Úvod do christologie – 21. díl

V monografii "Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel" vydané nakladatelstvím Krystal OP a Karmelitánským nakladatelstvím můžeme téma dvacátého prvního pořadu vzdělávacího cyklu Proglasu sledovat od 277. strany.

Pro ilustraci vyjímáme jen krátkou citaci:

Část V.            Základní kameny soteriologické reflexe

V.1.     Problematika poměru mezi soteriologií a christologií

Nyní se budeme zabývat tajemství Muže z Nazareta převážně z hlediska jeho funkcionální dimenze, tedy z hlediska jeho významu pro spásu člověka a světa. Nejprve se ptáme, jaké místo patří soteriologii v rámci ostatních pojednání systematické teologie. Zejména se musíme ptát, jaký je poměr mezi soteriologií a christologií. Poznáme, že nejde čistě o akademickou otázku.

V.1.1.  Rudolf Bultmann a Paul Tillich

V první polovině minulého století to byl zřejmě Rudolf Bultmann, kdo více než ostatní teologové učinil z problematiky spojené s uskutečněním naší spásy ústřední téma celé teologie. Základní funkce kérygmatu podle tohoto mistra spočívá v tom, že představuje výzvu k existenciálnímu přechodu od starého k novému určení lidské existence, od neautentického lidství k autentickému životu podle Boží vůle. ( …) Podle R. Bultmanna by byl Ježíš Kristus nejprve poznáván jako univerzální spasitel a teprve na základě tohoto principiálně existenciálního poznání následně prohlášen za vtělené Slovo. Východiskem by tedy nebyla nauka o osobní identitě Ježíše Krista, ale právě teď a tady se odehrávající událost existenciální proměny, k níž dochází na základě výzvy obsažené v kérygmatu. To je také skutečné beneficium – dobrodiní přinesené a působené Kristem. Člověk niterně zakouší zmíněné Kristovo dobrodiní právě v ustavičném obnovování velikonoční události v podobě přecházení od staré existence k novému způsobu autenticky lidského života podle Boha. Christologie pojímaná ve světle existenciální filozofie je tedy zaměřena výhradně k Ježíšovu soteriologickému významu.

Podobné zaměření se objevuje i u Paula Tillicha, pro něhož je christologie určitou funkcí soteriologie. Je však třeba podotknout, že Tillich nechtěl ponechat úplně stranou problematiku Kristova bytí: “neexistuje žádná ontologie spásy, ovšem ontologický problém je implicitně přítomen v problematice spásy. Klást si ontologické otázky je tedy čímsi nezbytným.“

Bultmannovo stanovisko a jeho následné rozpracování představuje nový svěží vítr do spekulací o soteriologických teorií. Na druhé straně ale ostrá vyhraněnost a jednostranné kladení akcentu na význam bez jeho hlubšího zakotvení v bytí vzbudily zcela oprávněnou kritiku. Jedním z prvních, kdo pozvedl svůj hlas, byl vynikající evangelický teolog Karl Barth. Tento teolog si klade otázku:

„Opravdu poselství Nového zákona začíná vysvětlením, že člověk jako posluchač zvěsti si začíná nově uvědomovat sebe sama? Nejsme v tomto případě svědky vlastně převrácení příčin a účinků v oblasti samého Nového zákona? Tento obrat je možno provést, když je to vhodné, ale když se nad tím hlouběji zamyslíme, pak musíme říci, že takovýto postup nesmí být povýšen na základní hermeneutický princip.“

Karl Barth chce vnímat christologii a soteriologii jako jeden nedílný celek. Kérygma má toto ve skutečnosti jediné tajemství předkládat vyváženým a dané situaci přiměřeným způsobem.

