Poselství papeže Lva k 59. světovému dni míru 1. 1. 2026

Poselství papeže Lva XIV. k 59. světovému dni míru 1. ledna 2026. Vydáno 18. 12. 2025

Mír s vámi všemi.

Směřování k neozbrojenému a odzbrojujícímu míru

„Mír s tebou!“
Tento prastarý pozdrav, který je dodnes běžný v mnoha kulturách, nabyl na Velikonoční neděli večer nové síly na rtech vzkříšeného Ježíše. „Pokoj vám“ (J 20,19.21) je jeho slovo, které nejenže vyjadřuje přání, ale také přináší definitivní změnu v těch, kteří je přijímají, a tím i v celé realitě. Proto nástupci apoštolů každý den a po celém světě vyjadřují nejtišší revoluci: „Pokoj s vámi!“ Od večera mého zvolení biskupem Říma jsem chtěl svůj pozdrav začlenit do tohoto společného prohlášení. A chci to zopakovat: toto je mír vzkříšeného Krista, mír neozbrojený a odzbrojující, pokorný a vytrvalý. Pochází od Boha, Boha, který nás všechny bezpodmínečně miluje. ^[1]

Mír vzkříšeného Krista

Ten, kdo zvítězil nad smrtí a zbořil zdi oddělující lidi (srov. Ef 2,14), je Dobrý pastýř, který dává život za své stádo a má mnoho ovcí i mimo ohradu ovčína: Kristus, náš mír. Jeho přítomnost, jeho dar, jeho vítězství se odrážejí ve vytrvalosti mnoha svědků, skrze které Boží dílo pokračuje ve světě a stává se ještě viditelnějším a jasnějším v temnotě dnešní doby.

Kontrast mezi temnotou a světlem totiž není jen biblickým obrazem popisujícím útrapy, z nichž se rodí nový svět: je to zkušenost, která nás provází a otřásá námi v souvislosti se zkouškami, kterým čelíme, v historických okolnostech, v nichž žijeme. Vidět světlo a věřit v něj je nezbytné, abychom neupadli do temnoty. Je to požadavek, který jsou Ježíšovi učedníci povoláni žít jedinečným a privilegovaným způsobem, ale který si mnoha způsoby umí najít cestu do srdce každého člověka. Mír existuje, chce v nás přebývat, má mírnou moc osvětlovat a rozšiřovat inteligenci, odolává násilí a vítězí nad ním. Mír má dech věčnosti: zatímco zlu se volá „dost“, míru se šeptá „navždy“. Do tohoto horizontu nás uvedl Vzkříšený. V tomto tušení žijí pracovníci a pracovnice míru, kteří v dramatu toho, co papež František nazval „třetí světovou válkou po částech“, stále odolávají kontaminaci temnoty, jako strážci v noci.

Opak, tedy zapomenout na světlo, je bohužel možný: pak se ztrácí realismus a podléhá se částečnému a zkreslenému zobrazení světa ve znamení temnoty a strachu. Není dnes málo těch, kteří nazývají realistickými příběhy bez naděje, slepé ke kráse druhých, zapomínající na Boží milost, která vždy působí v lidských srdcích, jakkoli jsou zraněna hříchem. Svatý Augustin vybízel křesťany, aby navázali nerozlučné přátelství s mírem, aby jej uchovávali v hloubi svého ducha a mohli tak vyzařovat jeho jasné teplo do svého okolí. Ve svém poselství své komunitě napsal: „Chcete-li přivést ostatní k míru, mějte jej nejprve sami; buďte především pevní v míru. Abyste mohli zapálit ostatní, musíte mít uvnitř sebe zapálenou jiskru.“^[2]

