjat s takzvanou milostí hlavy (gratia capitis). Je to milost obdržená ve jménu celého lidského rodu a pro celý lidský rod (srov. např. Jan 1, 16-17), její předávání však závisí na  reprezentantovi lidstva  a na jeho lidském díle. V první řadě to znamená, že Ježíšovo dílo pojímané jako zásluha není vzestupnou soteriologickou mediací, jako kdyby Bůh čekal na hodnotu, kterou mu nabídne jeho vtělený syn, a pak odpověděl darem milosti lidstvu. Ježíš přece svým utrpením Otci nic neplatil. Naopak, Bůh se daruje individuální lidské přirozenosti počaté v Mariině lůně. Tento nevýslovný dar míří ke každému člověku. Bůh se chce darovat jedině a výhradně skrze lidský život a dílo Muže z Nazareta, jehož úkolem je zjevit Otce a dát učedníkům plnost daru Božího Ducha. Zásluha Muže z Nazareta v náš prospěch spočívá v tom, že lidem tento nevýslovný dar svým životem, dílem a utrpením komunikuje, a tak jim „zasluhuje“ spásu.

Obdobně jako ve svátostném dění spolupůsobí Bůh, udělovatel milosti, a člověk, konající patřičné znamení, tak je tomu i v celém Ježíšově životě a zejména v hodině kříže. Ukřižovaný představuje nejdokonalejší svátost Boží lásky k nevěrnému a hříšnému člověku. Naše spása je plně Božím darem, darem Otce, Syna a Ducha svatého, nicméně zároveň plně závisí na lidském díle Ježíše z Nazareta, které nám takto "zasluhuje" ospravedlnění a zbožštění.