Bohoslužby

pá 16. 9. 18.00 Z kostela Panny Marie Pomocnice v Brně-Žabovřeskách P. Pavel Glogar  
ne 18. 9. 9.00 Z kostela Všech svatých v Litoměřicích P. Józef Szeliga  
út 20. 9. 18.00 Z kaple Svatého Ducha v Proglasu P. Martin Holík za posluchače přátele Proglasu
čt 22. 9. 18.00 Z kostela Panny Marie Sněžné v Praze P. Filip Jan Rathouský OFM  
pá 23. 9. 18.00 Z kostela Panny Marie Pomocnice v Brně-Žabovřeskách P. Pavel Glogar  
ne 25. 9. 9.00 z kostela sv. Jana Křtitele v Šumperku    
út 27. 9. 18.00 Z kaple Svatého Ducha v Proglasu P. Martin Holík  
st 28. 9. 9.00 Z kostela sv. Jana Nepomuckého v Hluboké nad Vltavou P. Tomas van Zavrel slavnost sv. Václava
čt 29. 9. 18.00 Z kostela Panny Marie Sněžné v Praze    
pá 30. 9. 18.00 Z kostela Panny Marie Pomocnice v Brně-Žabovřeskách    
ne 2. 10. 9.00 Z kostela sv. Bartoloměje v Pardubicích    
Pár slov o duchovním přijímání:

Slavíme-li eucharistii, přijímáme-li tělo a krev Páně, nepřijímáme něco, nýbrž Někoho – přichází k nám sám Pán, Ježíš Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý. On je živý!

Vzkříšený Pán přicházel k apoštolům skrytým za zavřenými dveřmi, jak nás o tom ujišťují velikonoční evangelia.[1] On zná způsoby, jak se s námi setkat přes naši fyzickou nemožnost. On zná cesty, kudy za námi přijít navzdory všem zamčeným dveřím.

Zmrtvýchvstalý Kristus není omezen jen na své svátosti, jen na způsoby chleba a vína. Vždyť on je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“[2]

V tradici církve najdeme takzvané „duchovní přijímání“, inspirované vírou a milující touhou po uskutečnění a trvalém růstu trvalé jednoty s Kristem v jeho Duchu. Podle učení církve je toto „duchovní přijímání“ skutečným osobním setkáním s Ježíšem, neboť působí milost, kterou svátost eucharistie dává, bez vlastního – fyzického – přijímání této svátosti.[3]

Duchovní přijímání je modlitba, ke které jsou zváni všichni, kdo z jakýchkoli důvodů nemohou přijmout Krista pod způsobami chleba a vína. Je výrazem touhy po setkání s živým Pánem, prosbou, kterou dobrý Bůh slyší a vyslyší. V této modlitbě jsme spojeni s církví, která volá: „Maranatha! Přijď, Pane Ježíši!“[4]

[1] Jan 20,19 nn.; srv. Lk 24,36 nn.
[2] Mt 18,20; viz SC 7
[3] DS 1548; srv. Rahner–Vorgrimler, Teologický slovník, Vyšehrad, Praha 2009; s. 168
[4] srv. Zj 22,20