Cesta změny

Od konce února se může titulovat jako autorka knihy "Keramika pro začátečníky-jednoduše a bez kruhu", virtuální host Kafemlýnku – keramička Pavla Bláhová.

Požádali jsme ji o rozhovor, který kvůli poškození hlasu není možný, ale popsala nám svoji životní cestu, jak se ke keramice i k napsání knížky dostala, my jsme její výpověď upravil. Napsala nám:

Nikdy by mne nenapadlo, že napíšu knihu, natož odbornou, nebo že se budu živit výrobou keramiky, nemám na to ani školu, i když jsem v sobě už od malička měla tvořivé sklony. S babičkou jsem trávila hodiny a hodiny u pletení a vyšívání ubrusů. Nebyl snad víkend, kdy bych si nezabalila baťůžek s jehlicemi, vlnou a vlakem za babičkou neodjela. Bavilo mě samozřejmě i hrát házenou nebo flétna a klavír, ale s přípravou na maturitu dostaly přednost cizí jazyky.

Těsně před maturitou přišel zlom. Ze dne na den jsem přišla o hlas, diagnóza - obrna hlasivky. Maturitu jsem odšeptala a celé léto strávila po doktorech. Nikdo nedokázal říct, co se stalo, proč a na jak dlouho. Bylo mi necelých dvacet, vyhlídky na uzdravení nulové, řešení pro návrat hlasu částečné. Hlas trvale poškozený, plány živit se tlumočením z cizích jazyků byly pryč. S polovičním hlasem se musí člověk porozhlédnout po jiném oboru, než o kterém původně snil.

     Musela jsem přemýšlet, co zapojit jiného než hlas a živit se tím. A co jiného, než ruce? Práce rukama mi nikdy nevadila, tak jsem začala v jedné výrobě koblih, pak do pekárny, do Německa na zkušenou. Práce v kanceláři, manželství, rodina, ale po mateřské nebylo kam se vrátit. Moje místo zrušili, smlouva vypršela a co dál se dvěma malými dětmi bez babiček a chův? Cítila jsem se nevyužitá, do rodinného rozpočtu jsem přispět nemohla, na každém pohovoru jsem čekala s dalšími osmdesáti lidmi. Přijímací pohovory obvykle končily větou: "Kdy myslíte, že se vám hlas plně vrátí?" nebo: "Jste dostatečně flexibilní a můžete zůstat v práci i do večera, pokud to bude nutné a jezdit na vícedenní školení?“ Co myslíte, že jsem mohla odpovědět? „Bohužel hlas se nevrátí a takhle v práci být nemohu“, zněla moje odpověď. Tak jsem pochopila, že jestli se nespolehnu sama na sebe a něco nevymyslím, opět skončím v pekárně anebo na nočních v koblihárně.

      Díky podpoře mého muže i širší rodiny jsem tam, kde jsem. Manžel nikdy nepožadoval, abych si rychle našla nějakou práci, nikdy nepadla jediná výčitka, že on vydělává a já jsem doma. Nechával to pouze na mně, jak se rozhodnu a chtěl, abych byla spokojená. Vrátila jsem se tedy do dětských let. Oprášila jsem vlny, háček, jehlice a začala s pletením. Když už mě od toho bolela záda, hledala jsem se další techniky. Zjistila jsem si všechno o decoupagi – tedy ubrouskové technice -  a vznikaly nádoby, obrázky, rámečky a jiné předměty polepené ubrousky. Pak přišlo pletení košíků z pedigu, a když i těch byl plný dům, přemýšlela jsem, co dál. Pohrávala jsem si s myšlenkou, co třeba vyzkoušet hlínu. K té mě to táhlo čím dál tím víc, kdykoliv jsem někde viděla nějakou ručně vymodelovanou mističku, tak jsem to chtěla taky umět. Jenže kde se to naučit? Individuální kurzy jsou drahé a jít se to učit jen tak mezi děti do domu dětí a mládeže mi přišlo divné. To už ale moje dcera dospěla do věku čtyř let, a tak jsem přihlásila do kroužku ji a já šla jako doprovod. Naprosto mě to uchvátilo!

    Když jsem držela v ruce hlínu a modelovala, nevnímala jsem nic okolo. Ani to, že všechny děti běhají s naprostým nezájmem o keramiku na chodbě školy a my matky - původně jen doprovod - tvoříme a ani nedutáme. Začala jsem se o keramiku zajímat víc. Kromě modelování jsem začala pronikat do tajů pálení, glazur, barev, výpalů, forem. Hodně jsem se ptala, co se děje dál s výrobkem, který si v kurzu uplácám, kde se dá sehnat hlína, kolik stojí pec... Cítila jsem, že tahle práce rukama mě naplňuje a že má smysl. Obstarala jsem si tedy hlínu a začala dělat doma na kuchyňské lince. Dovedete si asi představit, jak náš dům vypadal, rozpracovaná keramika byla všude. Manžel naštěstí s pochopením vyklidil ve sklepě dílnu a pořídil mi pec, vyrobil stůl a police. To jsem si ale ještě pořád myslela, že keramičením vyplním čas, než si najdu jinou práci. Manžel byl šťastný, když viděl, že jsem šťastná i já a ve všem mě neskutečně podporoval a stále podporuje.