Ať už máme dar víry, nebo se nám zdá, že jej nemáme, milí bratři a sestry, otevřeme se míru! Přijměme jej a uznáme jej, místo abychom jej považovali za vzdálený a nemožný. Mír není jen cílem, ale také přítomností a cestou. I když je uvnitř i vně nás ohrožován, jako malý plamínek ohrožený bouří, chraňme jej a nezapomínejme na jména a příběhy těch, kteří nám jej svědčili. Je to princip, který vede a určuje naše volby. I na místech, kde zůstaly jen trosky a kde se beznaděj zdá nevyhnutelná, právě dnes nacházíme ty, kteří na mír nezapomněli. Stejně jako v noci o Velikonocích Ježíš vstoupil do místnosti, kde se nacházeli jeho učedníci, vystrašení a skleslí, tak i mír vzkříšeného Krista pokračuje v překračování dveří a bariér prostřednictvím hlasů a tváří jeho svědků. Je to dar, který nám umožňuje nezapomenout na dobro, uznat ho za vítěze, znovu se pro něj rozhodnout a společně ho následovat.

Neozbrojený mír

Krátce před svým zajetím, v okamžiku intenzivní důvěry, řekl Ježíš těm, kteří byli s ním: „Zanechávám vám mír, dávám vám svůj mír. Ne jako dává svět, já vám ho dávám.“ A hned dodal: „Ať se vaše srdce neznepokojuje a nemá strach“ (J 14,27). Znepokojení a strach se jistě mohly týkat násilí, které se na něj brzy sneslo. Hlouběji vzato, evangelia neskrývají, že učedníky znepokojila jeho nenásilná odpověď: cesta, kterou všichni, především Petr, zpochybňovali, ale na které je Mistr až do konce žádal, aby ho následovali. Ježíšova cesta je i nadále důvodem znepokojení a strachu. A on opakuje s rozhodností těm, kteří by ho chtěli bránit: „Vrať meč do pochvy“ (J 18,11). Mír vzkříšeného Ježíše je neozbrojený, protože neozbrojený byl i jeho boj v konkrétních historických, politických a sociálních okolnostech. Křesťané musí společně prorocky svědčit o této novosti, pamětliví tragédií, na nichž se příliš často podíleli. Velké podobenství o posledním soudu vybízí všechny křesťany, aby v tomto vědomí jednali s milosrdenstvím (srov. Mt 25,31-46). A při tom najdou po svém boku bratry a sestry, kteří různými způsoby dokázali naslouchat bolesti druhých a vnitřně se osvobodili od klamu násilí.

Ačkoli dnes není málo lidí, jejichž srdce je připraveno na mír, ovládá je velký pocit bezmocnosti tváří v tvář stále nejistějšímu vývoji událostí. Již svatý Augustin poukazoval na zvláštní paradox: „Není těžké mít mír. Je přinejhorším těžší ho chválit. Pokud ho chceme chválit, potřebujeme schopnosti, které nám možná chybí; hledáme správné myšlenky, zvažujeme slova. Pokud ho však chceme mít, je tam, na dosah ruky, a můžeme ho mít bez jakékoli námahy.“ ^[3]

Když zacházíme s mírem jako s vzdáleným ideálem, nakonec nepovažujeme za skandální, že jej lze popírat a že se dokonce vede válka, aby se dosáhlo míru. Zdá se, že chybí správné myšlenky, zvážené věty, schopnost říci, že mír je blízko. Pokud mír není prožitou realitou, kterou je třeba chránit a pěstovat, šíří se agresivita v domácím i veřejném životě. Ve vztahu mezi občany a vládci se dostáváme do situace, kdy se za chybu považuje skutečnost, že nejsme dostatečně připraveni na válku, na reakci na útoky, na odpověď na násilí. Daleko za hranicemi principu legitimní obrany je na politické úrovni tato logika protikladů nejaktuálnějším faktorem v globální destabilizaci, která každým dnem nabývá na dramatičnosti a nepředvídatelnosti. Není náhodou, že opakované výzvy ke zvýšení vojenských výdajů a z toho vyplývající rozhodnutí jsou mnoha vládci prezentovány s odůvodněním nebezpečnosti ostatních. Odstrašující síla moci, a zejména jaderná odstrašující síla, totiž ztělesňují iracionalitu vztahů mezi národy, které nejsou založeny na právu, spravedlnosti a důvěře, ale na strachu a nadvládě síly. „V důsledku toho – jak již ve své době psal svatý Jan XXIII. – žijí lidé v noční můře hurikánu, který se může každou chvíli rozpoutat s nepředstavitelnou silou. Zbraně totiž existují; a i když je těžké uvěřit, že existují lidé schopní převzít odpovědnost za zničení a utrpení, které by válka způsobila, nelze vyloučit, že nepředvídatelná a nekontrolovatelná událost může zapálit jiskru, která uvede do pohybu válečný aparát.“ ^[4]

