Jan Pavel II. o Božím milosrdenství

Homilie svatého otce Jana Pavla II. u příležitosti svatořečení Faustyny Kowalské, 30. dubna 2000

1. „Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.“ (Žalm 118,1). Tato slova zpívá církev ve velikonočním oktávu, jakoby je odzírala z Kristových rtů; ze rtů Krista, který ve Večeřadle zvěstuje velkou zprávu o Božím milosrdenství a pověřuje apoštoly, aby ji spravovali: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mě, tak i já posílám vás… Přijměte Ducha svatého; komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nebudou“ (Jan 20,21-23).        

Dříve než Ježíš pronesl tato slova, ukazuje ruce a bok. Odhaluje rány utrpení, především ránu v srdci, pramen, z něhož vyvěrá na lidstvo velký proud milosrdenství. Z tohoto srdce sestra Faustyna – blahoslavená, kterou od nynějška budeme nazývat svatou – uvidí vycházet dva paprsky světla osvěcující svět: „Dva paprsky,“ vysvětlil jí jednou sám Ježíš, „znázorňují krev a vodu.“ (Deníček, 299)

2. Krev a voda! Naše mysl putuje k svědectví evangelisty Jana, který na Kalvárii viděl vycházet z Kristova probodeného boku „krev a vodu“. (srov. Jan 19,34). Jestliže nám krev připomíná oběť kříže a eucharistické darování, voda v janovské symbolice představuje nejen křest, ale i dar Ducha svatého (srov. Jan 3,5; 4,14; 7,37-39).

Skrze srdce ukřižovaného Krista se milosrdenství Boží dotýká lidí. „Má dcero, řekni že jsem Láska a Milosrdenství samo“, žádá Ježíš sestru Faustynu. (Deníček, 1075) Kristus vylévá toto milosrdenství na lidstvo skrze dar Ducha svatého, který je v Trojici Osobou-Láskou. Není snad milosrdenství druhým jménem lásky (srov. Dives in misericordia, 7), zachycené ve své hlubší a něžnější podobě, ve své schopnosti vzít na sebe jakoukoliv potřebu druhého, především ve své obrovské schopnosti odpouštět?

Mám velikou radost, že dnes mohu předložit celé církvi – téměř jako Boží dar pro naši dobu – život a svědectví sestry Faustyny Kowalské. Díky Boží prozřetelnosti byl život této pokorné dcery Polska úzce spojen s dějinami 20. století, století, jež jsme právě nechali za sebou. Bylo to právě mezi první a druhou světovou válkou, kdy jí Kristus svěřil své poselství milosrdenství. Ti, kdo tyto roky pamatují, kdo byli svědky a účastníky oněch let a strašlivých utrpení, jež postihlo milióny lidí, dobře ví, jak bylo poselství milosrdenství potřebné.

Ježíš říká sestře Faustyně: „Lidstvo nenalezne pokoj, dokud se s důvěrou neobrátí k Božímu milosrdenství“ (Deníček). Díky polské řeholnici se toto poselství navždy spojilo s 20. stoletím, jež je posledním stoletím druhého tisíciletí a mostem k miléniu třetímu. Není to nové poselství, avšak můžeme je pokládat za dar zvláštního osvícení, které nám pomáhá žít intenzivněji velikonoční evangelium, abychom je nabídli jako paprsek světla lidem naší doby.

3. Co nám přinesou léta, jež máme před sebou? Jaká je budoucnost člověka na zemi? Není nám dáno znát odpovědi na tyto otázky. Je ale jisté, že vedle nových pokroků nebudou scházet, bohužel, též bolestné zkušenosti. Avšak světlo Božího milosrdenství, které Pán chtěl jakoby znovu-předat světu skrze charisma sestry Faustyny, bude svítit na cestu lidem třetího milénia.

Je nutné, aby dnes lidstvo – podobně jako kdysi apoštolové – přijalo ve večeřadle dějin vzkříšeného Krista, jenž ukazuje rány ukřižování a opakuje: Pokoj vám! Je třeba, aby se lidstvo nechalo zasáhnout a proniknout Duchem, jehož dává Kristus. Je to Duch, který uzdravuje rány srdce, boří bariéry, jež nás vzdalují od Boha a rozdělují mezi sebou, Duch, který vrací radost z lásky Otce i z bratrské jednoty.

4. Je tedy důležité, abychom přijali celé poselství vyplývající z Božího slova této druhé velikonoční neděle, která se bude od nynějška v celé církvi nazývat „Nedělí Božího milosrdenství“. Liturgie v dnešních čteních jakoby naznačuje cestu milosrdenství, jež obnovuje vztah každého člověka s Bohem a mezi lidmi též probouzí nové vztahy bratrské solidarity. Kristus nás naučil, že „člověk nejen přijímá a zakouší Boží milosrdenství, nýbrž je také povolán k tomu, aby milosrdenství prokazoval ostatním: Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství (Mt 5,7).“ (Dives in misericordia, 14). Ježíš sám nám pak ukázal mnohé cesty milosrdenství, jež nejen odpouští hříchy, nýbrž jde naproti všem potřebám lidí. Bůh se sklonil ke každé lidské nouzi, hmotné i duchovní.