    Za nákup věcí do dílny jsem dostala i svůj první notebook, s ním jsme do domu připojili internet a tak jsem hledala další informace o výrobních postupech, až jsem narazila na nový prodejní portál "Flér". Byl v začátcích, jen pár prodejců a výtvarníků, a mě trvalo další měsíc, než jsem se odvážila pár svých výrobků nafotit, zaregistrovat se a čekat, jestli si moji keramiku někdo koupí. To netrvalo ani dva týdny a všechno, co jsem tam nabídla, se prodalo. A tak jsem vyrobila další a další věci a zase se prodaly. Přišla zpětná vazba v podobě pochval od zákazníků a já věděla, že jsem konečně našla smysluplnou práci. Co víc si přát, než dělat celé dny to, co mě baví a naplňuje? Něco, u čeho se víc přemýšlí, než mluví a kde je člověk svobodný, řídí si čas podle svých možností a nešidí ani rodinu. Přestože teď už dělám víc než osm hodin denně, chodím do dílny, kdy je potřeba a je mi jedno, jestli dopoledne nebo v noci, o svátcích nebo víkendech... Když vás práce baví, tak neřešíte přesčasy a když se to šikovně skloubí i s rodinou, tak jsou nakonec spokojení všichni.

Po deseti letech práce s keramikou mohu říct, že mám koníček, který mě uživí. Vytvořila jsem si vlastní styl, osobitý rukopis. Myslím, že je to i tím, že jsem nikdy neprošla klasickým učňákem v keramické škole, vyrábím podle citu, po svém. Líbí se mi režný – přírodní vzhled, doplněný minimem glazur. Zaměřila jsem se hlavně na užitnou keramiku - květináče, truhlíky, skořepiny na kytky, pítka, krmítka, poštovní schránky. Taky jídelní sety - hrnečky, tácy, mísy, máslenky, dochucovací soupravy... Když přijde někdo s nějakým neobvyklým přáním, tak ráda přemýšlím o tom, jak by se to dalo udělat, i když jsem to nikdy předtím nezkoušela. Svoji keramiku nabízím pouze přes internet na Fléru, v žádném kamenném obchodě ji nenajdete, nejezdím na trhy.

A jak jsem se dostala k napsání knížky?

     Při brouzdání po internetu jsem nacházela krásné blogy jiných maminek - jak bydlí, tvoří, vaří, pletou, vychovávají, žijí a jaké jsou ty jejich zlomové okamžiky, které přichází často při péči o děti při rodičovské anebo po ní. Založila jsem si vlastní blog „Keramika u Lavender“ na Blogspotu. Psala jsem o keramice, bydlení, vaření, cestování a jiném tvoření. Spíš jsem to brala jako deník, ke kterému se můžu vrátit a vidět, jak děti rostou, jak se moje keramika zdokonaluje a mění, jak se po rekonstrukcích změnil náš domeček, co hezkého jsme navštívili, a tak.

Blogu si všimla redaktorka nakladatelství Cpress z Albatros Media a na jaře roku 2016 mě oslovila, jestli bych nechtěla napsat o keramice knihu. Moje první reakce byla samozřejmě negativní: Jak jako samouk můžu napsat knížku? Manžel reagoval typicky: A proč ne? A tak - kudy jsem chodila, tudy přemýšlela, co bych do takové knihy dala. A napadlo mě, že mám co říct, že jsem sama kdysi před léty tápala, zjišťovala, hledala informace, abych mohla s keramikou začít, tak proč o tom nenapsat? Vycházet z vlastních zkušeností, pokusů a omylů a shromáždit všechno potřebné pro ty, co taky chtějí začít? Paní redaktorce jsem tedy napsala, že tuto výzvu beru a bylo. Pak už to šlo rychle: Na papír jsem hodila osnovu, návrh, ke schválení jsem poslala jednu kompletní kapitolu, kterou schválili, a mohla se podepsat smlouva. Pak už bylo jen na mě, abych stihla knihu napsat a odevzdat v daném termínu. Musím říci, že to bylo velmi náročné období, kdy jsem neustále dělala na zakázkách z Fléru a do toho všeho vyráběla věci pro knihu, fotila postupy a neustále přemýšlela, abych nezapomněla na něco důležitého. Nicméně jsem knihu dopsala a v řádném termínu na konci července 2016 i odevzdala. Bylo to velmi náročné léto, ale pocit, že mi vyjde kniha, byl úžasný!

     A to se taky stalo 20. února 2017, kdy se knížka dostala na pulty knihkupectví i do internetových obchodů. Je to moc hezký pocit, když víte, že jste napsala něco, co třeba na trhu chybělo. Když vám lidé napíšou, jak jsou rádi, že jsem se do takové knihy pustila a že jim pomohla. Ještě krásnější je pocit, když jdu třeba v malém městě kolem knihkupectví, kde knížku za výlohou uvidím. Věřím tomu, že kdybych si v životě neprošla tolika peripetiemi se zdravím nebo zaměstnáním, že by nikdy nevznikla moje autorská keramika, natož knížka.

     Jsem důkazem toho, že i s hendikepem, který vám obrátí život naruby, můžete něčeho dosáhnout. Stačí hledat, co se dá dělat jiného, než litovat ztracených možností, a jít si za tím.

Pavla Bláhová