Poselství papeže Františka k 58. Světovému dni modliteb za mír 2025

Poselství papeže Františka
k 58. Světovému dni modliteb za mír 1. ledna 2025

Motto: Odpusť nám naše viny, daruj nám svůj pokoj!

I. Naslouchat volání ohroženého lidstva

1. Na úsvitu tohoto nového roku, který nám daroval náš nebeský Otec, jubilejního času zasvěceného naději, vyslovuji své nejupřímnější přání pokoje každé ženě a každému muži, zvláště těm, kteří se cítí být sklíčeni svým existenčním stavem, odsouzeni svými vlastními chybami, zdrceni soudy druhých a nevidí už žádnou perspektivu svého života. Všem vám přeji naději a pokoj, neboť toto je Rok milosti, která přichází ze Srdce Vykupitelova!
2. V roce 2025 slaví katolická církev Jubileum, událost, která naplňuje srdce nadějí. Jubileum má svůj původ ve starověké židovské tradici, zapsané v knize Levitikus, kdy troubení na beraní roh (hebrejsky yobel) každých devětačtyřicet let ohlašovalo období milosti a osvobození pro všechen lid. Toto slavnostní troubení se mělo v ideálním případě ozývat po celém světě, aby byla znovu nastolena Boží spravedlnost v různých oblastech života: v užívání půdy, ve vlastnictví majetku, ve vztahu k bližnímu, zejména k nejchudším a těm, kteří upadli v nemilost. Troubení na roh připomínalo všem lidem, bohatým i chudým, že žádný člověk nepřichází na svět, aby byl utlačován: jsme bratři a sestry, děti téhož Otce, zrozené ke svobodě podle vůle Hospodinovy.
3. Jubileum je i dnes událostí, která nás vybízí k tomu, abychom usilovali o Boží osvobozující spravedlnost na celé zemi. Místo zvuku rohu bychom na začátku tohoto Roku milosti chtěli naslouchat „zoufalému volání o pomoc“, které se podobně jako hlas krve spravedlivého Ábela ozývá z mnoha koutů země a kterému Bůh nepřestává naslouchat. My se zase cítíme být povoláni být hlasem tolika situací vykořisťování země a útlaku bližních. Takové nespravedlnosti na sebe někdy berou podobu toho, co svatý Jan Pavel II. nazval „strukturálním hříchem“, protože nejsou způsobeny pouze nepravostí několika osob, ale takříkajíc zakořenily se a jsou založeny na všeobecné spoluvině.
4. Každý z nás se musí cítit být nějakým způsobem odpovědný za devastaci, které je vystaven náš společný domov, počínaje těmi činy, které, byť jen nepřímo, podněcují konflikty trápící lidstvo. Systémové problémy, odlišné, ale vzájemně propojené, které postihují naši planetu, se tak podněcují a prolínají. Mám na mysli zejména nerovnosti všeho druhu, nelidské zacházení s migranty, zhoršování životního prostředí, zmatek zaviněný dezinformacemi, odmítání jakéhokoli dialogu a nápadné financování vojenského průmyslu. To vše jsou faktory skutečného ohrožení existence celého lidstva. Na začátku letošního roku proto chceme naslouchat tomuto volání lidstva, abychom se cítili povoláni, my všichni, společně a osobně, rozbíjet řetězy nespravedlnosti, abychom hlásali Boží spravedlnost. Řada jednotlivých dobrých činů nebude stačit. Místo toho jsou zapotřebí kulturní a strukturální změny, aby mohlo dojít i ke změnám trvalým.

II. Kulturní změna: všichni jsme dlužníci

5. Jubilejní rok nás vybízí k několika změnám, které by řešily současný stav nespravedlnosti a nerovnosti, a připomíná nám, že statky země nejsou určeny jen pro několik privilegovaných, ale pro všechny. Možná bude užitečné připomenout si, co napsal svatý Basil z Cesareje: „Ale jaké věci, řekni mi, jsou tvé? Odkud je máš, abys je mohl zahrnout do svého života? [...] Nevyšel jsi snad z lůna své matky zcela nahý? Nevrátíš se snad opět nahý na zem? Odkud pochází to, co máš nyní? Kdybys řekl, že to k tobě přišlo náhodou, popřel bys Boha, neuznal bys Stvořitele a nebyl bys vděčný Dárci“.
Když vděčnost selhává, člověk už Boží dary neuznává. Ve svém nekonečném milosrdenství však Pán neopouští lidi, kteří se proti němu prohřešili: naopak, dar života potvrzuje odpuštěním a spásou, kterou všem nabízí skrze Ježíše Krista. Proto nás Ježíš, když nás učí modlitbě „Otče náš“, vyzývá, abychom prosili: „Odpusť nám naše viny“.