Podle našeho skromného mínění je třeba znovu připomenout skutečnost, že problematika poměru mezi christologií v úzkém slova smyslu a soteriologií je zavinutě obsažena již v Novém zákoně. V knihách svatopisců je totiž patrný postupný přechod od funkcionální valence christologických titulů k jejich valenci ontologické. Lze tvrdit, že první kontakt lidské mysli s tajemstvím Ježíše z Nazareta se týká primárně jeho soteriologického významu, tedy funkcionální dimenze v širším slova smyslu. Tatáž lidská mysl však postupně proniká hlouběji do věřeného tajemství a odhaluje, že v Ježíši Kristu není diference mezi poselstvím a Poslaným (srov. např. Jan 1, 14). Zjišťuje, že Ježíš se Mesiášem nestal, nýbrž že jím od počátku je (srov. Mt 1-2: Lk 1-2). Člověk tedy vychází od významovosti, od funkcionální dimenze tajemství, v níž se však nevyhnutelně skrývá otázka po osobní identitě Posla, Vykupitele, Spasitele, Zjevitele. Lze tedy říci, že funkcionální dimenze titulů je první z hlediska našeho poznání, které pak dospívá k uchopení ontologického základu významovosti. Z hlediska tajemství samotného je však posloupnost přesně opačná, protože soteriologická významovost má své opodstatnění jedině na ontologickém základu. Opravdovost významu předpokládá existenci nositele významovosti.

Znovu je třeba důrazně opakovat, že Ježíš je Spasitelem daleko hlubším způsobem než všichni ostatní prostředníci spásy v jiných náboženstvích. Mojžíš, Buddha, Mohamed totiž přinesli nauku, která ve skutečnosti představuje prostředek dosažení spásy. Ježíšovo spasitelství nespočívá primárně v nauce, nýbrž v osobě. Spasitelem není zvěst evangelia, ale osobně sám jediný Prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Ježíš. (srov. 1Tim 2, 3-6). Proto Pavel může říci: „On se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením“ (1Kor 1,30). Vzhledem k postupu lidské mysli od fenoménu k osobní identitě a od významu k bytí lze říci, že poměr mezi soteriologií a christologií má podobné charakteristiky jako poměr mezi vzestupnou a sestupnou christologií. Proto je také Bultmannovo jednostranné zdůrazňování funkcionality stejně neadekvátní jako opačný extrém, který vnímá ontologickou dimenzi odtrženě od funkcionální.   

V.1.2.  Karl Rahner

Pro zřejmě nejvěhlasnějšího německého katolického teologa uplynulého století platí, že soteriologie je jakousi bází celé budovy jeho systematické teologie. Rahner definuje soteriologii jako „nauku o spáse člověka, tedy o možnostech a skutečnostech, které do člověka vložil Bůh, aby tak člověk mohl dojít svého naplnění v Ježíši Kristu.“ Základním předmětem teologie by se měl stát člověk a ona potencialita spásy, kterou do něho vložil Hospodin již na počátku při stvoření. Právě toto široké vnímání  soteriologie představuje jednu z příčin takzvaného antropologického obratu v křesťanské teologii, který se výrazněji projevuje v pokoncilní epoše. Z uvedeného předpokladu pak vychází Rahnerova transcendentální christologie, v níž se autor snaží vyvodit absolutního Spasitele z předpokladů nacházejících se v transcendentální dimenzi lidské osoby, z radikální naděje vložené do Boha.

Tento nesporně geniální Rahnerův návrh v sobě skrývá vážný problém: Byla by pak ústředním bodem tajemství spásy historická postava a osoba Ježíše Krista spolu se svým životním příběhem, nebo Boží milost? Některým insterpretům se zdá, že v Rahnerově případě bychom mohli hovořit o jakémsi „gratiocentrismu“, s nímž je spjato to riziko, že se vytratí novost a naprostá nevyvoditelnost zcela svobodného Božího spasitelského zásahu do dějin v Ježíši Kristu.

V.1.3.  Giovanni Moioli

Tento autor vychází ve svých úvahách o místě soteriologie z kritiky starého manuálu, kde chybí hlubší skloubení christologie a soteriologie. Také Moioli upřednostňuje funkcionální christologii, kde však identita toho, kdo má význam pro nás, je integrální součástí zvěsti o spáse. Jestliže hovoříme o významu pro nás, pak tento význam musí mít kořen v bytí, jinak by samotný význam mohl být považován za čirý výplod věřícího subjektu. Základním východiskem christologie tedy podle Moioliho musí být Ježíšův velikonoční čin v jeho významové mnohorozměrnosti spolu s jeho předvelikonočními předpoklady. Plnost realizace významu pro nás je zároveň místem nejhlubšího zjevení identity Spasitele a Božího Syna. Christologie je tudíž implicitní soteriologií, která je místem, kde se vynořuje ontologická dimenze tajemství spásy. Spásu pak nesmíme redukovat pouze na problematiku hříchu, nýbrž v souladu s christocentrismem ji musíme vnímat zároveň jako eschatologické naplnění stvoření, které vrhá světlo nejen na dějiny světa, ale také na protologii.