V průběhu roku 2024 vzrostly celosvětové vojenské výdaje o 9,4 % oproti předchozímu roku, což potvrzuje nepřetržitý trend posledních deseti let, a dosáhly částky 2 718 miliard dolarů, což představuje 2,5 % světového HDP. ^[5] Navíc se dnes zdá, že na nové výzvy se chce reagovat nejen obrovským ekonomickým úsilím o zbrojení, ale také přeorientováním vzdělávací politiky: namísto kultury paměti, která uchovává poznatky získané v 20. století a nezapomíná na miliony obětí, se ve školách a na univerzitách, stejně jako v médiích, propagují komunikační kampaně a vzdělávací programy, které šíří vnímání hrozeb a předávají pouze ozbrojenou představu obrany a bezpečnosti.

Nicméně „kdo skutečně miluje mír, miluje i nepřátele míru“.^[6] Svatý Augustin tak doporučoval nezničit mosty a netrvat na výčitkách, ale upřednostnit naslouchání a, pokud možno, setkání s argumenty druhých. Před šedesáti lety skončilo Druhé vatikánské koncil s vědomím naléhavé potřeby dialogu mezi církví a současným světem. Zejména konstituce Gaudium et spes upozorňovala na vývoj válečné praxe: „Charakteristickým rizikem moderní války je skutečnost, že téměř nabízí těm, kteří disponují nejmodernějšími vědeckými zbraněmi, příležitost k páchání takových zločinů a že určitým neúprosným řetězcem událostí může vést k tomu, že lidé přijmou ty nejstrašnější rozhodnutí. Aby se to v budoucnu již nikdy neopakovalo, biskupové z celého světa, nyní shromáždění, vyzývají všechny, zejména vládce a nejvyšší vojenské velitele, aby před Bohem a před celým lidstvem neustále zvažovali obrovskou váhu své odpovědnosti.“ ^[7]

Potvrzujeme výzvu koncilních otců a považujeme dialog za nejúčinnější cestu na všech úrovních. Konstatujeme, že další technologický pokrok a použití umělé inteligence v oblasti vojenství radikálně prohloubily tragiku ozbrojených konfliktů. Dokonce se rýsuje proces zbavování odpovědnosti politických a vojenských vůdců, a to z důvodu rostoucího „delegování“ rozhodnutí týkajících se života a smrti lidských bytostí na stroje. Jedná se o bezprecedentní destruktivní spirálu právního a filozofického humanismu, na kterém spočívá a který chrání každou civilizaci. Je třeba odsoudit obrovskou koncentraci soukromých ekonomických a finančních zájmů, které tlačí státy tímto směrem, ale to nestačí, pokud současně nepodporujeme probuzení svědomí a kritického myšlení. Encyklika Fratelli tutti představuje svatého Františka z Assisi jako příklad takového probuzení: „V tom světě plném strážních věží a obranných hradeb prožívala města krvavé války mezi mocnými rody, zatímco chudinské čtvrti na okraji města se rozrůstaly. Tam František nalezl v sobě pravý mír, osvobodil se od veškeré touhy po nadvládě nad ostatními, stal se jedním z nejnižších a snažil se žít v harmonii se všemi.“ ^[8]Je to příběh, který chce v nás pokračovat a který vyžaduje, abychom spojili své síly a vzájemně přispívali k odzbrojujícímu míru, míru, který vychází z otevřenosti a evangelijní pokory.

