Co doopravdy čtou naše děti

(pozn. red. - Začtěte se do typická situace v domácnosti s více členy rodiny a pouze jedinou malou, často nejpotřebnější místností v domě. Pokud je někdo uvnitř, je spokojen, osoby tlukoucí na dvéře zvenčí tak činí naopak ve stresu a svalové tenzi... Podobnost s vaší rodinou je tu čistě záměrná... )

„Ťuk, ťuk, jsi tam? Pohni si.“ Po chvíli. „Klep klep, no tak dělej!“ Napětí roste. „Buch buch – už to nevydržííím!“ To už zasahuji i já a jdu starší dítko popohnat k ukončení nutné potřeby. Spláchnutí a synek kráčí nenápadně ven, za zády cosi skrývaje. „No jasně, to proto ti to tak trvalo,“ vytrhl mu bratr čtivo z ruky a mává jím vítězoslavně nad hlavou. A už ho nedal. „Mami, on si tam četl!“ „No a co, dyť mami, ty si taky na záchodě čteš, tak co!“ slyším pohotovou argumentaci. Matka: „No a co? Ty se ptáš no a co? Čtu, protože to je jediná místnost, kde mě necháte chvilku na pokoji, nikdo mě nepronásleduje, i když ani to nelze díky naší malé zaručit a mám možnost být aspoň malinkou chvilku sama a zalízt si s knížkou. Přes den na to jinak čas není a večer mi padají oči.  Tak je to!“ končím svou obhajobu a nejraději bych si tam onam skutečně na chvilku už taky ráda zalezla.

    Co já tam proštudovala manželských, pedagogických, výchovných a psychologických knížek, kolik románů přečetla a kolik teologických disputací s autory vedla! A to se nepovažuji za žádného velkého knihomola. A navíc, kolik já tam v hlavě i svých vlastních fejetonků napsala... A teď se mám zlobit, že si tam někdo něco čte? Jenže... to je ono. Co čte?! Nechala jsem dítka s jejich oblíbenou literaturou a přemýšlela jsem, kde nastala ve výchovném programu chyba.

   Knížky jsem s nimi listovala od malinka, od plátěných zvířátkových až po pohádky před spaním, u kterých jsme se s manželem poctivě střídali a střídáme dodnes. Kolik oblíbené literatury dostali od Ježíška i úhledně zabalené k dortům s postupně přibývajícími planoucími svíčkami! Kolik milých ilustrací různých prehistorických tvorů jsme jsme u toho shlédli a pod kolik kapot od motorů nahlédli! Kolik biblických příběhů jsme jim na stránkách dali prožít. Dokonce - zcela realisticky - co začali býti školou povinní, kolik řádků v učebnicích sami museli očima prolétnout ! A pak ještě – jejich vlastní máma dokonce čas od času sama něco napíše...  Nemyslím si, že by u nás doma šly skutečně knihy bokem. Kolik nocí už strávili nejen s plyšákama, ale i "s Andersenem" v knihovně. A teď si vše rekapitulují a opakují i se svou malou sestřičkou: kravička bůůů, kočička mňau, a tady kačenka gaga... A oni si prosím pěkně zalezou na onu místnost, a vím že i potají pod peřinu a zcela veřejně i ke snídani, obědu i večeři - svačinky nevyjímaje -  čtou: časopis s nabídkou lego produktů!!!

    Stránky omšelé, názvy i ceny znají zpaměti, půjčují si vzájemně novinky jaro, léto, loňský rok, letošek a co připravujeme, plánují, kdo si co k čemu bude přát a kolik si za co doplatí ze svého... A já se  Lucince u mě na klíně snažím vnutit dobrodružství smějícího se krtečka s ostatními kamarády zvířátky. Nevím, jak to dopadne. I naši malou jsem totiž nedávno přistihla v hromědě literatury sáhnout po katalogu všech těch barevných city, creator a jiných lego sad. A celkem dlouho u toho vydržela. Blíží se jí druhé narozeniny, tak nevím, co tím prohlížením myslela.

   Holt budu doufat, že ke skutečně kvalitní literatuře a vysněnému rodičovskému vavřínu za to, že jsme přivedli děti ke čtení knih, může být u dětí cestička hodně klikatá, úzká nebo hrbolatá, příkrá či prašná. A nebo taky pěkně barevně vydlážděná všemi těmi jejich milovanými barevnými malými kostičkami. A třeba i tenhle terén má pro ně pod sluncem své místo, byť se mi to nezdá a někdy to blokuje nutný chod domácnosti. S odstupem třeba uvidím, že tahle jejich „legopedie“ skutečně ke kýženým, nejen stavitelským ale i čtenářským, výsledkům povede.