6. Pokud člověk ignoruje své vlastní pouto s Otcem, začíná se trápit myšlenkou, že vztahy s druhými se mohou řídit logikou vykořisťování, kdy si nejsilnější nárokují právo převahy nad nejslabšími. Stejně jako elity v Ježíšově době, které profitovaly z utrpení nejchudších, tak i dnes v propojeném globálním světě vytváří mezinárodní systém – pokud není živen logikou solidarity a vědomím vzájemné závislosti – tento systém vytváří nespravedlnosti, prohlubované korupcí, a ty jsou pastí pro chudé země. Logika vykořisťování dlužníka také výstižně popisuje současnou „dluhovou krizi“, která postihuje řadu zemí, zejména na globálním Jihu.

7. Neunaví mne opakovat, že zahraniční dluh se stal nástrojem kontroly, jehož prostřednictvím některé vlády a soukromé finanční instituce v nejbohatších zemích bez skrupulí nevybíravě vykořisťují lidské a přírodní zdroje nejchudších zemí, aby uspokojily požadavky svých vlastních trhů. K tomu je třeba připočíst skutečnost, že řada obyvatel, již tak zatížených mezinárodním dluhem, je nucena nést také břemeno ekologického dluhu vyspělejších zemí. Ekologický dluh a zahraniční dluh jsou dvě strany téže mince, této logiky vykořisťování, která vrcholí v dluhové krizi. V tomto Jubilejním roce vyzývám mezinárodní společenství, aby podniklo kroky k odpuštění zahraničních dluhů a uznalo existenci ekologického dluhu mezi Severem a Jihem. Je to výzva nejen k solidaritě, ale především ke spravedlnosti.

8. Kulturní a strukturální změny k překonání této krize nastanou, až konečně uznáme, že jsme všichni děti Otce, a před ním vyznáme, že jsme všichni dlužníky, ale také se všichni navzájem potřebujeme, podle logiky sdílené a diverzifikované odpovědnosti. Budeme schopni „jednou provždy objevit, že se navzájem potřebujeme a dlužíme si“.

III. Cesta naděje: tři možné kroky

9. Dovolíme-li svá srdce zasáhnout těmito nezbytnými změnami, může nám Jubilejní rok milosti znovu otevřít cestu naděje pro každého z nás. Naděje pramení ze zkušenosti s Božím milosrdenstvím, které je vždy neomezené.
Bůh, který nikomu nic nedluží, nepřestává všechny lidi bez ustání obdarovávat milostí a milosrdenstvím. Izák z Ninive, východní církevní otec ze 7. století, napsal: „Tvá láska je větší než mé dluhy. Malé jsou mořské vlny ve srovnání s počtem mých hříchů, ale když zvážím své hříchy, ve srovnání s tvou láskou zmizí jako nic“. Bůh nevypočítává zlo spáchané člověkem, ale je nesmírně „bohatý na milosrdenství pro velikou lásku, kterou si nás zamiloval“, jak čteme v listu Efezanům. Zároveň slyší volání chudých a volání země. Stačí, když se na začátku tohoto roku na chvíli zastavíme a zamyslíme se nad milostí, s níž pokaždé odpouští naše hříchy a odpouští všechny naše dluhy, takže naše srdce zaplavují naděje a pokoj.

10. Ježíš proto v modlitbě Otčenáš uvádí velmi náročný výrok „jako i my odpouštíme našim viníkům“ poté, co jsme Otce požádali o odpuštění našich vin. Aby člověk mohl odpustit vinu - dluh druhým a dát jim naději, musí být jeho vlastní život naplněn stejnou nadějí, která pochází z Božího milosrdenství. Naděje překypuje štědrostí, postrádá vypočítavost, nepočítá s kapsami dlužníků, nezajímá se o vlastní zisk, ale má na mysli jediný cíl: pozvednout ty, kdo padli, obvázat zlomené srdce, osvobodit ode všech forem otroctví.
11. Rád bych proto na začátku tohoto Roku milosrdenství navrhl tři kroky, které mohou vrátit důstojnost do života celých skupin obyvatel vrátit je na cestu naděje, aby se podařilo překonat dluhovou krizi a aby se všichni mohli znovu považovat za dlužníky, jimž je odpuštěno.