Odzbrojující mír

Dobrota je odzbrojující. Možná proto se Bůh stal dítětem. Tajemství Vtělení, které dosahuje svého nejnižšího bodu sestoupením do podsvětí, začíná v lůně mladé matky a projevuje se v jeslích v Betlémě. „Mír na zemi“ zpívají andělé a ohlašují přítomnost bezbranného Boha, od kterého může lidstvo objevit, že je milováno, pouze tím, že se o něj stará (srov. Lk 2,13-14). Nic nás nedokáže změnit tak, jako dítě. A možná právě myšlenka na naše děti, na děti a také na ty, kteří jsou křehcí jako ony, nám probodává srdce (srov. Sk 2,37). V této souvislosti můj ctěný předchůdce psal, že „lidská křehkost má moc učinit nás jasnějšími ohledně toho, co trvá a co pomíjí, co dává život a co zabíjí. Možná proto máme tak často sklon popírat omezení a vyhýbat se křehkým a zraněným lidem: mají moc zpochybnit směr, který jsme si zvolili jako jednotlivci i jako společenství^{“. [9]}

Jan XXIII. jako první představil perspektivu úplného odzbrojení, které lze dosáhnout pouze obnovou srdce a rozumu. V encyklice Pacem in terris napsal: „Je třeba uznat, že zastavení zbrojení pro válečné účely, jeho skutečné omezení a tím spíše jeho odstranění jsou nemožné nebo téměř nemožné, pokud současně nedojde k úplnému odzbrojení; tj. pokud se nerozloží také duše a upřímně se nepokusí rozptýlit v nich válečnou psychózu: to zase znamená, že kritérium míru založené na rovnováze zbraní musí být nahrazeno zásadou, že skutečný mír lze vybudovat pouze na vzájemné důvěře. Domníváme se, že se jedná o cíl, který lze dosáhnout. Jelikož je požadován zdravým rozumem, je velmi žádoucí a má nejvyšší užitek.^[10]

Jedná se o zásadní službu, kterou musí náboženství poskytovat trpícímu lidstvu, a to tím, že budou bdít nad rostoucími pokusy přeměnit na zbraně i myšlenky a slova. Velké duchovní tradice, stejně jako správné používání rozumu, nás vedou k překonání pout krve nebo etnické příslušnosti, k překonání bratrství, které uznává pouze ty, kdo jsou podobní, a odmítá ty, kdo jsou odlišní. Dnes vidíme, že to není samozřejmé. Bohužel je stále častější součástí současného obrazu vtahování slov víry do politického boje, žehnání nacionalismu a náboženské ospravedlňování násilí a ozbrojeného boje. Věřící musí aktivně, především svým životem, vyvracet tyto formy rouhání, které znesvěcují svaté jméno Boží. Proto je spolu s činy více než kdy jindy nutné pěstovat modlitbu, spiritualitu, ekumenický a mezináboženský dialog jako cesty k míru a jazyky setkávání tradic a kultur. Na celém světě je žádoucí, aby „každá komunita se stala ‚domovem míru‘, kde se lidé učí odstraňovat nepřátelství prostřednictvím dialogu, kde se praktikuje spravedlnost a zachovává odpuštění“.^[11] Dnes více než kdy jindy je totiž třeba ukázat, že mír není utopií, a to prostřednictvím pozorné a plodné pastorační kreativity.

