Matka Páně podle Písem – 10. díl

Lukášovo evangelium

Srovnáváme-li Matoušovo a Lukášovo evangelium, zaujmou nás nejprve odlišnosti: Mt 1-2 zdůrazňuje univerzální význam Ježíšova narození (mudrci z Východu, útěk do Egypta), Lk 1-2 se soustředí na Kristovy vztahy k Izraeli, Jeruzalému, zákonu a chrámu a jeho vyprávění je určeno křesťanům ze židovství. V rodokmenech Mt naznačí univerzální otevřenost Ježíšovy genealogie tím, že neopomene zmínit ženy cizinky, Lukáš tuto otevřenost chápe spíše vertikálně: nekončí rodokmen Abrahámem, ale dovádí ho až k prvnímu člověku a jeho stvořiteli – Bohu (Lk 3, 38). Jeho rodokmen končí slovy: „Syn Adamův, Syn Boží.“ Tajemství Ježíšova narození z Panny se tedy dostává do souvislosti se stvořením prvního člověka a lépe tak odhaluje svůj smysl i svůj dosah: je počátkem nového stvoření, které ohlašovali proroci.

Společně oba evangelisté uvádějí: narození v Betlémě, dětství v Nazaretě, andělův příkaz dát dítěti jméno Ježíš, panenské početí z Ducha svatého, na němž Josef neměl žádný podíl. Společné je jim také to, že se odvolávají na velká dynastická proroctví: 2 Sam 7, 14 (dědic přislíbený Davidovi), Iz 7, 14 (panna, která počne dítě) a Mich 5, 2,  dále pak (rodička porodí v městě Davidově) M 2, 5-7 a Lk 2,14.

Klíčová odlišnost mezi zprávami obou evangelistů je tato: Matouš mluví o Ježíšově dětství z Josefova pohledu, tedy z pohledu hlavy svaté rodiny a svědka Ježíšova tajemného narození z panny. U Matouše jedná, přemýšlí a s lidmi i Bohem rozmlouvá Josef, Maria zůstává v pozadí. Naproti tomuLukáš popisuje události z Mariina hlediska, ve středu jeho líčení je ta, která své vzpomínky „uchovávala v srdci“ (2, 19 a 51).

Z Lukášova evangelia se dozvídáme, že na počátku tajemství stálo andělovo zvěstování, líčí nám, jak na ně Maria odpověděla, co dělala, jakými slovy se modlila a jaký byl její vztah k Bohu. Lukáš zdůrazňuje Mariinu víru.

Jedním z hlavních motivů Lk 1 je právě Mariino povýšení ze svobodné Boží vůle. Anděl Gabriel ji oslovuje kecharitómené (1,28). Toto slovo je nepřeložitelné. Chceme-li mu porozumět, musíme se uchýlit k opisu „předmět Boží přízně“. Jedná se o příšestí perfekta, což je čas, jímž se v řečtině vyjadřuje trvání, stálost. Tato přízeň je tedy trvalá, Marii se jí dostalo jednou provždy. A navíc: toto oslovení jí bylo dáno shůry, je to Mariino pravé jméno před Bohem, její jméno z Boží milosti. V jeho základu je řecké slovo charis. Maria je „předmět Boží přízně“ par exellence. Podle slov anděla Gabriela (Lk 1. 30) je tou. která nalezla milost (charin).

Ve zprávě o andělském zvěstování a o návštěvě u Alžběty je Maria velebena hned několikrát: je s ní Pán (1, 28): sestupuje na ni Duch svatý (1, 35): ten, který je mocný, jí – díky její víře (1, 45) – učinil veliké věci (1, 49), a proto (jak si sama uvědomuje) ji „budou blahoslavit všechna pokolení“ (1, 48). web

Kdyby se nejednalo o inspirovaný text, byli bychom v pokušení obvinit ho z nedostatečného kristocentrismu. V Lk 1, 42

Alžběta prohlašuje Marii za požehnanou na prvním a jejího syna až na druhémmístě a dodává: „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ A pokračuje: ? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mách uších, dítě se živě a radostně pohnulo…ů Neměl by se tento blahodárný účinek připisovat spíše dítěti než Mariinu hlasu? Je opravdu udivující, nakolik Lukáš staví Marii do popředí. Přestí však středem, k němuž celý text směřuje, zůstává bezesporu Kristus. To on je „sláva izraelského lidu“ (2, 32) a ze všech nejdřív Marie, své matky v Izraeli, schrány, v níž přebývá, a znamení, v němž se začíná projevovat (1, 39-45: 2, 12.16.27.35).

Jako doprovod k rozhlasovému výkladu prof. C.V. Pospíšila citujeme na webových stránkách z knihy René Laurentina Pojednání o Panně Marii (Krystal OP - KNA Kostelní Vydří – Praha 2005).