Především navazuji na výzvu svatého Jana Pavla II. u příležitosti Jubilea roku 2000, abychom mysleli na „podstatné snížení, ne-li přímo odpuštění mezinárodních dluhů, které těžce doléhají na osud mnoha národů“. Při uznání ekologického dluhu by se bohatší země měly cítit být povolány udělat vše pro to, aby odpustily dluhy těm zemím, které nejsou schopny splatit to, co dluží. Jistě, aby se nejednalo o ojedinělý akt dobročinnosti, který by pak hrozil opětovným spuštěním začarovaného kruhu financování a zadlužení, potřebujeme současně rozvoj nové finanční architektury, která by vedla k vytvoření globální finanční charty, založené na solidaritě a harmonii mezi národy.

Dále vyzývám k pevnému odhodlání podporovat úctu k důstojnosti lidského života, od početí až po přirozenou smrt, aby každý člověk mohl milovat svůj život a hledět do budoucnosti s nadějí a touhou po rozvoji a štěstí pro sebe i své děti. Bez životní naděje se totiž v srdcích mladých lidí těžko rodí touha vytvářet další životy. Zejména zde bych chtěl znovu vyzvat ke konkrétnímu gestu, které může podpořit kulturu života. Mám na mysli zrušení trestu smrti ve všech zemích. Toto opatření totiž kromě toho, že ohrožuje nedotknutelnost života, likviduje veškerou lidskou naději na odpuštění a obnovu.

Dovoluji si také vznést další výzvu, připomínající svatého Pavla VI. a Benedikta XVI., pro mladé generace v této době poznamenané válkami: použijme alespoň pevně stanovené procento peněz vydávaných na zbrojení na založení Světového fondu, který by definitivně odstranil hlad a usnadnil vzdělávací aktivity v nejchudších zemích zaměřené na podporu udržitelného rozvoje, boj proti klimatickým změnám. Měli bychom se snažit odstranit jakoukoli záminku, která by mohla vést mladé lidi k tomu, aby si svou budoucnost představovali bez naděje nebo jako očekávání pomsty za krev svých blízkých. Budoucnost je darem k překonání chyb minulosti, k budování nových cest míru.

IV. Cíl míru

12. Ti, kdo se prostřednictvím naznačených gest vydají na cestu naděje, budou moci vidět vytoužený cíl míru stále blíže. Žalmista nás v tomto příslibu utvrzuje: až se „láska a pravda setkají, spravedlnost a pokoj se políbí“. Když se zbavím zbraně zásluh a vrátím sestře nebo bratrovi cestu naděje, přispěji k obnovení Boží spravedlnosti na této zemi a budu s tímto člověkem kráčet k cíli míru. Jak řekl svatý Jan XXIII., pravý mír může vzejít pouze ze srdce odzbrojeného od úzkosti a od strachu z války.

13. Kéž je rok 2025 rokem, v němž roste mír! Ten pravý a trvalý mír, který se nezastaví u hádek o smlouvy nebo tabulek lidských kompromisů. Hledejme pravý mír, který Bůh daruje srdci, které je odzbrojené: srdci, které se nesnaží vypočítávat, co je moje a co tvoje; srdci, které rozpouští sobectví v připravenosti natáhnout ruku k druhým; srdci, které neváhá uznat, že je dlužníkem Boha, a proto je připraveno odpustit dluhy, které utlačují bližního; srdci, které překonává sklíčenost ohledně budoucnosti nadějí, že každý člověk je zdrojem dobra pro tento svět.

14. Odzbrojení srdce je gestem, které se týká všech, od prvního po posledního, od malých po velké, od bohatých po chudé. Někdy stačí něco tak prostého jako „úsměv, gesto přátelství, bratrský pohled, upřímné naslouchání, bezplatná služba“. Těmito malými a zároveň velkými gesty se přibližujeme k cíli míru a dostaneme se tam tím rychleji, čím více na cestě po boku našich znovuobjevených bratří a sester zjistíme, že jsme se již změnili oproti tomu, jak jsme začali. Mír totiž nepřichází pouze s koncem války, ale se začátkem nového světa, světa, v němž objevujeme sami sebe jiné, jednotnější a bratrštější, než jsme si představovali.

15. Dej nám svůj mír, Pane! To je modlitba, kterou vznáším k Bohu, když posílám své novoroční pozdravy hlavám států a vlád, šéfům mezinárodních organizací, představitelům různých náboženství, každému člověku dobré vůle.

Odpusť nám naše viny, Pane,
jako i my odpouštíme našim viníkům,
a v tomto kruhu odpuštění nám dopřej svůj mír,
ten pokoj, který můžeš dát jen Ty:
těm, kteří nechají svá srdce odzbrojit,
těm, kdo s nadějí chtějí odpustit dluhy bratřím,
těm, kdo bez obav vyznávají, že jsou Tvými dlužníky,
těm, kteří nezůstávají hluší k volánítěch nejchudších.
Amen.