Být či nebýt offline?

Off-line 

A máme ji tu: malá, lesklá krabička, se spoustu funkcí, vejde se do tašky, batohu i kapsy. Hodí se na cesty, na doma, venku i uvnitř, prakticky kdekoli ji můžete mít při sobě. Během chvilky najdete nejvzdálenější kout světa, objednáte večeři nebo nové šaty a zavoláte kde komu. Jsme ale kvůli této krabičce, zvané mobil, šťastnější?

Zastávky hromadné dopravy, nádraží i lavičky bývají plné lidí. Společným rysem většiny, a často i mým, je skloněná hlava. Něco jako homo erectus mobilus. Ve stoje, v sedě i při chůzi má náš zorný úhel jen pár stupňů a to stejně jen proto, abychom se občas přece jen podívali, kam šlapeme. Šmejdíme prsty po displeji a tváříme se minimálně jako ředitelé zeměkoule. U některých, pro vyšší level, doplňují displej módní sluchátka.

Proč to děláme? Co očekáváme a co vlastně hledáme?

Představte si zájezd osmáků do Londýna. Dvě kamarádky sedí v autobuse dlouhé hodiny vedle sebe. Chvílemi si povídají, chvílemi je ticho a jindy, jak už to u holek bývá, jsou na sebe naštvané. Novinkou mezi mladými je způsob řešení tohoto naštvání. Proč si, s vedle sedící kamarádkou vysvětlovat, co mi vadí a čím mě nazlobila, když jí to můžu napsat? Aha?!

Proč se dívat na filmy o partě správných kluků, o dobrodružství, která prožívají, než zazvonit u kamaráda a jít jedno takové prožít?

Proč se dívat na super videa, jak se co vyrábí, na tipy, jak zpracovat už neužitečné věci, než vzít zalamovací nůž, lepidlo a svorky a vyrobit si něco sám?

Proč se fotit ze všech stran, tvářit se inteligentně, rozpustile, mile či přihlouple a čekat, až se mi posypou „lajky“, než se vydat za kamarádkami, které mi pravdivě řeknou, že jsem husa, anebo naopak, připraví milé překvapení?

…

Mám na svém FB profilu 570 přátel. Koho z nich jsem v poslední době viděla smát se, stavět dům, vozit děti na kole, vařit, nebo.. plakat? Vím, jak se někteří z nich mračí, když se soustředí, jak se jim chvějí kudrliny při smíchu a jak to zvoní, když lžičkou míchají kávu? A kdo z nich si na mě alespoň vzpomněl, nebo lépe, přijel na návštěvu a zeptal se, jak se mám já a dokázal mi aspoň deset minut naslouchat?

…

Co vlastně hledáme? Jsou to opravdu virtuální přátelství? Nejsou jen pouhým oprašováním a lechtáním vlastní pýchy? Jen když chci, tak se podívám, zda mi někdo píše, když nepíše, napíšu já, aby mi bylo napsáno…?!

Vzdoruji době on-line. Vztekám se na tohoto zloděje živého času s živými lidmi. Toužím po tom, abychom dokázali být co nejčastěji jiní. Off-line. Vypnutí ze zdroje. A to i já.