Ježíš Kristus, první i poslední - 3.

Ježíš Kristus, první i poslední - 3.

Ve třetím díle vzdělávacího cyklu se bude Doc.Vojtěch Novotný, Th.D. z Katolické teologické fakulty UK v Praze zabývat tématem „Církev v Božím plánu spásy“. Premiéra byla v pondělí 21. ledna 2013 v 16 hodin. Repríza je v neděli v 10.30 hodin.

Církev v Božím plánu spásy

Tak zvané poslední věci jednotlivého člověka – jeho smrt, jeho stav mezi smrtí a vzkříšením i jeho stav po druhém Kristově příchodu na konci věků – nelze oddělit od církve. Eschatologie musí tedy poté, co upřela pozornost ke Kristu, přemýšlet o společenství jeho učedníků, v němž se uskutečňuje Boží království.

Stvoření má eklesiologický smysl, který vyplývá z cíle Božího plánu spásy. Všechny jeho periody se týkají téže jedné církve, jež je představena jako univerzální shromáždění těch, které Otec shledá ve shodě se svým Synem, a to od stvoření až do konce věků. Zvláště ovšem těch, kdo přímo věří v Krista.

Bůh Otec totiž rozhodl, že na sebe nevinný Syn vezme situaci viníků a projeví tak lásku jak těm, kteří potřebují jeho pomoc, tak i jemu, Otci, jemuž na nich záleží a jenž si pro ně přeje spásu. Rozhodl také, že tuto Synovu oběť přijme jako akt smíření mezi sebou a hříšníky. Dal tak smrti svého vtěleného Syna smysl, který by jinak neměla. Učinil z ní příležitost k tomu, aby člověk poznal, jak se vzájemně milují Otec a Syn v Duchu svatém, ale také jak tento trojjediný Bůh zahrnuje člověka, svého tvora, láskou, milosrdenstvím a odpuštěním. Zjevení Boží lásky v Kristu je totiž účinné: působí naše vykoupení a dává podnět k tomu, abychom změnili své smýšlení, odvrátili se od hříchů a usilovali o to, aby byly naše skutky projevem vděčnosti za obdarování, jichž se nám v Kristu dostalo.

Takto se tedy Bůh v Kristu zpřístupňuje hříšným lidem a zmocňuje se jich svou láskou. Uskutečňuje tím způsobem  úmysl, s nímž stvořil svět a vede jej k jeho završení - k eschatonu. Toto mociplné spojení Boha a lidí v Duchu Krista ukřižovaného a vzkříšeného je tím, co vyjadřují pojmy církev a Boží království. 

V církvi se již počíná projevovat Boží království

Věroučná konstituce Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium to v 1. kapitole vyjádřila slovy, že „Církev, jež je Kristovo království již dnes tajemně přítomné, viditelně ve světě roste Boží silou“.Ona sama je zárodek a počátek tohoto království na zemi. Zatímco pozvolna vzrůstá, usilovně touží po dovršeném království a všemi silami doufá a přeje si spojit se ve slávě se svým Králem.“ Již nyní je svatou Nevěstou Kristovou, a přece ještě po svém Ženichovi touží a přibližuje se k němu cestou pokání a obnovy“.

To je moc důležité. Eschaton, dokonale završené společenství mezi trojjediným Bohem a lidmi, se počíná obrácením a pokáním.

Církev, jak ji známe zde na zemi, tedy společenství hříšných lidí, kteří před Kristem ukřižovaným vyznávají své hříchy, přijímají odpuštění a vzdávají chválu trojjedinému Bohu, je v podstatě jakousi anticipací dokonalého Božího království. Lumen gentium o tom v 7. kapitole říká: „Žijeme už v poslední době, obnova světa je už neodvolatelně stanovena a jakýmsi reálným způsobem se v tomto věku předjímá: církev se totiž už na zemi vyznačuje opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou. Dokud však nenastane nové nebe a nová země, v nichž bude sídlit spravedlnost, putující církev ve svých svátostech a institucích, jež patří k tomuto věku, má podobu tohoto pomíjejícího světa. Žije mezi tvorstvem, které dosud sténá, trpí bolestí a čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě".

Církev je jenom jedna. Je shromážděním lidí kolem jediného středu, jímž je Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Jak totiž napsal sv. Cyprián, univerzální církev se jeví jako „lid sjednocený jednotou Otce i Syna i Ducha svatého“. Tato jednota je však před druhým příchodem Kristovým rozčleněna způsobem, o němž Lumen gentium v čl. 49 hovoří takto: „Někteří jeho učedníci putují na zemi, jiní se po smrti očišťují, další jsou oslaveni a hledí jasně na samého trojjediného Boha, jak je. Všichni však – i když v různém stupni a různým způsobem – jsme navzájem spojeni v téže lásce k Bohu a k bližním, a zpíváme týž hymnus slávy našemu Bohu. neboť všichni, kdo jsou Kristovi a mají jeho Ducha, srůstají v jednu církev a v něm jsou navzájem propojeni“.

Jediná církev  je ve svých třech stavech Božím královstvím různým způsobem a blíží se v nich eschatonu rozličným stupněm. Ti, kdo jsou v nebi, ať už do něj vstoupili  přímo nebo prostřednictvím očistce, jsou spojeni s Kristem důvěrněji než ti, kdo ještě putují. Ani v nich však ještě není Boží království nastoleno definitivně. I oni čekají na proměnu, k níž dojde na konci věků.