Matka Páně podle Písem – 3. díl

Základním východiskem mariologie je Písmo svaté.

Křesťané jsou přesvědčeni, že absolutním vrcholem sebezjevení a sebedarování Boha je postava a životní osud Ježíše z Nazareta. Platí-li, že základním východiskem christologie musí být postava a životní cesta Muže z Nazareta, pak analogicky platí, že základním východiskem mariologie musí být postava a životní cesta Marie z Nazareta, jak ji prezentuje Nový zákon.

1. Na Efezském koncilu v roce 431 se dostává mariánské téma do teologické  -  dogmatické roviny. Tam se jednalo o tom, jak to je s jednotou Ježíšova božství a lidství. Vlastní spor se soustředil na titul Theotokos - Bohorodička. Primární kořen titulu je christologický. Úcta k Ježíšově matce je určitou formou úcty k pravému Ježíšovu lidství. On, jakožto Boží syn vychází z první osoby Trojice a jako člověk vychází z Marie. To ukazuje na jeho pravé lidství a pravé božství. Maria nepočala osobu Slova - ta je věčná. Ona počala lidskou přirozenost Kristovu. Ale porodila vtělené Slovo. Člověk Ježíš je od prvopočátku Božím synem. Proto také člověk může dojít spásy v kterémkoli okamžiku svého života. 

2. Na II. konstantinopolském koncilu hovoří koncilní otcové zcela samozřejmě o Mariině trvalém panenství. Maria je ustavičná Panna - "před, při a po porodu".

V knize „Maria, mateřská tvář Boha“ je výslovně připomenuta evidentní skutečnost, že jen první osoba Trojice a Maria z Nazareta mohou říci Ježíši z Nazareta: „Ty jsi můj Syn.“

3. Víru v neposkvrněné početí Panny Marie prohlásil  8. prosince 1854 papež Pius IX jako pravdu zjevenou. Vydal apoštolskou konstituci Ineffabilis Deus. O neposkvrněném početí Panny Marie.

Citujeme z knihy "Maria, mateřská tvář Boha":

„Základní problém, který po dlouhá staletí bránil přijmout tuto nauku, spočíval v ohrožení základní pravdy křesťanské víry, jíž je univerzalita Kristova vykupitelství. Pokud by Maria nebyla vykoupena z poskvrny dědičné viny, pak by bylo veta po univerzalitě Kristova vykupitelství. Všichni, kdo v tomto duchu odmítali přijmout Mariino neposkvrněné početí, měli paradoxně pravdu. Je nespornou zásluhou Jana Duns Scota, že daný problém geniálně řeší učením o vznešenější formě spásy spočívající nikoli ve vykoupení z již nastalých důsledků dědičné viny, nýbrž v uchránění budoucí Matky Božího Syna před poskvrnou dědičnou vinou".

4. S učením o neposkvrněném početí Matky Páně úzce souvisí pravda víry, kterou jako dogma vyhlásil papež Pius XII. v apoštolské konstituci Munificentissimus Deus  O nanebevzetí Panny Marie.

Citujeme z knihy "Maria, mateřská tvář Boha":

Obsahem učení církve není nic jiného než fakt, že Maria je celá ve slávě svého Syna. Jak k tomu došlo, stojí mimo rámec dogmatu. Velmi často platí, že otázky typu „jak“ v oblasti tajemství spásy přesahují možnosti teologie. Logika věci úzce souvisí s tím, že Maria je uchráněna hříchu, z toho vyplývá, že by měla být uchráněna smrti spočívající v roztržení lidské bytosti. To ale neznamená, že biologický proces jejího pobytu na světě by byl bez svého zakončení a bez přechodu do slávy.

Stojíme před specifickým přepisem tajemství trinitární perichoreze. Pokud chce někdo přebývat v druhém, nezbývá mu nic jiného, než aby se zřekl své sebestřednosti (kenoze) a vyšel ze sebe (extaze - exitus). Jestliže Otec přebývá (perichoreze) v Synu, musí se v jistém slova smyslu zříci sebe a vyjít ze sebe.  Totéž platí o Synovi. Mesiáš musel projít utrpením, exitem, aby mohl vstoupit do své slávy (srov. Lk 24,26).

Algoritmus růstu shledáváme i v příběhu Marie z Nazareta. Nejprve se dovídáme, že v Marii přebývá Slovo, a to dokonce tělesně. Fáze kenoze je patrná v době Ježíšova veřejného působení, kdy Maria musela zápoli o přijetí naprosto nečekané a pro mnohé tolik pohoršlivé novosti evangelia, hlásaného a žitého jejím synem - Pánem. Vyjití ze sebe se v Mariině příběhu naplňuje na základě soucítění u paty Ježíšova kříže. Celý proces se završuje Mariiným přebýváním „v Bohu“, ve slávě.

Jelikož na počátku je přebývání Slova nejen duchovní, ale plně tělesné, zdá se být logické, že i Mariino přebývání ve slávě Slova má také reálně tělesný rozměr. Pohoršení křesťanství spočívá nejen v nauce o Kristově kříži, ale také v nauce o vzkříšení těla, ve víře, že všechno stvořené vyšlo z Božích rukou jako dobré, a proto je to také všechno zaměřeno k dovršení a oslavení, čemuž se  však svoboda intelektem obdařených tvorů může tragicky vzepřít.

Na základě pravzoru algoritmu " kenoze - extáze - perichoreze" je Mariino nanebevzetí opět výpovědí o tajemství Trojice, nyní v tom smyslu, jak se projevuje v životě učedníka - učednice. Tělesná dimenze nanebevzetí je jednak důsledkem tělesného mateřství vzhledem ke vtělenému Slovu, jednak znamením naděje na plnost spásy všech Božích synů a dcer.

Prof. Ctirad Václav Pospíšil Th.D. (1958) přednáší dogmatickou teologii na CMTF UP v Olomouci a na KTF UK v Praze, dějiny dogmatu a dějiny teologie na HF UK v Praze. Ve svých četných odborných publikacích se zabývá především christologií, trinitární teologií, teologií služby, dílem Bonaventury z Bagnoregia a nikoli v poslední řadě také jako člen Mezinárodní papežské mariánské akademie mariologií.

Pořady vzdělávacího cyklu  "Matka Páně podle Písem" redakčně připravila Jana Beránková, vyrobilo Studio Kristián Praha.