Úvod do teologie Trojjediného Boha 25. díl

Ve 25. pořadu nalistujeme v knize "Jako v nebi tak i na zemi" (vydané nakladatelstvími Krystal OP a Karmelitánské nakladatelství v roce 2007 ) stranu 410.

VI. 6.   Problematika přivlastňování esenciálních vlastností Otci, Synu a Duchu svatému a rozlišování působení jednotlivých osob trojice „navenek“

V tomto závěrečném bodě sedmé kapitoly se jednak znovu dotkneme tematiky první kapitoly, v níž jsme hovořili o působení jednotlivých osob Trojice ve stvoření a v dějinách spásy, jednak si připravíme pole pro následující kapitolu, která bude věnována společným vlastnostem či charakteristikám Otce, Syna a Ducha svatého.

            Vlastnosti nebo známky osob (idotétes – proprietates) jsou charakteristiky jednotlivých osob, na jejichž základě pak v imanentní Trojici rozlišujeme Otce, Syna a Ducha svatého. Otec je charakterizován nezplozeností, aktivním plozením Syna a vydechováním Ducha. Syn je charakterizován tím, že je zplozen a že aktivně vydechuje Ducha. Ducha svatého charakterizuje to, že je vydechován. Jedná se tedy v zásadě o charakteristiky spjaté se třemi vzájemně reálně odlišnými substitučními vztahy: otcovství, synovství, pasivní dýchání. Tyto tři skupiny vlastností  jednotlivých osob jsou na jedné straně reálně identické s božskou přirozeností, na druhé straně jsou vzájemně reálně odlišné stejně jako Otec, Syn a Duch svatý. Rozhodně nespadají pod kategorii „přivlastňování“, neboť jednoznačně patří příslušné osobě, a nikoli jiné: jsou jiné osobě stejně nepředatelné, jako je jinému nepředatelná sama osoba. Profesor C.V.Pospíšil k tomu uvádí.  

            Máme -li vymezit pojem „přivlastňování“ (appropiatio), je nutné rozdělit řešení dané otázky do dvou kroků: Nejprve jde o problematiku připisování jednotlivých charakteristik jediné božské přirozenosti (esenciální charakteristiky – essentialia – esenciálie) přednostně, ale nikoli výlučně té nebo oné osobě Trojice. A následně se budeme tázat, zda máme pod pojem "přivlastňování“ zařadit také otázku společného působení osob trojice „navenek“. Zatímco v prvním případě jsou všichni autoři zajedno, v druhém tomu tak rozhodně není.

            Charakteristiky božské přirozenosti rozhodně nemají případkový ráz, a proto jsou jednak reálně identické s jediným a zásadně nesloženým božstvím, jednak vzájemně mezi sebou. Když chceme rozlišovat reálně odlišné osoby Otce, Syna a Ducha svatého, nezbývá nám nic jiného, než určité osobě připisovat určitou charakteristiku božství poněkud výrazněji než ostatním dvěma. Toto přivlastňování nesmí být výlučné, tedy nesmí stejnou esenciální charakteristiku božství upírat zbývajícím dvěma osobám.

            Tato reflexe nad problematikou přivlastňování má velký praktický význam. V Písmu se například setkáváme s tím, že Kristus je charakterizován jako moudrost, což však nesmíme vnímat tak, jako kdyby Otec a Duch svatý byli nemoudří. - Vyznání víry sto padesáti otců začíná tím, že o Otci hovoří jako o všemohoucím, to však neznamená, že Syn a Duch svatý by nebyli všemohoucí. Také liturgické texty, zvláště mešní preface a liturgické hymny, obsahují často různé formy přivlastňování. K uchopení problému výrazně přispěl Sv. Augustin, nicméně na plnou tematizaci dané otázky a na aplikaci výrazu „apropriatio“ se muselo čekat až do 12. století. Konkrétních způsobů, jak se přivlastňuje, existuje celá řada. Můžeme se jimi zabývat až po vyjasnění otázky, zda pod pojem „přivlastňování“ patří také působení osob Trojice „navenek“ v dějinách spásy a ve stvoření.

