Ježíš Kristus, první i poslední - 2.

Ježíš Kristus, první i poslední - 2.

Ve druhém díle vzdělávacího cyklu se bude Doc.Vojtěch Novotný, Th.D. z Katolické teologické fakulty UK v Praze zabývat osobou Ježíše Krista,  jako zjevitele a uskutečnitele Božího plánu spásy. Premiéra je v pondělí 14. ledna 2013 v 16 hodin. Repríza je v neděli v 10.30 hodin.

Ježíš Kristus - Alfa a Omega, Počátek i Konec, První i Poslední -

od něj se odvíjí celek naší víry.

Nejstarší křesťanské vyznání víry, jež vzniklo před rokem 35, tedy v několika málo letech po Ježíšově smrti a vzkříšení, je dochováno v 15. kapitole 1. listu korintským. Pavel tu píše: „Odevzdal jsem Vám především, co jsem sám přijal: že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben: byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti.“

Povšimněte si, že již nejranější křesťané měli za to, že Ježíšova smrt a vzkříšení jsou naplněním Písem. Poukazovali na to, že se tu uskutečnila Boží zaslíbení Izraeli a tudíž i Boží záměr se světem. To, co se jeví dějinně podmíněné a věcně nepatrné, ve skutečnosti řídí Bůh sám, jenž v Ježíši ukřižovaném a vzkříšeném zjevuje svou slávu a prosazuje svou vůli podle níž mají všichni lidé dojít poznání Trojjediného a tak i spásy. Boží vztah k člověku má prostě jakousi vnitřní logiku, rozumnost, příčinnost, a ta je celá vložena do Ježíše Krista, v němž ji můžeme poznávat.

Všechny naše výpovědi o tom, co bude s člověkem po smrti a jaký bude stav věcí na konce pozemských dějin, by byly pouhým futurologickým prázdným mluvením, pokud by se neopíraly o osobu Ježíše Krista, o jeho poslání v tom, co je již uskutečněno, i v tom, co je prozatím předpovězeno. Pokud by se neopíraly o to, jak v něm trojjediný Bůh zjevil sám sebe i tajemství své vůle. To je základní hermeneutické kritérium eschatologie.

Vlastně bychom eschatologii neměli definovat jako nauku o posledních věcech člověka a světa, nýbrž jako snahu o poznání toho, jak se univerzální spásný význam Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného, dárce životodárného Ducha, projevuje v tom, jak vede dějiny církve a jednotlivého člověka k definitivnímu završení v království nebeského Otce, aby tak tento byl všechno ve všem.

Boží plán spásy

Písmo i tradice učí, že svět byl stvořen ke slávě Boží. Tím se chce v první rovině říci, že Bůh netvořil z jakékoli nezbytnosti, například aby zvětšil svou blaženost nebo aby dosáhl dokonalosti, nýbrž proto, aby svou slávu ukázal skrze dobra, která udílí tvorům. Jde spíše o ono zjevení slávy, jež mínil sv. Jan, když uvedl, že nebeský Otec v tomto světě oslavuje svého Syna Ježíše Krista a ten zase Otce, a to zejména ve velikonočních událostech. V nich se ukazuje, kdo je Otec pro Syna a Syn pro Otce, jak osobní je pouto Ducha, jež je pojí a jímž je svět do lásky a jednoty mezi Otcem a vtěleným Synem vtahován, pročež také svět sám vzdává slávu Otci i Synu i Duchu svatému.

Drama lidských dějin je způsobem, jímž si božské Osoby před tvory projevují lásku a prostředkem k tomu, abychom byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu Otcovy milosti, kterou nám udělil ve svém nejmilejším, v němž máme skrze jeho krev vykoupení, odpuštění hříchů.

Už tvůrčí záměr Boží se týká Ježíše Krista, vtěleného Slova. Když Bůh Otec tvoří člověka, má před očima svého milovaného Syna jako vtěleného, ukřižovaného, vzkříšeného a oslaveného. K jeho podobě pak tvoří všechny lidi: k takové podobě je chce přivést, a to skrze něho, Ježíše Krista.   