Ježíšovo poselství milosrdenství se nás stále dotýká skrze jeho gesto vztažených rukou k tomu, kdo trpí. Takto ho viděla a takového ho hlásala lidem všech kontinentů sestra Faustyna, která ze svého života, skrytého v klášteře v Lagiewnikách, učinila zpěv chvály Božího milosrdenství: Milosrdenství Páně budu opěvovat navěky.

5. Svatořečení sestry Faustyny je zvlášť výmluvné: skrze tento čin chci dnes předat její poselství novému tisíciletí. Předávám ho všem lidem, aby stále lépe poznávali pravou tvář Boha a pravou tvář bratří a sester.

Neboť láska k Bohu a láska k bližnímu jsou neoddělitelné, jak nám připomněl první list apoštola Jana: „Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti: jestliže milujeme Boha a zachováváme jeho přikázání.“ (5,2). Apoštol nás přivádí k pravdě lásky, když ukazuje její míru a kritérium: zachovávání Božích přikázání.

Není totiž snadné milovat hlubokou láskou, utvořenou z opravdového darování sebe sama. Této lásce je možné se naučit pouze ve škole Boha, v teple jeho lásky. Díváme-li se na něj a utváříme-li své srdce podle jeho otcovského srdce, stáváme se schopnými vidět bratry a sestry novýma očima, v postoji toho, kdo nečeká nic pro sebe a sdílí vše, co má, v postoji štědrosti a odpuštění. To všechno je milosrdenství.

V míře, ve které lidstvo pronikne do tajemství tohoto milosrdného pohledu, se ukáže jako možný ideál, o němž jsme slyšeli v prvním čtení: „Všichni, kdo uvěřili, měli jedno srdce a jednu duši a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž všechno měli společné.“ (Sk 4,2). Zde milosrdné srdce vytvořilo také nový styl mezilidských vztahů, způsob komunitního života, sdílení dober. Zde vzkvétaly „skutky milosrdenství“, duchovního i tělesného. Zde se z milosrdenství zrodil konkrétní způsob, jak být „bližním“ těm nejpotřebnějším.

6. Sestra Faustyna Kowalská napsala ve svém Deníčku: „Zakouším hroznou bolest, když se dívám na utrpení bližního. Všechny bolesti bližního se odráží v mém srdci; zakouším ve svém srdci jejich úzkosti takovým způsobem, že mě ničí i fyzicky. Přála bych si, aby všechny bolesti padly na mě, aby to přineslo bližnímu úlevu.“ (Deníček) Až k takovému stupni sounáležitosti může vést láska, jejíž mírou je láska Boží!

Touto láskou se dnes musí inspirovat lidstvo, aby mohlo čelit krizi smyslu, výzvám nejrůznějších potřeb, především požadavku uchránit důstojnost každé lidské osoby. Poselství Božího milosrdenství je tak implicitně též poselstvím o hodnotě každého člověka. Každá osoba je vzácná v Božích očích, za každého dal Kristus svůj život, všem Otec daruje Ducha svatého a dává přístup do své nejosobnější sféry.

7. Útěšné poselství se obrací především k tomu, kdo – sklíčený zvlášť tvrdou zkouškou nebo sražený k zemi pod tíhou spáchaných hříchů – ztratil veškerou důvěru v život a je pokoušen, aby podlehl zoufalství. Jemu se nabízí vlídný obličej Krista, na něj dopadají paprsky, které vychází z Ježíšova srdce a osvěcují, zahřívají, ukazují cestu, vlévají naději. Kolik duší již utěšilo volání „Ježíši, důvěřuji ti“, jež jim Prozřetelnost nabídla skrze sestru Faustynu! Tento jednoduchý skutek odevzdání se Ježíši rozhání nejhustší mraky a umožňuje, aby do života každého vstoupil paprsek světla.

8. Milosrdenství Páně budu opěvovat navěky. (Žalm 88[89],2). K hlasu nejsvětější Panny Marie, „Matky milosrdenství“, k hlasu této nové světice, která v nebeském Jeruzalémě společně s Božími přáteli opěvuje milosrdenství, připojme i my, církev putující, náš hlas.

A ty, Faustyno, dare Boží pro naši dobu, dare Polské země pro celou církev, vypros nám, abychom vnímali hloubku Božího milosrdenství, pomáhej nám, abychom je živě zakoušeli a svědčili o něm našim bratřím a sestrám. Tvé poselství světla a naděje ať se rozlévá po celém světě, ať přivede hříšníky k obrácení, utiší řevnivost a nenávist, otevře lidi a národy skutečnému bratrství. S tebou nyní hledíme na tvář vzkříšeného Krista, přijímáme za svou tvoji modlitbu důvěrného odevzdání se a říkáme s pevnou nadějí: Ježíši, důvěřuji ti!