Žabičky, záclona a garnýž

Čas pro modlitbu maminek s malými dětmi
4. července 2017 Kafemlýnek Autor: Irena Kintrová

Fejeton z Kafemlýnku o tom, kde, kdy a jak se modlí maminky ověšené malými dětmi.

Vzpomenete si, kdy jste naposledy věšeli záclony? Učitě si vybavíte vůni čistoty, košíček se žabkami a vysoko umístěnou garnýž, k níž se my, menší, musíme s úsilím natahovat.
V běhu každodenních událostí, kdy jedna střídá druhou, si na Boha často ani nevzpomeneme. Ještě intenzivněji prožívají tento pocit maminky několika malých dětí, kdy neprobíhá jedna událost za druhou, ale několik událostí současně. Útlum nastává až ve chvíli, kdy jedno, dvě, nebo všechny děti, usnou. Teprve tehdy maminčiny receptory sledující pohyb, běh a ochutnávání neznámých předmětů, vypnou.

Kdy je možné se v tomto kolotoči modlit? Jsou to jen drobounké chvíle, kdy máme prostor povzdechnout k Bohu. Vzpomenout si na Něj a krátce Ho pozdravit. Nedělejme si zbytečné starosti a nebuďme úzkostné, že se nemodlíme breviář, růžence anebo že jediným zážitkem ze mše svaté je hrst rozdrobené svačiny.

Chvilky nadechnutí s Bohem připomínají věšení záclon. Žabky jsou střelné modlitby, záclona jsem já a garnýž, to je náš Pán. Když se po chvilkách den za dnem připínám k Bohu, držím se ho a visím jako záclona hezky rovně. Ovšem ve chvíli, kdy se dlouho k Bohu nepřipínám, visí záclona mého já neupraveně až k zemi a dokonce stahuje dolů to, co už bylo dříve připnuto.

Jak moc je Bůh rád, když se k Němu modlíme! Jeho štěstí ze setkání s námi nevysvětlitelně veliké. Bůh je velkorysý, a proto vám přeji radost z drobných žabek modliteb a vědomí Jeho stále přítomné lásky.

Vaše Ivana Horáková