Na druhou stranu to nesmí odvádět pozornost všech od důležitosti politické dimenze. Ti, kdo jsou povoláni k veřejné odpovědnosti na nejvyšších a nejkvalifikovanějších místech, „aby důkladně zvážili problém mírového urovnání vztahů mezi politickými společenstvími na celosvětové úrovni: urovnání založené na vzájemné důvěře, upřímnosti v jednáních, věrnosti přijatým závazkům. Ať prozkoumají tento problém, aby našli bod, odkud je možné začít směřovat k loajálním, trvalým a plodným dohodám“.^[12]Je to odzbrojující cesta diplomacie, mediace, mezinárodního práva, která je bohužel popírána stále častějšími porušováními dohod, které byly dosaženy s velkým úsilím, v kontextu, který by vyžadoval nikoli delegitimizaci, ale spíše posílení nadnárodních institucí.

Dnes jsou spravedlnost a lidská důstojnost více než kdy jindy vystaveny nerovnováze sil mezi nejsilnějšími. Jak žít v době destabilizace a konfliktů a osvobodit se od zla? Je třeba motivovat a podporovat každou duchovní, kulturní a politickou iniciativu, která udržuje naději naživu, a bránit šíření „fatalistických postojů, jako by současné dění bylo způsobeno anonymními neosobními silami a strukturami nezávislými na lidské vůli“. ^[13]Pokud je totiž „nejlepším způsobem, jak vládnout a postupovat bez omezení, zasévat beznaděj a vyvolávat neustálou nedůvěru, byť maskovanou obranou některých hodnot“,^[14]je třeba takové strategii čelit rozvojem uvědomělých občanských společností, forem odpovědného sdružování, zkušeností nenásilné participace a praktik restorativní justice v malém i velkém měřítku. To již jasně zdůraznil Lev XIII. v encyklice Rerum novarum: „Pocit vlastní slabosti vede člověka k tomu, že chce spojit své dílo s dílem druhých. Písmo říká: Lepší je být ve dvou než sám, protože dva mají větší výhodu ve své práci. Pokud jeden upadne, druhý ho podrží. Běda tomu, kdo je sám; když upadne, nemá ruku, která by ho zvedla (Eccl4,9-10). A jinde: bratr, kterému pomáhá bratr, je jako opevněné město (Prov 18,19)“. ^[15]

Ať je to plodem Jubilea naděje, které podnítilo miliony lidí, aby znovu objevili své poutnické poslání a zahájili v sobě odzbrojení srdce, mysli a života, na které Bůh brzy odpoví splněním svých slibů: „Bude soudcem mezi národy a rozhodčím mezi mnoha lidmi. Zlomí své meče a udělají z nich pluhy, ze svých kopí udělají srpy; žádný národ již nezvedne meč proti jinému národu, již se nebudou učit umění války. Dome Jákobův, pojďte, pojďme ve světle Páně“ (Iz 2,4-5).

Vatikán, 8. prosince 2025

LEV XIV.
_____________________

^[1]Srov. Apoštolské požehnání „Urbi et Orbi“ a první pozdrav, Centrální lodžie baziliky sv. Petra (8. května 2025).
^[2]Augustin z Hippony,Discorso357, 3.
^[3]Tamtéž, 1.
^[4]Jan XXIII., Encyklika Pacem in terris(11. dubna 1963), 60.
^[5]Srov. SIPRI Yearbook: Armaments, Disarmament and International Security(2025).
^[6]Augustin z Hippony,Discorso357, 1.
^[7]Ekumenický koncil II, Pastorační konstituce Gaudium et spes, 80.
^[8]František, Encyklika Fratelli tutti(3. října 2020), 4.
^[9]Tamtéž, Dopis řediteli deníku Corriere della Sera(14. března 2025).

^[10]Jan XXIII., Encyklika Pacem in terris(11. dubna 1963), 61.
^[11]Projev k biskupům Italské biskupské konference (17. června 2025).
^[12]Jan XXIII., Encyklika Pacem in terris (11. dubna 1963), 63.
^[13]Benedikt XVI., Encyklika Caritas in veritate (29. června 2009), 42.
^[14]František, Encyklika Fratelli tutti (3. října 2020), 15.
^[15] Lev XIII., Encyklika Rerum novarum (15. května 1891), 37.

[01808-IT.01] [Původní text: italština]