            Boží díla „navenek“ jsou všem osobám Trojice společná. V první kapitole monografie jsme se tím zabývali v souvislosti s otázkou, zda Jahve je Bůh Otec, nebo celá Trojice. – Vyznání víry sto padesáti otců v prvním článku hovoří o Otci jako o stvořiteli, ve druhém o Synu jako spolustvořiteli (přirozená rovina) i o spasiteli (nadpřirozená rovina), ve třetím o Duchu svatém jako o dárci života (přirozené působení) a posvětiteli (nadpřirozené působení).Je tudíž zřejmé, že výsostné vyznání trojiční víry popisuje působení jednotlivých osob Trojice ve stvoření i v díle spásy bez nějakého bližšího rozlišování. 

Florentský koncil na základě Augustinova myšlenkového odkazu hlásá, že Otec, Syn a Duch svatý jsou společně jediným principem stvoření. Dlužno podotknout, že nejde o nic jiného, než o pravidlo společného působení osob Trojice „navenek“, k němuž můžeme přistupovat buď přes jedinou společnou přirozenost, anebo přes vzájemné vztahy. V druhém případě zůstane princip netknutý, protože ve stvoření i v dějinách spásy jedná skutečně buď Otec, nebo Syn, anebo Duch svatý. Nemohou však působit jinak, než jak jsou, tedy ve vzájemných vztazích. Proto platí, že svět stvořil skutečně Otec, avšak skrze nebo podle Syna, v Duchu svatém jako principu sebedarování. Svět a člověka spasil skutečně vtělený Syn, ovšem poslaný Otcem v síle „navenek“ vylitého vnitrobožského sebedarování, tedy Ducha svatého. Oživuje nás a posvěcuje skutečně Duch svatý, poslaný primárně Otcem a sekundárně také Synem. Uvedená díla „navenek se jednotlivým osobám pouze nepřivlastňují, protože tyto osoby skutečně jednají. Právě k tomuto řešení se přiklánějí současní autoři, kteří proto vztahují kategorii „přivlastňování“ pouze na nevýlučné přednostní připisování určité esenciální charakteristiky božství jedné z osob Trojice.

            Uveďme si několik pravidel rozlišování reálných rolí osob Trojice v působení „navenek“

Velmi často se v literatuře setkáváme s pravidlem, podle něhož působení Otce odpovídá účinná příčinnost, Synu vzorová příčinnost a Duchu svatému příčinnost účelová. V pozadí tohoto přístupu je zcela evidentně novozákonní výrok Ef 4, 6 s přihlédnutím k 1 Kor 8, 6. Vidíme to i u Bonaventury, který používal verzi: „od Boha, podle Boha, pro Boha". Tomáš Akvinský hovoří o Otci jako o účinné příčině, o Synu jako o zprostředkující příčině a o Duchu svatém jako o příčině účelové. Výstižné shrnutí rozlišování rolí osob Trojice v působení navenek přináší papež Lev XIII.

„Takže Otec, který je základem všeho božství, je rovněž účinnou příčinou všech věcí, vtělení Syna i posvěcení duší, od něho je všecko, tedy od Otce. Syn pak, Slovo a Obraz Boží, je toho všeho vzorovou příčinou, od níž pochází podoba a nádhera, uspořádání a vzájemný soulad všech věcí. On nám zjevil cestu, pravdu a život. On je usmiřitel lidí s Bohem, skrze něho je všechno, tedy skrze Syna. Konečně Duch svatý je účelovou příčinou toho všeho, poněvadž jako vůle a jako každá jiná věc nachází spočinutí ve svém cíli, tak odpočívá v Tom, který je Boží dobrotou a vzájemnou láskou Otce i Syna a který odvěké a tajuplné dílo spásy mocně podněcuje, lahodně naplňuje a přivádí k dokonalosti, proto v Něm je všechno, tedy v Duchu svatém.“  (Lev XIII., Divinum illud munus, encyklika ze dne 9.5.1897: český překlad – Praha 1998, č.5, s.23)

