Snaha zkonstruovat svět má tragikomický rozměr
Petr Hruška (*1964) je básník, literární vědec a držitel Státní ceny za literaturu pro rok 2013. V aktuální Knihovničce Proglasu jsme představili jeho novou básnickou sbírku "Nikde není řečeno". Její reprízu si můžete poslechnout v sobotu 6. června od půl druhé odpoledne. Petr Hruška nám také při příležitosti brněnského uvedení své knihy poskytl následující rozhovor.
Petře, Tvoje nová sbírka přichází po takřka sedmi letech, když nepočítám „Nevlastní“, v níž se jedná o shrnutí předchozích sbírek.
„Nevlastní“ je pro mě zvláštní kniha, která vznikla sestavením některých básní z dřívějších knížek a z nových textů. Středobodem vybraných básní je postava Adama, která mne provází od počátků psaní. A mně se chtělo z těch básní o Adamovi zkusit sestavit jakýsi příběh. Takže spíše než shrnutí předchozích sbírek je „Nevlastní“ řekněme „románem v básních“ – příběhem jedné lidské bezmoci a neustálého vzdoru proti ní.
Tvoje nová sbírka „Nikde není řečeno“ ale přichází po sedmi letech od „Darmat“. To je zatím největší časový odstup, mezistupeň. Já mám za sebe jako čtenář pocit, že jsme se v téhle sbírce ocitli v nějakém hodně odjištěném prostoru, a také v čase, kterému jsme „vydáni“ a kterým nedisponujeme. Ostatně její motto zní: Strhni dům, postav loď. To odpovídá.
Ta sbírka je poskládána z básní zhruba za poslední čtyři roky. Sám jsem byl překvapen tou mírou vratkosti a vydanosti napospas, která se v těch básních znovu a znovu ozývá, ať už na jakýkoliv způsob. Je jim společná nejistota a rozkomíhanost, snad i určitá potápivost. Jako bychom se dostali z bezpečného a pevného domu na nějakou vratkou loď. Proto ji předznamenává motto „Strhni dům, postav loď“, které pochází ze staré sumerské destičky, z „Eposu o Gilgamešovi“, kde předznamenává potopu světa, a v pozměněné verzi zazní před potopou také v Bibli. Zmíněná věta se dá chápat jako metafora odklonu od něčeho, co je jisté, stabilní, odvěké, ale též nehybné, a příklonu k tomu, co je nejisté a nestabilní, ohrožené zkázou, ale též pohyblivé a chvějivé. Všichni jako bychom měli v poslední době náhle pod nohama spíše loď než pevnou zem. Ale paradoxně je ta loď možná jedinou opěrnou možností našich životů.
Sbírka na mě působí kompozičně nesmírně propracovaně. Napočítala jsem padesát básní rozdělených do pěti oddílů, přičemž je tam předsazena delší skladba se stejným názvem, jako má celá sbírka, tedy „Nikde není řečeno“. Je to „báseň-příběh“, byť o hlavní postavě se pojednává ve třetí osobě a nikdo neví, kdo to je. Možná bych to nazvala „povídka v básni“. Můžeme ji brát jako nějaký hermeneutický klíč k celé sbírce?
Ne. Slovo „hermeneutický“ nemám rád a „klíč“ je slovo, na které moc nevěřím. Báseň nejsou zavřené dveře, do nichž se dá při nalezení vhodného klíče jednou provždy dostat, báseň je neustálá proměnlivost – aspoň v mém pojetí. Žádný rébus, žádná hádanka či zamčené dveře, žádný problém k vyřešení, spíš neznámá krajina na neustálé cestě.
Rozumím tomu, o čem mluvíš, úvodní skladba je vskutku náčrtem příběhu. Mě v poezii příběh vždycky dost lákal. K dějovým epizodám básně odedávna inklinovaly. Lákala mne ta skrytá dramatičnost a měl jsem ji rád i v textech jiných autorů. V úvodní skladbě se vše zvýraznilo a zdůraznilo. Je to skutečně jakási absurdní povídka či divadelní monolog ve verších. Dva lidé nesou třetího. Nevíme proč, odkud se vzali a kam jdou, nevíme, jak to s nimi dopadne…
Ani jak to dopadne s tím třetím?
Bůhví, co se mu stalo. To v textu není podstatné. Podstatná je situace, ve které se tito tři lidé ocitají a v níž náhle pocítí dva z nich vzájemnost. Všechno si představovali jinak, nechtěli tady být, měli své zájmy, plány, starosti, vůli k něčemu jinému… A najednou se všecko zvrtne a oni s klením a skřípáním zubů jsou nečekaně nuceni (kým?) osvědčit lidskost. Je to na nich. Jako by je to zdržovalo od jejich vlastních životních osudů, ale na chvíli taky od vlastní marnosti. A ukazuje se, jaká to je námaha a bludnost, jak je to komické i podivuhodné – dva lidé se vlečou se třetím, protože ho krucihergot nemůžou nechat jen tak ležet...
