Dotýkání světla - symbolika včely 5
ve spiritualitě a umění. To je téma pátého setkání s doc. Karlem Sládkem z KTF UK v Praze nad otázkami spirituální teologie. Premiéra je v pátek 6. června 2014 ve 22 hodin. Repriza je v neděli v 17. 30 hodin.
Příroda je školou duší – ale musíme ji umět respektovat a umět v ní číst.
Nemusíme být vždy pilní jako včeličky. Můžeme se těšit také z její krásy. Jako tvor je nádherná! Objevuje se v ikonografii světců jako symbol zvláštní milosti . Inspirovala umělce! - A její žihadlo si člověk občas zaslouží...
Nahlédněme opět do knihy Tomáše Špidlíka - Prameny světla.
První spisy starověkých filosofů mívají titul o přírodě. Nebyl to popis přírody, ale hledání principu, který všechno spojuje. Který dodává jednotu a dělá z tolika rozmanitých nestejných přírodních jevů a věcí jeden spořádaný svět, vesmír, kosmos. Filosofické školy nebyly zajedno, v čem mají tento jednotný princip hledat. Materialista Thalet z Miléta ho vidí ve vodě. Jiný filozof zase v ohni. Aristotelovi je naopak všechno, co je hmotné, principem rozkladu,smrti, nejednoty. Je proto třeba hledat ve věcech to, co je duchovní. Nejenom viditelný povrch. duchovní pak je pojem, definice, idea, Díváme se na přírodu proto, abychom chápali myšlenku, která tu vládne.
Podobný postoj k přírodě měli od počátku i křesťané. co jiného chce Kristus říci, když ukazuje na polní lilie, na ptáky? Mají nám připomenout něco vyššího, než je jejich viditelná krása, Mají nás vést k úvaze o nebeském Otci. Křesťan má usilovat o pravé pochopení světa, rostlin zvířat, věcí, člověka a jeho dějin, všeho toho, co je viditelné a co nás obklopuje. Řečtí Otcové dali tomuto úsilí zvláštní jméno: fyzická teorie, rozjímání přírody. Kdo se v něm vycvičil, ten ví, co každá věc, s kterou se potká, pro něho znamená ke spáse.
Když hovoříme o duchovním smyslu věcí, docela tu sedí ono přirovnání s ořechem. Je sice velmi prosté, ale právě proto názorné. Na ořechu je zelená kůra, v ní je plod s tvrdou skořápkou a teprve uvnitř té skořápky je jedlé jádro. V přeneseném smyslu má i příroda tuto trojí vrstvu. Jsou ti, kteří ulpí jenom na zelené kůře, uspokojí je smyslová krása, vnějšek.
Jiní se naučili uvažovat, jsou schopni reflexe, zamyslí se nad tím, co je jádro. Zkoumají přírodní zákony, uvažují filosoficky o podstatě bytí. A přece ani oni nedošli k tomu pravému. I vědecké a filosofické zkoumání je nechává lačnými. Je potřeba proniknout i tvrdou skořápkou až k měkkému jádru. To dělají ti, kdo si uvědomí, co ta nebo ona věc, událost, osoba má znamenat na cestě k Bohu, co jim samým chce říci Bůh, když jim je poslal do cesty.
Postoj křesťana ke světu, je v zásadě dvojí. Pozitivní a negativní. Buď o světě mluvíme jako o Božím stvoření nebo místě pokušení ke zlému. To vše může být svět.
Vezměme slovo svět v dobrém smyslu. Všechno dobré a krásné zde na zemi je odlesk Boží dobroty a krásy. Než přesto se duše na dlouho nedokáže spokojit s pouhým odleskem a zatouží vidět světlo pravé. Není divu, že v těch okamžicích pocítí svět jakoby cosi cizího, skoro nepřátelského. Nejlepší přátele, i vlastní práci a život.
„Neklidné je lidské srdce, dokud nespočine v Tobě, Bože!" - říká sv. Augustin. Tento stesk po nebi, po ztraceném ráji, je v srdci všech. Nesmí však vést ani k plané sentimentalitě, ani k nespravedlivému posuzování věcí a lidí, kteří nemohou za to, že jsou nedokonalí a nemohou nás plně uspokojit.
Nespokojenost s tímto světem dala inspiraci umělcům, aby vyjádřili ideál světa lepšího. Cítili v sobě "stesk po ztraceném ráji". Světce pak vedla tato touha k tomu, aby pracovali houževnatě k uskutečnění „nové země a nového nebe“ (jak se píše v knize Zjevení).
Pořad cyklu Dotýkání světla připravila Jana Beránková. K poslechu nabízí Audioarchiv