Zimní Tabita

Zimní, už čtvrté číslo elektronického internetového časopisu Tabita vyšlo v prosinci 2012. Jeho obsah tvoří ženy z různých křesťanských církví. S velikým nadšením a láskou svědčí o životě z víry. Kromě rozhovorů nebo medailónků ze života zajímavých žen tu je i koutek pro barevnou typologii, fotopříběh s bombastickým odhalením, kam před vánoci mizí cukroví, zamyšlení, tipy na knížky nebo akce. Mě zaujal nejvíc životní příběh Lenky Vreczonkové, který vám teď tady s laskavým svolením redakce předkládám. Odkazuje nás ještě do poselství vánoční doby a nezbývá nám než si přát, aby nás trocha vánoční radosti v srdci neopouštěla celý rok.

Pokud byste časopis Tabita chtěly číst celý, můžete si o kontakt napsat do Kafemlýneku nebo jednoduše na mailovou adresu etabita(zavináč)etabita.cz.

Co je u lidí nemožné, je u Boha možné. Příběh paní Lenky.

Před více než deseti lety jsem se vdala za  skvělého muže. Asi po  roce manželství jsme začali plánovat miminko. Moc jsme se  na  něj  těšili.  Plynul  však  měsíc za měsícem a  já  stále nebyla  těhotná. Šla jsem  na  vyšetření  k  lékaři,  který  mi nasadil  hormonální  léčbu.  Po  pár neúspěšných měsících  šel  na  vyšetření i manžel, dostal také nějaké léky a čekali jsme dál. Léčbu  jsem  opakovala několikrát,  vždy  s  několikaměsíční pauzou, aby si tělo od léků odpočinulo.

To už jsem byla ale dost nervózní z toho, že se nám tak  dlouho  nedaří  počít miminko. Moji nejbližší mě povzbuzovali,  ale  já  už  začínala  prožívat opravdu těžké chvíle.

Po  neúspěšné  léčbě  a  dalších  vyšetřeních mi doktor navrhl umělé oplodnění. Celou  tu dobu  jsme  se  s manželem  za otěhotnění  hodně  modlili,  a  tak  jsme i tuto možnost předložili Bohu. Oba jsme ale shodli, že tahle cesta je pro nás uzavřená. Můj lékař mi tuto možnost stále nabízel a jednou se mne otevřeně zeptal: „Na co, prosím vás, stále čekáte? Doporučím vám výbornou kliniku a tam se můžete pokusit  o  těhotenství. “  Já  na  to  špitla: „Na  zázrak. “  Řekla  jsem mu,  že  věřím v Boha, že On dělá zázraky. Doktor se jen pousmál a řekl, že on taky věří v Boha, ale udělal  by  maximum,  nejen  čekal. Z  ordinace  jsem  vyšla  plná  slz  jako obvykle.

První měsíce po tomhle rozhodnutí bylo  z  Boží  strany jakoby ticho. Nic jsme neslyšeli, nevnímali. Bylo to období tápání, slz, hledání. Asi po roce jsme  dostali  od  Boha  zaslíbení.  Pak  se o  našem  problému  začínalo  dozvídat stále  více  lidí,  kteří  se  za  nás  začali modlit.  Dostávali  jsme  také  různá proroctví, některá se naplnila,  jiná ne. Lidé okolo nás mi udíleli nejrůznější rady, jak otěhotnět. Cvičila jsem, pila mrkvové šťávy, chodila na rehabilitace, snažila se „na  to nemyslet“ - což bylo snad to nejtěžší.  Nemyslet  na  největší  touhu mého srdce? Díky Pánu za mého muže, který mě vždy podržel, na  jeho  rameni jsem se mohla kdykoli vyplakat. Nakonec  jsme  s  manželem  došli k  rozhodnutí,  že  vypustíme  všechny lékaře,  všechny  rady,  všechno  snažení. Budeme se za miminko jen modlit a nic už  v  tom  nebudeme  podnikat.  Začala jsem číst knihy povzbuzující víru, hledali jsme v Božím slově, co o dětech a neplodnosti  říká Bůh. A  roky plynuly.