Na tomto místě si dovolíme kritickou poznámku. Moioliho návrh je v zásadě přijatelný, Ovšem předpoklad, že pojem spásy a kategorie smlouvy, Zákona, smíření a Božího království jsou známy dříve než osoba Spasitele, není podle našeho mínění přesný. (…) Platí, že osobní identita Spasitele se jeví jako pointa dramatu naší spásy. Od okamžiku, kdy je tato pointa známa a vírou přijímána, stává se právě ona základním předpokladem porozumění tajemství spásy, stejně jako velikonoční tajemství představuje základní zorný úhel, pod nímž jsou nám vypravována evangelia. Věřící dnes již nemůže číst Ježíšův příběh tak, jako kdyby tuto pointu neznal, protože pak by se vlastně choval jako přinejmenším implicitně nevěřící. Proto také všechny pokusy o christologii výhradně vzestupnou nemají šanci na úspěch.

V.1.4.  Závěr

Problematika hlubšího skloubení christologie a soteriologie není rozhodně snadnou záležitostí. Svědčí o tom i následující slova Mezinárodní teologické komise:

„Proto osoba Ježíše Krista nesmí být oddělována od jeho vykupitelského díla. Dobrodiní spásy nelze oddělovat od božství Ježíše Krista. Pouze Boží Syn totiž může uskutečnit opravdové vykoupení z hříchů světa, z věčné smrti a z otroctví zákona, a to podle Otcovy vůle a za spolupůsobení Ducha svatého. V některých teologických reflexích se tento intimní vztah mezi christologií a soteriologií neprojevuje dostatečným způsobem. I dnes je proto stále nezbytné pokoušet se vyjadřovat co nejlépe vzájemnou vazbu mezi základními dvěma aspekty události spásy, která je sama v sobě pouze jedinou skutečností.“

V.2.     Tajemství převyšující naši chápavost

Víme, že Ježíš je Spasitel, tajemství jeho osoby a jeho díla proto vytvářejí dokonalou jednotu. Skvěle tuto identifikaci mezi osobou, jejím dílem a významem toho všeho pro nás shrnuje apoštol Pavel: „On se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením“ (1 Kor 1,30). Jestliže tedy platí, že tajemství Ježíše Krista se vymyká vyčerpávající systematizaci, pak totéž zcela logicky musí platit  i pro tajemství spásy, kterou Kristus přinesl a svým dílem naplnil. To ale neznamená, že není možné žádné porozumění tomu, jak je to se spasitelským významem Kristova života a jeho díla.

Ježíš z Nazareta křesťanovi ukázal a stále ukazuje trvalý přesah mystéria nad každým jeho verbálním vyjádřením, nad každým jeho kulturně podmíněným vyjádřením a případně kultickým znázorněním. Snad nejmarkantněji je to patrné právě v soteriologii a specificky v pojednání o onom soteriologickém „jak“ vztahu mezi událostí kříže a naší spásou. Velikost a pravdivost magisteria tkví v tom, že ono „jak“ nikdy nedefinovalo, a tak nechává především teology onu přesažnost mystéria nad jejich slovem bezprostředně zakoušet. Transcendence mystéria, tak živě zakoušená teologem v oblasti soteriologie, je tedy v určitém slova smyslu vlastní zkušeností onoho osvobození, o nějž v posledním důsledku jde.

V.3.     Objektivní a subjektivní aspekt soteriologie

Ježíš z Nazareta je „Pánem všech“ a „Spasitel světa“. Oba christologické tituly vyjadřují význam osoby a díla Ježíše z Nazareta pro člověka. Jedná se o význam objektivní, který nezávisí na tom, jaký postoj k němu člověk zaujme, ani na tom, jestli svobodně přijme nebo odmítne tuto nabídku spásy. Z řečeného vyplývá, že je třeba jasně rozlišit objektivní a subjektivní aspekt soteriologie. V dalším výkladu se vydáme směrem do hlubiny tajemství objektivního spasitelského významu Kristovy osoby a jeho díla.