V kontextu Lev XIII. upozorňuje na triádu moc - Otec, moudrost - Syn, dobrota - Duch svatý. Nyní se Synu připisuje také krása, soulad, harmonie a Duchu svatému dobrotivost. Zároveň je patrné napojení na psychologickou teorii, neboť Synu se přivlastňuje to, co odpovídá intelektu, a Duchu svatému zase to, co odpovídá vůli. Bez významu není ani to, že Lev XIII. vnímá účelovou příčinu nejen jako dovršení, nýbrž také jako celý proces spásy od počátku až po naplnění ve slávě.

Dalším paradigmatickým vzorcem pro rozlišování rolí jednotlivých osob je výrok svatého Pavla, který se již objevil ve druhé kapitole této monografie, když jsme hovořili o souvislosti mezi trinitologií a eklesiologií:

„Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch, rozdílné služby, ale tentýž Pán a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech“ (1Kor 12, 4-6).

Je tedy zřejmé, že role Syna v eklesiologii bude spjata se službami, tedy především s viditelnou hierarchickou strukturou církve. Ta musí být služebná a kenotická, jak na to upozorňuje Pavel ve slavném hymnu v listu Filipanům a v příslušném kontextu (srov. Flp 2, 5. 6-11). Charismatická stránka života společenství pak odpovídá působení Ducha svatého.

Třetím tradičním způsobem, jak rozlišovat reálné role zastávané Otcem, Synem a Duchem svatým v jejich vztahově společném působení  „navenek“, je Augustinova psychologická teorie. Hned na začátku ale musíme upozornit na následující podvojnost: toto paradigma může pomáhat rozlišovat role jednotlivých osob „navenek“, zároveň je ale příkladem přivlastňování esenciálních charakteristik v imanentní Trojici. Božství je přece jediné společné pamatování, vědění a chtění.

Následující výčet paradigmatických modelů přivlastňování esenciálních charakteristik Otci, Synu a Duchu svatému je v zásadě od dob vrcholné scholastiky shodný, protože vychází z děl církevních otců.

V prvním případě se přivlastňuje Otci jednota, Synu pravda, Duchu svatému dobro. V pozadí stojí transcendentní vlastnosti jsoucna, které je jedno, pravdivé a dobré (unum, verum, bonum). Není obtížné uhodnout, že toto přivlastňování souvisí s Augustinovou psychologickou teorií.

Další augustinovské přivlastňování má tuto podobu: Otci se připisuje moc, Synu moudrost, Duchu svatému dobrota. Jde o variaci paradigmatu, které staví na rozlišování účinné, vzorové a cílové příčiny. Na stejném základě se objevuje rovněž triáda, kdy Otci odpovídá všemohoucnost, Synu vševědoucnost, Duchu svatému svrchovaná dobrotivost.

Hilarius z Poitiers uvádí další triádu: „Věčnost spočívá v Otci, vzhlednost-rozlišnost (species) v Obrazu, okoušení v Daru.

Právě představené modely pochopitelně nezohledňují všechna specifická působení osob Trojice „navenek“ a z toho vyplývající přivlastńování esenciálních charakteristik  jediného božství či projevování rozlišujících vlastností osob v dějinách spásy, s nimiž se setkáváme v Novém zákoně a v následující teologické reflexi. Vedle přivlastňování se zejména Synu a Duchu svatému relativně často přisuzují také věci, které nemusejí být vždy přímými charakteristikami božské přirozenosti. V takových případech se jedná spíše o symboly těchto osob ve stvoření, které však mají poměr k určitým esenciálním charakteristikám božství nebo ke specifickým osobním vlastnostem Syna či Ducha svatého.

Co říci na závěr VII. kapitoly O problematice přivlastňování esenciálních vlastností Otci, Synu a Duchu svatému?