Někdy  jsem byla  tak plná víry,  že  jsem každým dnem očekávala,  že  se potvrdí mé těhotenství. Jindy, zvláště když kolem mě mé  známé rodily jedno dítě za druhým, jsem  před  Pánem  plakala a ptala se, proč já dítě nemám. Mnohdy mě přemáhaly myšlenky, že jsem nějaký zvláštní případ, na který nic neplatí,  že jsem případ beznadějný. Jednou  jsem  během  modliteb prožila s Bohem zvláštní chvíli. Pod  dřevěným  křížem  v  modlitební místnosti  jsem  vyplakala  své  poslední slzy  a  odevzdala  touhu  svého  srdce Jemu.  Toho dne  jsem povstala  a už  se netrápila.  Bolest  zmizela  a  já  prožívala rok úplně bez trápení. Byla to pro mne obrovská  milost.  Roky  předtím  jsem chvíli  prožívala  klid,  pak  zase  smutek

a bolest v srdci, a tak to šlo pořád dokola. Tentokrát  jsem  vstala  svobodná a svoboda mi už zůstala. Mezitím  jsme  se  s  mužem  pustili  do stavby domu a přišel okamžik stěhování. Měla  jsem  již pár dní nějaké „podezření“ , tak jsem si šla raději udělat test, kdybych náhodou byla  těhotná,  abych netahala krabice při stěhování. Na testu se téměř ihned zobrazily dvě krásné čárky! Byla jsem v šoku. Ještě ten den jsem šla ke svému  lékaři, ale jelikož tam nebyl, potvrdil mi těhotenství jeho kolega. Byla  jsem  jako  ve  snách. Když mě viděl můj  lékař, myslel si, že  jdu opět řešit svůj problém. Sdělila jsem mu však, že jsem těhotná. Nechtěl tomu věřit.  Když  na  obrazovce  koukal  na malou tečku, stále jen kroutil hlavou a  nechápal.  Při  zapisování  potřebných  údajů  se  několikrát  zastavil a stále opakoval: „To není možné! To není  možné!  Vy  jste  ale  vůbec neměla otěhotnět!“ Smál  se, blahopřál  mi a  pořád dokola mi vysvětloval,  že z lékařského hlediska  nebylo  možné  otěhotnět přirozeně. Když jsem opouštěla ordinaci, ještě  zastavil  zdravotní  sestru  a  říkal  jí: „Podívejte, to  je zázrak. Ona  je těhotná!“

Po cestě domů  jsem plakala, tentokrát to však byly poprvé slzy radosti a vděčnosti. Na tento den jsme čekali osm dlouhých let. Celý  čas  do  porodu  jsem  prožila nádherně, jen jsem kvetla a těhotenství si opravdu naplno užívala. Nedávno náš světlovlasý modrooký miláček Dawídek oslavil své první  narozeniny. Není  dne, kdy  bych  za něj  Bohu  neděkovala. Bydlíme  již  v  našem  malém  novém domečku, a  tak se na mně naplnilo slovo: „Neplodnou  usazuje  v  domě  jako šťastnou  matku  dětí. “  A  já  opravdu šťastná jsem. Mít dítě je pro ženu jedno z  nejnádhernějších  darů,  které dobrý Bůh dává.

Chtěla bych povzbudit všechny, kteří se již možná několik let za něco modlí bez zjevného výsledku. Bůh slyší naše prosby a neunikne mu ani  jedna. Až  se naplní Jeho čas, On bude jednat, i když dnes to vypadá  třeba  beznadějně.  Možná  ve vašem  životě  bude  jednat  jiným způsobem,  ale  věřte,  že  jednat  bude.

Vždyť to, co je u lidí nemožné, u Boha je možné.