Zápolení o naději a lidskou důstojnost -  IV.

Zápolení o naději a lidskou důstojnost -  IV.

Česká katolická teologie a otázky evoluce člověka. Charles Darwin - to je téma čtvrtého setkání nad monografií prof. Ctirada Václava Pospíšila. Premiéra je v pondělí 22. 09.2014 v 16 hodin. Repríza je následující neděli v 10. 30 hodin.

V závěrečných třech pořadech našeho cyklu se zamyslíme nejprve nad vlastním myšlenkovým poselstvím Charlese  Darwina. Po té nad problematikou vzniku - stvoření člověka v české odborné literatuře a nakonec nad hodnocením evoluční teorie čllověka u českých teologů.  

Minule jsme uvedli, že  teze o evolučním vzniku člověka z vyšších primátů byla v evropském vědeckém světě nastolena mnohem dříve, než Charles Darwin vydal svou monografii. Ch. Darwin, The descent of Man and Selection in Relation to Sex I-II, John Murray: London 1871. Kapitoly VIII-XX o pohlavním výběru u živočichů a člověka ve druhém vydání v roce 1874 Darwin vyřadil.

Český překlad: Charles Darwin, O původu člověka, Academia: Praha 1971, překlad pořízen podle 2., značně přepracovaného vydání, 200 stran.

Zahledíme-li se na strukturu tohoto Darwinova spisu, pak zde na počátku nacházíme kapitolu věnovanou obdobám mezi lidským a zvířecím tělem. Druhá kapitola pojednává o mechanismu vývoje, který má podle Darwina stejnou platnost pro zvířata i pro lidi. Od třetí kapitoly se anglický přírodovědec zabývá problematikou odlišnosti člověka od zvířat na psychické rovině a konstatuje, že tento rozdíl je obrovský i v případě těch nejprimitivnějších domorodců.  V závěrečných pasážích díla pak sám o daném problému výslovně tvrdí:

Přijmeme-li tento závěr o původu člověka, pak největší problém, který před námi vyvstává, je vysoká úroveň našich rozumových schopností a morálních kvalit.“

Následně se hovoří o řadě projevů lidské inteligence a lidského citu od výroby nástrojů přes jazyk až po etiku a zejména náboženství. Darwin se snaží vše vysvětlovat evolučním způsobem. Totéž usilování pokračuje i v následující kapitole, kde se setkáváme s ostrým odsouzením institutu otroctví. V páté kapitole se hovoří o duševních a morálních vlastnostech v primitivní a civilizované společnosti. Jestliže v dějinách platilo, že vítězné kmeny vytlačovaly ty poražené, a tak se prosazovali ti silnější na úkor oněch slabších, pak naše moderní civilizace se chová vyloženě antieugenicky, čímž se  z dlouhodobějšího hlediska naše populace stává méně kvalitní a odolnou. …

Máme-li Darwinovy názory hodnotit spravedlivě, pak je nutno přiznat, že hovořil o společném základu všech lidských ras, což by mohlo ukazovat na jakousi jednotu lidského rodu. Zároveň se ale anglický přírodovědec domníval, že evoluční „genocida“ je téměř nevyhnutelná:

Někdy v budoucnu, a ne příliš vzdáleném, měříme-li čas stoletími, civilizované lidské rasy téměř určitě vyhubí a vytlačí přírodní skupiny celého světa…nepochybně vyhynou i lidoopi.

Osmá a devátá kapitola jsou věnovány druhotným pohlavním znakům u člověka a aplikaci pohlavního výběru na evoluci lidského rodu. V závěrečné desáté kapitole pak Darwin celé dílo shrnuje.