Vždycky jsi hmatal po tom, co je „za“ příběhem, po něčem zneklidňujícím, ostatně Tvoje první sbírka se jmenovala „Obývací nepokoje“. Ve mně z toho vždycky zůstane pár okamžiků, pár „čar“ v prostoru, povzdech, který si člověk zapamatuje. V jedné básni nové sbírky říkáš: Ocitání – naše pozdní společná řeč. Já v Tvých posledních básních vnímám ještě víc vyhrocený dojem, že jsme někde, kde vlastně být nechceme anebo bychom si to, jak Ty říkáš, takto nepředstavovali.
Mě na světě vždycky zajímalo to, co se vymklo lidské moci a lidské vůli, nikoli to, co člověk cíleně dokázal, protože si to naplánoval a krok po kroku za tím šel. To je jistě úctyhodné a ohromující, ale mně od dětství fascinovali lidé vržení do situací, které se jim „staly“. Možná proto mě tak přitahují básně, poezie. Možná, že poezie je právě tím, co si člověk vůbec nenaplánoval, nepředstavoval ani nevymyslel. Co ho zaskočí, překvapí a vystaví sdílení a prožívání. Vždycky mne přitahovaly situace, ve kterých je člověk vydán napospas a ve kterých nevládne světu svými schopnostmi a ideály. Ale zároveň odmítá přijmout úděl deklasované bytosti odsouzené k trpnosti.
Motiv hliněné tabulky se objevuje ve sbírce celkem devětkrát. Souvisí s již řečeným mottem celé sbírky, objevuje se tu starověká Mezopotámie, Sumerové, jejich hliněné tabulky, v nichž chybí řádky a některé části jsou špatně čitelné. Vytvořil jsi řadu textů na tento způsob. Proč ses vydal na tenhle výlet? Zase směřuješ někam „za“, tentokrát historicky.
Na starých mezopotámských tabulkách je kromě jiného ohromující právě torzovitost. To, co tam chybí, a přitom se podílelo na původním vzkazu, významu a kráse textu. Ta nepřítomnost ještě neznamená, že se chybějící slova nějakým nepřímým způsobem i teď neúčastní celkového vzkazu. Při četbě těch akkadských a sumerských textů jsem si vzpomněl na jeden výrok. Tuším, že to byl Henry Moore, který řekl: „Co je krásnější než socha? Torzo sochy.“ Přesně to souznělo s tím, co jsem četl v sumerských tabulkách. Zkáza, které podléhaly tabulky v průběhu tisíciletí, se podílela na proměnlivé estetické hodnotě textu. Zachtělo se mi vtáhnout „zkázu“ do procesu psaní, vytvořit texty, které podstoupím nějakému částečnému „zániku“, byť vědomému. Dalo by se na text vylít tuš a tak ztratit některá slova, nebo napsaný text potrhat, zamazat. Nakonec jsem texty do torz sestavoval pouze v mysli. Potřeboval jsem „poztrácet“ některá slova, protože jsem z těch mezopotámských destiček cítil, jak se chvěje neznámý a silný význam právě na místech, kde zachovaná slova přecházejí v nečitelné mezery.
Pět básní oddílu „Vteřina světa“ hmatá, řekněme, až na hranu civilizačního ohrožení. Obsahují určité odosobnění. Sama pro sebe bych si to možná nazvala „ostravskou industriální existenciálou“. Je tam prostě přítomný nějaký varovný apel. Spíš zevnitř. Rozhodně bych si nemyslela, že začneš psát deklarativní poezii, ale ve všech těch halách, šroubech a podobně něco takového cítím.
Ostravská industrie mne samozřejmě poznamenala, vždyť v ní žiju celý život. Ačkoliv si nemyslím, že jsem autorem, který nějak příliš tematizuje Ostravu, a už vůbec ji neglorifikuji nebo patrioticky neopečovávám, to mi bylo vždycky trochu protivné. Ale to, co se mi do textů dostává, je pozornost k určité námaze a sveřeposti, která je s těžkou industrií odjakživa spojena. Industrie je koneckonců neutuchající důvěrou ve schopnost člověka i materiálu – že bude mít svou sílu, pevnost a pružnost, že uvolní svoji ohromující energii. Důvěra v to, že věci vydrží, když se vyrobí dostatečně mocné. Lana udrží všechno, pokud budou mít dostatečnou tloušťku. Šrouby udrží všechno, pokud budou z pořádné oceli. Sloupy unesou všechno, pokud budou mít dostatečný průměr a výšku. Ta víra je pošetilá a groteskní, stejně jako drzá a monstrózní. Když se člověk dobře podívá, je na té industrii dobře vidět také vysílení a spotřebovanost. Snaha zkonstruovat svět a udržet ho pohromadě má tragikomický rozměr. Naše mohutné konstrukce často strmí opuštěně do prostoru…
Petře, děkuju za rozhovor.
Rádo se stalo.
Ptala se Hana Svanovská