Myšlenka na den 1. prosince 2007
Brněnská diecéze v těchto dnech slaví výročí svého založení, své existence. To je, řekl bych, dobrý důvod ujasnit si, jaký k ní mám vztah a co pro mě znamená.
Pro nejednoho člověka je diecéze jen abstraktním pojmem a biskupství až příliš nadřízeným orgánem kdesi vysoko a daleko. Já mám jiné zkušenosti a jiný názor. Co mě k nim vede? Jen troška počítání.
Vystudoval jsem Biskupské gymnázium, které zřídilo brněnské biskupství, a velice rád na ta léta vzpomínám. Pracuji v rádiu, v jehož čele stojí kněz brněnské diecéze, a mám svou práci rád. V jednom z kostelů brněnské diecéze jsem byl pokřtěn a biřmován, a stydím se, jak málo si toho vážím.
Mé nejlepší přátele mi dala brněnská diecéze – poznal jsem se s nimi na společenství při brněnské katedrále nebo na setkáních na diecézní úrovni. Pocházejí z jejích různých koutů, a právě ona nás spojuje a dává nám příležitost k setkávání.
Znám řadu dobrých lidí, kteří pracují na biskupství, a vím, že u nich mám vždy otevřené dveře. Mám vzácné přátele mezi kněžími brněnské diecéze, kteří se ke mně hlásí, kdekoli se potkáme. Můj biskup mě zná jménem a já ho mám ve veliké úctě – a nejen kvůli tomu.
„Boží milostí jsem to, co jsem,“ psal svatý Pavel do Korintu. Ve svém případě si troufám tvrdit, že Bůh využil jako cestu pro svou milost právě brněnskou diecézi.
Když Pius VI. dal roku 1777 k Mikuláši Brnu biskupství, nemohl tušit, jakým neuvěřitelným zdrojem požehnání a darem pro mě po staletích tato diecéze bude. Jen jedno mi vadí – že za to nejsem dost vděčný. Proto chci aspoň takto poděkovat.
