Zrod umění gotiky ve Francii

Zrod umění gotiky ve Francii

V šestém pořadu vzdělávacího cyklu s historikem umění prof. Janem Roytem navštívíme kolébku gotických katedrál ve Francii, ale i jejich ozvěny v Německu a Itálii. Premiéra je 22. 05. 2017 v 16 hodin.

Gotické umění se objevuje zhruba v pol. 12. století v oblasti kolem Paříže (Íle-de-France). Charakterizuje ho především gotická katedrála. Pojem katedrála označuje jednak vyhraněný architektonický typ, jednak kostel biskupa. Katedrála byla mnohdy i místem královského pohřebiště a symbolizovala tak spojení církevní a světské moci. Při každé stavbě byla zakládána stavební huť, která sdružovala stavitele, architekta, kameníky i sochaře. Ale byli i jmenovití někteří nejlepší umělci, kterým se dostalo ocenění také u šlechtického dvora.

Ústřední ideou gotického umění je křesťanská myšlenka Božího příbytku – Nebeského Jeruzaléma. Tomu se podřizuje architektura, sochařská a malířská výzdoba, vitráže, liturgické předměty, knihy, textilie a všechen mobiliář. Ve spojení s chrámovou hudbou a dalšími projevy přesahujícími výtvarné umění vzniká tzv. Gesamkunstwerk (celkové umělecké dílo).

Pro gotiku v architektuře je typický lomený oblouk, díky němuž je možné vypnout stavbu do výše. Rozšířila se i žebrová křížová klenba, která rozděluje tlak zdiva do čtyř bodů. Zeď proto už nemá nosnou funkci a lze ji ztenčit. K zachycení klenebních tlaků slouží i opěrný systém na vnějšku stavby. Ke katedrále také patří chórový ochoz s věncem kaplí ve východní části stavby.

Za první stavbu v gotickém slohu se považuje kostel opatství Saint-Denis u Paříže. Před pol. 13. st. staví král a budoucí světec Ludvík IX. v Paříži dvoupatrovou palácovou kapli Saint Chapelle. Jsou v ní uchovány nejcennější ostatky utrpení Páně. Kromě katedrály v Rouenu (normandská škola) měla velký význam zvláště škola burgundská, která prostřednictvím cisterciáckých klášterů (Morimond) a jejich stavebních hutí šířila gotickou architekturu do Evropy. Pro cisterciácké stavby je příznačné rovné zakončení chóru (Fontenay).

Ve 14. st. se objevuje na stavbách poklasické gotiky nový lineární styl, spojující krajní odhmotnění stavby se zdůrazněním výšky i hloubky prostoru (např. Rodez, Toulouse či Narbonne). Období pozdní gotiky v 15. st. má v oblibě stlačený oblouk či oslí hřbet, převažují klenby síťové či vějířové, kdy se žebro stává pouhou ozdobou. Pozdně gotický styl pronikl do francouzské architektury z Anglie a nazývá se plaménkový . K období vyzrálé gotiky patří katedrály v Remeši a v Beauvais.

Z gotické Anglie připomeňme katedrálu v Canterbury, Lincolnu, Salisbury nebo King´s College v Cambridge. V Itálii patří k nejvýznamnějším gotickým památkám milánský dóm, katedrála v Sieně, nebo dóžecí palác . Také palác Ca d´oro v Benátkách či Palazzo Vecchio nebo kostel San Michele in Orto ve Florencii. V Německu je největší stavbou vrcholné gotiky katedrála ve Štrasburku a kolínský pětilodní dóm. Největším španělským chrámem je katedrála v Seville, dokončená 1506.

Nástěnná malba se v gotice používá jen ojediněle, prostory interiéru totiž zabrala okna, a tak se rozvíjí technika vitráže (St. Denis, Chartres, Le Mans a malby na oknech v Sainte Chapelle).

Italskou deskovou malbu proslavili dva malíři. Florenťan Cenni di Peppo zv. Cimabue (1240-1302) a jeho žák Giotto di Bondone (1266-1337). V Giottově díle už jsou prvky realistického pojetí malby. Známé jsou jeho fresky o sv. Františkovi z Assisi v kostele Santa Croce ve Florencii a především v horním kostele San Francesco v Assisi či biblické výjevy v Padově.