Hřích není nic, co by Boží plány narušovalo či měnilo. Bůh jím není zaskočen. Bůh tvoří člověka tak, že přitom předvídá jeho hřích a již předem hledí k tomu, kdo jej přemůže. Přeje si v Ježíši Kristu člověka jako toho, kdo bude stvořen, vykoupen, oslaven, kdo dostane podíl na Synově synovství a tímto způsobem na životě samého Boha. Nebo-li, jak stojí v 2. listu Petrově, jako toho, kdo se stane účastným božské přirozenosti.

Když je tedy na konci knihy Zjevení (22,13) řečeno, že Kristus vzkříšený a oslavený je první i poslední, počátek i konec, je tomu třeba rozumět tak, že Kristus, vzkříšený z mrtvých a přijatý definitivně do bezprostřední blízkosti Bohu Otci, je ten vzor člověka, jakého si trojjediný Bůh od počátku přeje a k němuž chce lidi přivést.

Až ve vzkříšení Krista se završuje stvoření, jež bylo v Adamovi pouze nastíněno. Až v Kristu vzkříšeném, v posledním Adamovi, v člověku z nebe, jenž je Duchem oživujícím, je patrna ona definitivní podoba lidství, kterou mají všichni lidé skrze zmrtvýchvstání nabýt a pro kterou jsou stvořeni. To je: podoba člověka, jenž je navěky živ tak, že v něm Duch Ježíše Krista volá: Abba, Otče, a který je proto bratrem vtěleného Syna Božího i svých bližních.

Boží plán spásy se týká v Ježíši Kristu všech lidí a všeho stvoření , jaksi na způsob církve

Vtělený Syn je jediný a jedinečný, ale v něm a skrze něj chce Bůh všechny lidi a pro všechny si přeje spásu a věčný život. Ježíš má být „prvorozený mezi mnoha bratřími“, „prvorozený všeho stvoření“ a „prvorozený z mrtvých“. Jinak řečeno, Ježíš je Otcem chtěn jako Hlava těla, tj. církve.

Podobu Božího syna, kterou má člověk nabýt, tedy podobu Krista vzkříšeného z mrtvých a oslaveného, můžeme získat pouze skrze přináležitost k jeho mystickému tělu. Axiom (tvrzení) extra Ecclesiam nulla salus, mimo církev není spásy, značí právě to, že člověk nemůže dosáhnout závěrečné eschatologické podoby Božího syna vzkříšeného z mrtvých a žijícího z Ducha jinak, než jako úd těla Kristova, ať už přímo či nějak zprostředkovaně.

Věroučná konstituce 2. vatikánského koncilu Lumen gentium se otevírá právě tímto náhledem. A podobným způsobem se kdysi vyjádřil raně křesťanský spis Hermův Pastýř, kde je v jednom vidění církev představena jako stará žena, jejíž věk je vysvětlen tím, že byla stvořena jako první, přede vším ostatním: pro ni byl svět učiněn. To platí, dodejme, nakolik je církev tělem Kristovým, v němž chce Bůh Otec sjednotit vše na nebi i na zemi, tj.: nakolik je královstvím milovaného Syna a tak i nebeského Otce.

Boží plán spásy je neomylně účinný

Bůh uskutečňuje to, co si od věků předsevzal – a právě to se také v čase skrze Ježíše Krista děje. Není zde prostor pro omyl a změnu, neboť tu jedná Bůh sám, který v čase, v dějinných událostech, projevuje neomylně věrnou lásku mezi Otcem a Synem. Synova poslušnost vůči Otci je taková, že ani opuštěnost kříže nikterak nezpochybnila odvěký úradek s tímto světem a člověkem. Tento plán přece počítá i s hříchem každého člověka. Bůh Otec tvoří člověka proto, aby mu dal podobu Ježíše Krista ukřižovaného, vzkříšeného a oslaveného, podobu mystického těla, v němž hříšníci docházejí odpuštění a spásy, života z Ducha synovství. To je eschatologický cíl, k němuž jsme všichni stvořeni i povoláni.