Myšlenka na den 25. srpna 2007
Jedna moje známá si onehdy posteskla, že se asi nebude moci vdávat ve svém oblíbeném kostele. Její přítel je totiž nevěřící a anglofonní. Odvětil jsem, že mám přátel mnoho, mezi nimi i lidi bez vyznání a cizojazyčné. Ale záhy jsem pochopil, že si nerozumíme…
Ještě nedávno – v posledních letech 20. století – označoval pojem „přítel“ prostě a jednoduše člověka, který je mi velice blízký, aniž bychom byli spojeni příbuzenským vztahem. Přítel je spolehlivější, bližší a vzácnější než kamarád. A totéž platilo pro přítelkyni.
Světe, div se. Všechno je jinak. Dnes výraz „přítel“ označuje jedince mužského pohlaví, který zaujímá – nebo by měl zaujímat – roli manžela, ovšem bez onoho závazného slibu před Bohem, nebo aspoň před orgánem státní správy. Analogicky to platí pro přítelkyni.
Můj jazykovědným studiem postižený mozek si s tím neví rady. Copak nemáme dostatek jiných výrazů, že musíme s odpuštěním tunelovat právě přátelství? Zůstává mi rozum stát, slyším-li patnáctileté děvče mluvit „o příteli“, vím-li, že tím myslí spolužáka, s nímž chodí. Můj kluk – to je příliš obyčejné. Můj milý – staromódní. Můj chlapec – zastydlé. Můj milenec – to snad přece jen ne. Můj snoubenec – příliš závazné…
Ještě paradoxnější je, že jeden a týž výraz může znamenat svůj pravý opak – jediné, na čem záleží, jsou morální kvality mluvčího. „Můj přítel“ řekne slušné děvče, a myslí tím „muž, se kterým nespím a chci si ho vzít“. „Můj přítel“ řekne druhořadá celebrita, a myslí tím „muž, se kterým spím a nechci si ho vzít“.
Proto se už bojím říci o nějaké velmi dobré kamarádce, že je to „má přítelkyně“. V lepším případě si okolí myslí, že s ní chodím. V horším případě – radši nedomyslet. A nazvu-li nějakého velmi dobrého kamaráda svým přítelem? Většina současníků by to dešifrovala jako „homosexuální milenec“. A tak si výrazu „přítel“ troufají užít už jen písničkáři formátu Jarka Nohavici, Vlasty Rédla nebo Jonáše Zaplatila.
Možná je to i tím, že se někteří lidé za své milence či milenky stydí, a tak se svůj nepoctivý vztah pokoušejí maskovat „přátelstvím“. Někdy dokonce úřední cestou. Možná se mýlím, ale podstata nemorálnosti zůstane stejná, ať ji nazveme jakkoli.
Kudy z toho ven? Pokoušel jsem se nahradit zneužívané slovo „přítel“, respektive „přítelkyně“ v nesprávném významu skvostem z pera Miroslava Skály „přítulkyně“. Sklidil jsem jen bujaré veselí. A tak si pomáhám novotvarem „spoluchoditel“ či „spoluchoditelka“. Eventuelně užívám v původním významu slova přívlastky jako „dobrý přítel“, potažmo „úhlavní přítel“. Ale je to řešení?
Tak nevím, řekl by arcimilovník jazyka českého Pavel Eisner. Někdy se ptám, zda není chyba i ve mně. Nenapomohl jsem vyprázdnění pojmu „přítel“ tím, že jsem nechal vymřít skutečné přátelství?