Bílá sobota z pohledu Matky Páně
Ve svých duchovních cvičeních doporučuje svatý Ignác z Loyoly prožít Bílou sobotu v myšlenkách na osamělost Panny Marie, její bolesti a trápení, na samotu učedníků i na Ježíšovou tělo, které leží v hrobě odloučené od duše. Jeden z Ignácových duchovních učedníků, jezuita Luis de la Palma předkládá následující osobní meditaci nad utrpením Matky Páně, která může inspirovat k prožití dnešního dne. Přinášíme text Duchovního slova.
"Den předtím si Panna Maria dodala odvahy a opustila zahradu, v níž byl pohřben její syn. Je pravděpodobné, že v té době bydlela v domě Ježíšova přítele, který mu poskytl místnost k slavení velikonoční večeře.
Ten večer se vracela směrem k městu. Šla znovu přes Kalvárii a při vzpomínce na uplynulé události jí srdce sevřela bolest. Doprovázel ji Jan. Cesty, po nichž šly, byly tytéž, na kterých Ježíš nesl své trápení s křížem na ramenou. Avšak Jan, jakmile si to uvědomil, vzal ji domů jinou cestou.
Když šla Maria ulicemi, mnoho lidí ji poznávalo. Byla Matka Ukřižovaného, ta, kterou viděli plakat u paty kříže. Všichni komentovali to, co se stalo. Někteří Pána bránili, jiní ho odsuzovali. I kvůli tomu ji vzal Jan jinou cestou, aby neslyšela slova, jež by zranila její srdce.
Lidé na ulici možná říkali: „Kdo je to? To je matka Ježíšova.“ A diskutovali o ní. Snad si šeptali: „Ubohá matka! Mít takového syna!“ Jiní se naproti tomu zastavovali a utěšovali ji. Byla jim vděčná, a „uchovávala tyto věci ve svém srdci“.
Přišli domů a tady, kde ji nikdo neviděl, se rozplakala. Viděla stůl, na němž Ježíš večeřel se svými učedníky; nyní zde nikdo nebyl, kromě Jana, který ji doprovázel.
Řekla, že by se chtěla odebrat do své místnosti , a zde začala plakat o samotě, se srdcem spočívajícím v Bohu, v radostné naději na nový den.
Pak přišly další ženy a ptaly se na ni. Jan odpověděl, že se nachází ve své místnosti a není vhodné ji rušit.
V samotě Panna Maria očekávala. Sama se ve své víře modlila. „Tam, kde bude tělo, slétnou se i orli,“ řekl dříve Ježíš. Pannu Marii, jako orlici skalní, která je zvyklá vzlétat do výšek a dívat se očima do slunce, naplňovala nyní láska k Ježíšovu mrtvému tělu.
Zdálo se jí, že znovu vidí svého syna, tam, kde se s ní předchozí večer loučil. Vzpomínala na celý ten den bolesti, jak s ním chodila po soudech; vzpomínala na pohled na Syna, když jej Pilát ukázal lidu: zbičovaného, korunovaného trním, zkrváceného. Připomenula si synův pohled, když se setkali na křížové cestě, dlouhé hodiny u paty kříže, na němž ho viděla umírat. Znovu se v ní probouzel obdiv k jeho mlčení, k jeho poslušnosti Věčnému Otci, jeho lásce k lidem, a toto všechno přijímala a vtiskovala do srdce.
S úctou si připomínala všechny tyto události, každý detail se jí vracel na mysl podobně jako když někdo přepočítává poklad. Toto byl její opravdový poklad.
On byl její láskou a nemohla jednat jinak: Slyšela jeho sténání na kříži, doléhala k ní ozvěna jeho božských slov, slzy a krev ji bodaly do srdce. Jeho ruce, jeho probodené nohy, když ho sňali z kříže! Jak ho chtěla obejmout! Brzy! Jak pomalu ubíhaly hodiny!
Viděla, jak její přátelé odnášeli tělo bez života, se slzami prosila Věčného Otce, aby ho vzkřísil. Znala jistotu, s jakou se její syn spoléhal na Otce. Jednou řekl: „Otče, věděl jsem, že mě vždy vyslyšíš.“ Věřila bez nejmenších pochyb, že Ježíš vstane z mrtvých; při tomto pomyšlení odcházela bolest z jejího srdce a ona se radovala v naději, že brzy znovu obejme svého syna živého. Představa vzkříšeného Syna ji naplňovala radostí.
Ale pak myslela na učedníky svého syna, na ty učedníky, kteří utekli, a měla o ně starost. Přála si je mít nablízku, chtěla, aby byli u Ježíšova Vzkříšení.
Dokud Pán nevstal z mrtvých, měla tuto rodinu na starost. Jejím úkolem bylo svou vírou, nadějí a láskou k Ježíši chránit tuto slabou a ustrašenou církev. Tak se zrodila církev, pod ochranou naší Matky."
(Luis de la Palma, La Passione del Signore)