Velmi zajímavé je, že se opět vrací k problematice lidské duše, přičemž se zdá, že ontogenetické a fylogenetické hledisko se znovu prolínají:

Ten, kdo věří v živočišný původ člověka, se přirozeně zeptá, jak se takový vývoj shoduje s vírou v nesmrtelnost duše… Jen málo lidí  asi  trápí ,  že není možné s přesností určit, v kterém období vývoje jedince, počínaje první stopou mikroskopického zárodečného váčku, se stává člověk nesmrtelným tvorem, a nevidím žádný důvod, proč bychom se tím měli zvláště trápit, protože v poznenáhlu vystupujícím organickém žebříčku se takové období nedá naprosto vymezit.“

Odmítá Darwin tímto způsobem existenci lidské duše, anebo nám chce sdělit, že daná otázka leží mimo kompetenční pole jeho vědy? Určitý náznak otevřenosti vůči tajemství, díky němuž člověk tak podivuhodně překračuje ostatní živé tvory, se nachází v následujících Darwinových slovech:

Podle mého názoru však musíme připustit, že člověk přes všechny své ušlechtilé vlastnosti, přes soucit, který cítí k těm nejponíženějším, přes laskavost, kterou projevuje nejen ostatním lidem, ale i nejprostším živým tvorům, i přes svůj téměř božský rozum, s nímž pronikl až k pohybům a složení sluneční soustavy, přes všechny tyto úžasné schopnosti, nese ve své tělesné stavbě stále ještě nesmazatelnou pečeť svého nízkého původu.“

Uvedené výroky vykazují nemalou míru dvojznačnosti. Můžeme je totiž vnímat jako odklon od náboženské, přesněji řečeno křesťanské koncepce humanity, anebo jako projev otevřenosti mystériu, které se vymyká kompetenci biologa, jenž se zabývá vnitrosvětskými zákonitostmi evoluce. Nelze se proto divit, že sami teologové nebyli v následujících desetiletích tak docela jednotni v tom, jak interpretovat vlastní Darwinův myšlenkový odkaz. 

Naproti tomu „vědecký světový názor“ povinně vyznávaný v dobách rudé totality musel vnímat Darwina jako ateistu a evoluční teorii jako cosi zásadně neslučitelného s náboženskou vírou. Darwin ale ve skutečnosti nebyl výslovně antikřesťansky zaměřený myslitel. M. Procházka mu vytýkal deismus, český filosof Durdík Darwina dokonce osobně navštívil a vydal svědectví o tom, že tento význačný myslitel důrazně odmítal ateistickou interpretaci svého díla. Dokonce se objevovalo mínění, podle něhož sám Darwin v monografii z roku 1859 původně chtěl hovořit o stvoření prvního živého organismu Bohem a teprve kvůli reakcím svých přátel od tohoto záměru upustil.

Určité světlo do celé záležitosti vnáší sám Darwin, který v autobiografii popisuje vývoj svého postoje k náboženství. V době, kdy se plavil na lodi Beagle, byl podle svých vlastních slov plně ortodoxním křesťanem. Následně se jeho víra začala drolit, neboť jeho rozum se zpěčoval přijmout jako historickou záležitost určitá starozákonní vyprávění. Darwinův rozum se  dále vzpouzel proti historické věrohodnosti zázraků popisovaných v Novém zákoně. Postupně v něm tímto způsobem křesťanská víra vyhasínala. …

Darwinova cesta vycházela z pravověrného křesťanství, následovala fáze přirozeného teismu s přesvědčením o inteligentním plánu, kterýžto prvek myšlení Darwin ale ani v pozdějších letech zcela nezamítl. Záhadou pro něj navždy zůstal původ světa, vznik života, zejména pak vznik lidské mysli pouhou cestou vývoje. Byla to zřejmě striktně přírodovědecká metoda myšlení, která Darwina nakonec přivedla k velmi pokornému konstatování, že on sám není s to vrhat na tajemství vzniku všech věcí jasné světlo, a proto se prohlašuje nikoli za ateistu, nýbrž za agnostika, což je podstatný rozdíl.  

Knihu Prof. Ctirada Václava Pospíšila, Th.D.                           

Zápolení o naději a lidskou důstojnost - Česká katolická teologie 1850-1950 a výzvy přírodních věd v širším světovém kontextu vydala

Univerzita Palackého v Olomouci, Křížkovského 8, 771 47 Olomouc

www.vydavatelstvi.upol.cz   elektronický obchod: www.e-shop.upol.cz

Pořady uchovává Audioarchiv   Proglasu.