Kardinál Meisner v Praze zavzpomínal na kardinála Tomáška

Kardinál Joachim Meisner, arcibiskup z Kolína nad Rýnem, navštívil Českou republiku jako papežský legát. V sobotu 12.listopadu předsedal bohoslužbě v pražské katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Spolu s českými věřícími si připomněl osmisté výročí narození sv. Anežky Přemyslovny.

Po skončení slavnosti poskytl pak v Arcibiskupském paláci rozhovor katolickým médiím.  Pro Proglas zvláště zavzpomínal na Anežčino svatořečení a na přátelství s kardinálem Františkem Tomáškem.

Pocházíte z Vratislavi, jste v kontaktu s řádem křižovníků. Co pro vás znamená sv. Anežka?
 
Svatá Anežka pro mne znamená kontinuitu křesťanské víry a s ní evropské kultury v našem prostoru. O konkláve nesmíme vyprávět, ale udělám výjimku. Vrátil jsem se do Říma na volbu nového papeže. Vedle mne seděl primas Polska, kardinál Glemp a po volbě plakal. Ptal jsem se ho, proč pláče. Odpověděl mi: „Představ si: Po pěti stech letech italských papežů máme prvního polského a druhého německého.“ To znamená – naše národy Češi, Poláci, Němci, jsou v jádru Evropy. Buňka, která zůstala zdravá, může regenerovat nemocné buňky. K těm pozitivním postavám patří sv. Anežka a jsem hrdý na to, že v Třebnici poblíž Vratislavi, kde jsem se narodil, pobývala u své tety sv. Hedviky. To znamená, že Evropa je místem svatých rodin, svatých příbuzných. Musíme naše rodiny spojovat, vytvářet sítě přes hranice. To jsem nakonec řekl i ve svém kázání.
 
V 80.letech jste působil jako berlínský arcibiskup a světil jste také mnoho kněží z Československa. Jak jste prožíval Anežčino svatořečení?
 
Říkal jsem si, že na tento termín musím jet do Prahy. Nesmím tak důležitou událost zmeškat. Slyšel jsem o prorockém očekávání – až bude Anežka svatořečena, nastane v této zemi změna k lepšímu. Scházeli jsme se často s kardinálem Tomáškem. Oficiálně jsem ho navštěvoval jednou ročně, byl jsem předsedou Východoněmecké biskupské konference. Tady v Arcibiskupském paláci jsme hovořili jen o počasí, protože tady bylo odposlouchávací zařízení. O všech problémech jsme tedy mluvili v Římě. Tam mi řekl, že existuje skupina kandidátů kněžství, kteří chtějí být diecézními kněžími, ale on, biskup, by je nemohl vysvětit. „Byl bych za to potrestán,“ říkal mi. „Udělej to sám, ale neinformuj mě o tom.“ Ve své domácí kapli v Berlíně jsem vysvětil více než padesát kněží. Vedl jsem tajnou knihu svěcení, ta byla u jedné rodiny v Západním Berlíně s přiloženým vzkazem: „Kdybych zemřel, předejte to osobně Svatému otci“. Ale každému kandidátovi byl vystaven doklad o svěcení. Nikdo z nich se neztratil. Někteří už zemřeli, ale neztratil se žádný.
 
Zúčastnil jste se také svatořečení v Římě…
 
Seděl jsem tehdy v chrámu sv. Petra s ostatními kardinály. Podél lodi stáli všichni koncelebranti v ornátech. Viděl jsem také mnoho těch, kteří byl vysvěceni tajně. Byl jsem šokován. „Už nepůjdeme do katakomb. Věříme proroctví našeho národa, že Anežčino svatořečení přinese svobodu.“ Jak řekl Ježíš: „Tak velkou víru jsem nikde nenašel.“ A oni opravdu věřili. Svatá Anežka může pracovat také v budoucnosti. Je to kapitál pro misie.
V německém breviáři čteme jeden den dopis sv. Kláry sv. Anežce. Mám starší breviář, tady se ještě píše „blahoslavené Anežce“.
 
Ve svém znaku máte heslo o naději. Také Anežka dokázala dávat naději. Jak můžeme naději prožívat v této době?
 
Ve svém biskupském znaku mám větu z 2. listu apoštola Pavla Korinťanům. „Spes nostra firme est pro nobis“ Takže naše naděje stojí pevně. Ve znaku mám koš plný chlebů. Pochází ze 6.kapitoly Janova evangelia, kde se píše o zázračném rozmnožení chlebů a ryb. 5 000 mužů se nasytilo a zbytek jídla byl sesbírán do dvanácti košů. Je to symbol pro nespotřebovaný přebytek. Jak se koš s chleby dostal do mého znaku: V roce 1975 jsem byl v redemptoristickém klášteře v Heiligenstadtu v cele sv. Klementa Marie Hofbauera a dával jsem exercicie katechetům. Večer jsem se připravoval. Tu za mnou přišel biskup a ukázal mi dopis, že mne Svatý otec jmenoval biskupem. Mohl jsem to odvrátit, musel jsem ale mít dobré důvody. Potřeboval jsem mluvit se svým zpovědníkem. A teď jsem musel vést přednášku a volat zpovědníkovi. O půlnoci jsem mu nemohl telefonovat. Došel jsem k vlastnímu duchovnímu doprovodu. Vzal jsem Nový zákon a řekl jsem: „Přijď Duchu svatý. Otevři mi oči.“ Otevřel jsem 6. kapitolu Janova evangelia. To je čtení o nasycení pěti tisíců. A Ježíš říká: „Vy jim dejte jíst.“ Je tu jen chlapec, který má pár chlebů a ryb. Ten chlapec je okrajová postava. Je zavolán z okraje a jde doprostřed. Dává málo, ale dává to Ježíšovi do rukou. Ten chlapec jsem já. Nemám mnoho. Ježíš mne volá z okraje do středu. Nemám mnoho, ale to málo, co mám, to místo nejdůležitější, dám do rukou Ježíšovi.
Takže jak žít naději? Musíme důvěřovat, to není nic laciného. Nesmíme mít koš prázdný, musíme v něm mít chléb. Mladí lidé a děti, to je moje naděje pro Čechy.