Dotýkání světla - Tomáš Špidlík a jeho vztah k umění
Doc. KTF UK Karel Sládek se ve druhém pořadu o významném českém kardinálu a teologovi věnuje jeho vztahu k umění a výkladu ikon.
Premiéra byla v pátek 21. 06. 2013. Pořad opakujeme v pátek 29. 01. 2016 ve 22 hod. a následující neděli v 17. 30 hodin.
Minule jsme se zabývali životními daty a duchovním odkazem významného kněze a teologa zejména ve vztahu k Velehradu. Dnes se věnujeme otázkám poznání a tvořivosti v umělecké tvorbě a inspiraci umělců.
O. Špidlík je znám jako zakladatelská a vůdčí osobnost uměleckého Centra Aletti v Římě - Studijního a výzkumného centra, které se opírá o východní a západní tradici a dotýká se problematiky víry a kultury současného člověka v Evropě. Známým je Marko Rupnik.
Doc. Karel Sládek poznal působení o. Špidlíka na Papežském orientálním institutu v Římě.
Jak Tomáš Špidlík promýšlel otázky poznání a tvořivosti v umělecké tvorbě a inspiraci umělců?
K tématu pořadu vybíráme jako doplněk části ze stati Umění jako projev Ducha otištěné v knize Důvody srdce.
Pravé umění je náboženské
Umění je důležitý úsek náboženského života. Dá se tu aplikovat to, co řekl Dostojevskij o kráse: „Zde bojuje ďábel proti Bohu a bojištěm je srdce člověka.“ Nedá se naprosto připustit zásada, že estetická tvořivost je mimo dobro a zlo. Frank si však sám klade námitku ve formě otázky: "Jsou velcí umělci ochotni přijmout tento závěr, který zní tak mysticky nábožně?" To záleží na tom, jaké si osvojili náboženské pojmy a vzdělání. Někteří z nich se vydávají za ateisty. Jsou jimi v hlavě, ale ne v srdci. Připisují inspiraci jakési Múze, ale nestarají se o to, co ona je. Je pro ně mytologickým, neurčitým obrazem vyšší síly, která zapůsobila v inspiraci. Dá se však přesto lépe charakterizovat, když se zamyslíme nad tím, kam člověka vede. Nutí umělce, aby vytvořil něco krásného. V jakém stupni? Každý pravý umělec se urazí, když ho vybídneme, aby udělal něco prostředního, nedokonalého. Jeho touha je vytvořit něco nevyslovitelně krásného, nekonečně krásného. Touha po nekonečnu však pochází od Boha. Vnímá-li člověk v srdci tuto inspiraci, slyší Boží hlas, ať jej nazve jakýmkoli jménem.
Náboženský život je tvořivý
Hranice lidské tvořivost
Právě proto, že jsme jenom obraz, že je nám vlastní jenom odlesk tvořitelské činnosti Boží, ptáme se, jaké jsou hranice této tvořivosti. Umělci o těchto hranicích neradi slyší. Hranice tu jistě jsou. Ale je třeba si uvědomit, že jsou v podstatě vnitřní. Vnější omezování totiž cítíme jako ponížení. I zde musíme napodobit Boha.
Jak tvoří Bůh?
Dává existenci, ale současně to, co tvoří, posvěcuje, vede své dílo k dokonalosti. Proto i člověk může tvořit jenom to, co stačí posvětit. “Služba múzám je neslučitelná s marnivostí, krásné může být jen vznešené“, napsal Puškin.
O jakou vznešenost tu jde? Je-li pravé umění z inspirace Ducha svatého, snaha o svatost patří k jeho nejzákladnějším požadavkům. Umělec, který by chtěl být „mimo dobro a zlo“, je ve skutečnosti mimo skutečnost a mimo pravdu. To pak platí pro všechny: tvořivost vyžaduje mravní a asketickou touhu po svatosti, jinak se stane silou démonickou, destruktivní.
Ta povědomá touha po svatosti působí, že jsou praví umělci se svým dílem spokojeni a nespokojeni současně. Je to typický psychologický stav křesťanské naděje. To, co vytvořili, není nekonečná krása, ale má to opravdovou hodnotu: ukazuje to k eschatologickému cíli. Neklidné je srdce umělce, dokud neuvidí celý svět proniknutý Duchem.
