Čas pro sebe i pro manžela

Čas pro sebe a svého manžela. Nemůžete se stále utrhnout od dětí a domácnosti? Večery pro manžele jsou dobrou příležitostí, jak se na dvě-tři hodiny v podvečer vzdálit a věnovat se jen sobě. Kafemlýnek o upevňování manželských vztahů a jejich zkrášlení díky "Manželským večerům". Představíme vám nové číslo časopisu Duha s názvem "Superstar Ježíš Kristus", dáme inspiraci pro Noc kostelů, budeme také o časopis soutěžit. Připomeneme také uzávěrku soutěže "Duhové srdce" o nejlepšího učitele náboženství a představíme mj. knížku "Proč Einstein nenosil ponožky". Společnost vám bude dělat Ivana Horáková s manželi Marií a Pavlem Pospíšilovými.

V první části pořadu jste slyšeli rozhovor o "Večerech pro manžele", pak manželé Pospíšilovi mluvili o svém vztahu, fungování rodiny, o vlivech okolí. Představili jsme tři tipy na čtení a na závěr zazněl fejeton o obětavosti.

TŘI TIPY KE ČTENÍ

První tip ke čtení je další číslo časopisu Duha věnované osobnosti Ježíše Krista a tomu, v čem může být nám všem inspirací a vzorem. Možná vás titulek časopisu „Superstar Ježíš Kristus“ na první pohled odradí, ale to by byla škoda. Děti se tu mají možnost zamyslet, jaké vzory nebo idoly si vybírají a kde je vůbec najít. Také se mají zamyslet nad tím, komu patří kostel postavený v jejich okolí a na jednoduchý půdorys pak mohou kreslit, co kde v jejich kostele mají. Je tu Ježíšův životopis, fotky z míst, kde žil, a na jedné stránce šest tipů, co je dobré se od něj naučit. Na další stránce jsou dva příběhy, kde děti mohou jednat podle Ježíšova příkladu. Nechybí nápad na vyrábění a komiks. Pokud už teď ve farnosti uvažujete o programu na Noc kostelů, tenhle časopis by Vám mohl výrazně pomoci s programem pro děti nebo být jejich odměnou. Duha číslo 10., ročník 2016/2017, název „Superstar Ježíš Kristus“.
----------------------------------------------------------
Druhý tip je novinka z loňského roku z nakladatelství Portál. Má legrační název „Proč Einstein nenosil ponožky“ aneb jak zdánlivě nepodstatné věci ovlivňují naše myšlení. Napsal ji rakouský novinář Christian Ankowitsch, který kombinuje poznatky z různých vědních oborů. Přichází na to, že mělké dýchání zpomaluje metabolismus a změní tím emoční naladění člověka. Nebo, že zapomeneme naučené vzorce jednání či chování, když je nepoužíváme. Zjistil, že pevné držení těla zvyšuje sebevědomí a shrbená ramena naopak snižují naši odvahu. A že velké životní změny – třeba narození miminka a péče o ně – zvětší u matek objem mozkové hmoty. Knížku „Proč Einstein nenosil ponožky“ vydal Portál 2016.
-----------------------------------------------------------------------------------------
Třetí knížka je z nakladatelství Paulínky, jedná se o rozhovor papeže Františka z roku 2013, s nímž hovořil jezuita Antonio Spadaro pro svůj časopis. Poznáte papežovy názory na církev, svět i lidské vztahy a dozvíte se mnoho nových skutečností. Knížka to není velká, ale vydatná, a má úžasný název „U mě je vždy otevřeno“. Tenhle rozhovor s papežem Františkem vydaly Paulínky v roce 2014.

FEJETON! O kohoutkovi a slepičce

S dětskými příběhy se v životě setkávám opakovaně. Častěji, než k filmům pro dospělé, raději usednu s dětmi k pěkné české pohádce a k večeru nebo při poledním spaní musím také naší malé vymýšlet jednu za druhou. Sahám tak do hluboké paměti a lovím naučné, legrační i smutnější inspirace. Je zajímavé, kolik poučného se dá najít třeba jen v těch notoricky známých. Například při kohoutkovi a slepičce jsem nedávno přímo rozjímala.

Dobří kamarádi, možná snad ve světě zvířat přímo manželé, si vyjdou na běžnou procházku. Mají úmluvu: rozdělí se o vše, na co přijdou. Hledají, zobají, hrabou, přebírají kousky, až objeví pěkné, tučné zrno. Co běží hlavou kohoutkovi, tomu malému „slepičímu“ mozečku? Když se rozdělím, nepochutnám si tolik, jako když je sním sám. Nerozdělím se. Přece mě nevidí. A když se takhle šikovně schovám,...Zob! Neviděla mě.

Slepička naivně hledá dál. Zobe, hrabe, aby se rozdělila a ouha! Manžel je v nesnázích. „Copak ti schází, miláčku, proč se tak zvláštně třeseš?“ Aha. Všechno jí došlo. Pozřel něco, co nemůže polknout a navíc by jej to mohlo i zabít. „Musím něco udělat!“ Běží pro záchranu, div si nožky nepoláme. Dech sotva chytá: „Pomoz, studánko, dej vodu!“ „Kvůli lakotnosti tvého kohoutka, kvůli jeho „rozjedenosti“ ti ji nedám. Dones mi šátek!“ Běží slepička, myslí na těžké chvíle, které kohoutek, ten milovaný, musí zažívat. Nemyslí na svoje utrpení, oběti, bolavé nožky, ta nepříjemná přiznání před studánkou, švadlenou, kravičkou, ševcem i před tou nevonící sviňkou štětinkou o tom, jak se k ní zachoval její miláček. Prostě se nasadí a utíká mu pomoci. Zcela vnořena do myšlenky záchrany spěchá, jako smyslů zbavená, za jediným cílem - prostou kapkou vody.
Po všech peripetiích přibíhá k dusícímu se kohoutkovi, vkládá zobáček do zobáčku a s úlevou, která by se v té chvíli dala snad i nahmatat, ho křísí kapkou vody. Podařilo se. Je zachráněn! Kohoutek děkuje slepičce a slibuje, že už se vždycky o všechno rozdělí.

Kolik moudrosti je v prostém příběhu. Obdivuji znovu a znovu neuvěřitelné nasazení slepiččino. A kohoutek? Jeho „díky“ mi v tomto případě připadá nedostatečné. Co si často vytrpí někdo vedle nás, kolik oběti ho stojí vedle nás být, něco pro nás udělat, kolik myšlenek nám věnuje, než přijde na to, jak nás potěšit, pohladit po duši, obohatit. A my? Řekneme: pouhé „díky“.
Kohoutek by měl slepičku vzít do křidélek, zulíbat zobáček a říct: „Miláčku, abych ti vynahradil tvou obětavost, pojď, najdu ti ta nejkrásnější zrníčka, ustelu ti tu nejměkčí slámu, běž, běž si odpočinout. Já zatím vezmu naše drahá kuřátka na žížaly! Chceš?“ Co vy na to?