"Ježíš Kristus - První i poslední" - 7.

"Ježíš Kristus - První i poslední" - 7.

V sedmém a závěrečném díle vzdělávacího cyklu Úvod do eschatologie bude Doc.Vojtěch Novotný, Th.D. z Katolické teologické fakulty UK v Praze probírat téma "Kristova parusie". Premiéra je v pondělí 18.02.2013  v 16 hodin. Repríza je v neděli v 10.30 hodin.

Téma závěrečného pořadu - Kristova parusie:

Minule jsme hovořili o tom, že pojem smrti označuje proces znicotnění člověka ve všech dimenzích jeho existence.

Pojem vzkříšení pak označuje proces, jímž Bůh přivádí člověka z pouhé své milosti k tomu, aby s ním žil v nekončícím společenství. Tento proces  má několik fází.

Začíná již před fyzickou smrtí. Druhou fází vzkříšení je fyzická smrt jako zviditelnění situace lidské existence a soud nad zesnulou osobou.

Třetí a závěrečná fáze vzkříšení bude spojena s Kristovým druhým příchodem na konci věků. Tehdy bude integrita lidského já zcela obnovena tím, že procesem vzkříšení nabude člověk celé své Bohem chtěné jednoty, nedělitelné duchovní, duševní i tělesné.  Je nám přislíben kvalitativně nový způsob existence v Kristu, pro který sv. Pavel užil s ohledem na jednotlivého člověka pojem „tělo duchovní“ a s ohledem na lidstvo jako celek pojem „tělo Kristovo“.

Co provází Kristovu paruzii?

Předpovědění nacházíme již ve Starém zákoně, který také poskytl výrazové prostředky a literární formy, jimiž o daných událostech hovoří Nový zákon.

Starý zákon opakovaně líčí to, že Hospodin „sestupuje“, aby mocným a zřejmým zásahem vysvobodil svůj lid z otroctví, ať už politického nebo duchovního. Píše o tom i prof. Jan Heller  v knize „Bůh sestupující“. Tyto teofanie, Boží spásná zjevení, se konají v čase, který je nazván „den Hospodinův“. Starý zákon předvídá, že přijde jeden takový den Hospodinův, který bude poslední. Prorok Izaiáš připojuje příslib, že se Hospodinova sláva ukáže přede vším tvorstvem, že všem zazáří  její záře a bude nastolena dokonalá harmonie odpovídající rajskému stavu.

Celé toto dění je pak spojeno s postavou Mesiáše. Zvláště významný je v tomto pohledu text ze 7. kapitoly proroka Daniela.

To všechno známe také z Nového zákona!

Ano. Také tam je předvídán jeden konečný „den Páně“, čímž se rozumí „den našeho Pána Ježíše Krista“, „den, kdy se zjeví Syn člověka“. Víra prvních křesťanů, v níž bylo toto očekávání velmi výrazné, se opírala přímo o slova Ježíšova. Ten hovořil o tom, že se přibližuje Boží království a vztáhl na sebe slova 7. kapitoly proroka Daniela o příchodu Syna člověka. V synoptických evangeliích je nalezneme v tzv. velké eschatologické řeči (Mk 13 a paralely) a v Ježíšově prohlášení před synedriem, kdy na veleknězovu otázku „Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?“, Ježíš odpověděl: „Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými“ (Mk 14,62 a paralely).

Pro tuto událost používaly novozákonní spisy několik pojmů. Nejčastěji šlo o řecké slovo parúsia, latinsky adventus. Česky: příchod, zpřítomnění. Další pojem, jímž byla tato událost opisována, zní epifania – zjevení, projev. Tomu odpovídají i pojmy apokalypsis, zjevení, či slovesa apokalyptó, faneroó a ofthésetai, která všechna značí: zjevit se, zviditelnit se, stát se zřejmým. Nakonec i v textu listu Židům 9,28 je řečeno, že „Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých. Podruhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají“. Odtud tedy ono počítání, jež dochází výrazu ve formuli „druhý příchod Kristův“.

….

Trvání dějin po Kristově nanebevstoupení je především časem, kdy se Kristus – spolu se svou Matkou, blahoslavenou Pannou Marií, s anděly a svatými – za nás přimlouvá před tváří nebeského Otce, odkud milostí svého Ducha zasahuje do naší přítomnosti a kde on sám čeká na čas, kdy v souladu s Otcovou vůlí uskuteční svůj druhý příchod. Není již času podroben: stal se Pánem času a prostoru, ale nikoli svévolně, nýbrž proto, že plnil a nadále poslušně plní Otcovu vůli, dodržuje jím chtěnou vnitřní periodizaci svého poslání.

Trpělivě a aktivně naplňuje „čas“ mezi vlastní smrtí a vzkříšením na straně jedné a parusií na straně druhé, a setrvává přitom v postoji synovské poslušnosti. Proto Mk 13, 32 uvádí: „O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec“. K tomu těžko přeložitelný text Sk 1,7 uvádí: „čas i okamžik příhodný (řecky chronoi kai kairoi) si Otec ponechal ve své moci“.

Tak je v Ježíšově poslání vytvořen jakýsi „mezičas“ mezi velikonocemi a koncem dějin, který byl nastolen vyvýšením Páně, je definován usednutím po pravici Otce a očekáváním budoucího příchodu ve slávě, čímž bude „mezičas“ ukončen a následně pak bude nastolena definitivní perioda Ježíšova poslání. Odbornou terminologií řečeno, „intermediální eschaton“ se promění v „eschaton finální“.

Prozatím však ti, kdo žijí, i ti, kdo již zesnuli, trvají v „mezičase Kristově“, který bude ukončen novou periodou jeho poslání a je proto obdobím přechodným. Lze ho chápat jako Kristovo očekávání věcí příštích a náš podíl na jeho naději ve spásu všech. Zlomovou událost, jíž dojde k ukončení této předposlední periody Kristova poslání, nazýváme parusie.