Co pro vás bylo ve škole nejtěžší nebo nejlehčí?

* Na školu jsem se těšila, ale na období v první až třetí třídě nevzpomínám dobře. Třídní mě šikanovala a tak dávala popud k chování mých spolužáků. Naštěstí je to už všechno pryč a jako spolužáci už se k sobě chováme líp. Dobře, že už děti netrpí kvůli víře – díky za to. Pavla

* Mě učení moc nebavilo, ale výchovy – to bylo moje – a do teď mě baví cvičit, kreslit i zpívat. Ludmila

* Na základní škole jsem byla vystrašená. Na střední a vysokou školu vzpomínám ráda, především proto, že jsem měla vedle sebe upřímné kamarádky Šárku a Renču. O to víc je mi po nich ještě teď smutno, obě tragicky zahynuly. O to víc svým devíti dětem připomínám, aby si vážily přátelství a byly samy dobrými kamarády. Eliška

* Ve škole mě bavila matematika. Ale jinak zjišťuju, když se mě děti pořád na něco ptají, že si toho ze školy vlastně moc nepamatuju. Tak pořád hledáme informace v encyklopediích, v knihovně nebo na internetu. Takže se teď díky dětem stále vzdělávám a na rozdíl od nezáživné školní docházky mě to velmi baví! Terka

* Nejraději vzpomínám na střední školu. Přátelství vydržela až do teď, jezdíme na společné dovolené – teď už i s manžely a dětmi, loni nás bylo přes třicet, jak se rozrůstáme… považuji to za velký dar, teď už i pro mé děti, kterým se rozrůstá okruh věřících přátel. Jana

* Na základní školu jsem chodila ráda, byl tam dobrý kolektiv i učitelé. Hráli jsme divadlo, navštěvovali kroužek esperanta a jiné. Na střední škole to bylo horší, kolektiv i stálé dojíždění do Brna. Mirka

* Ve škole se mi líbilo! Nebavilo mě ale biflování bez porozumění a učitelé, kteří neuměli učit. Jako učitelka jsem pak měla možnost podívat se na věc z jiné strany a nyní spíš uvažuji o domácí škole. Jana

*Chodila jsem do školy v malé obci, a to hodnotím kladně. Nelíbil se mi posměch (třeba že jsem věřící) ze strany spolužáků. Eva

* Ve škole pro mě byly nejtěžší hodiny tělocviku. Neuměla jsem skákat přes kozu a nesnášela jsem míčové hry. Měla jsem z těch hodin hrůzu. Ráda vzpomínám na kamarádky. Zita

* Do školy jsem chodila ráda – bavilo mě malování v prvouce, později v přírodopisu. Milovala jsem čtení a češtinu i ruštinu, oblíbila jsem si chemii, i když jsem z chemikářky měla upřímnou hrůzu. Zápasila jsem s matematikou a fyzikou a s přijetím v kolektivu – kvůli ekzému a astmatu jsem byla jiná a těžko se mi navazovalo kamarádství. I přesto mám z každé školy aspoň jednu dobrou kamarádku – díky za ně. Pavla

* Nejtěžší bylo vyrovnat se s nespravedlností, zejména kvůli víře. Nerovnost a protěžování některých mi tak vadilo, že jako učitelka jsem se pak sama snažila, aby se děti cítily všechny stejně přijaté a chtěla jsem je pro učení nadchnout. Sama jsem zažila nezáživné opisování učebnic. Přeji všem dětem učitele poctivě učící, dostatečně empatické a chápající jedinečnost každého! Míša

* Celou základní školu jsem trpěla osamělostí a také někdy hladem. V padesátých letech, když se nacvičovala spartakiáda v hodinách tělocviku, mi pak rodiče nedovolili jít na veřejné vystoupení – měli s tím problémy, mě pak nedoporučili studovat… dnes jako důchodce studuji, ale ten smutek z pokaženého dětství zůstal… posluchačka

* Nejtěžší bylo ve škole obstát jako věřící. Byla jsem jediná ze třídy. Venda

* Ve škole jsem nejvíc bojovala s matematickou a nejmíň s přírodopisem. Jana

* Nejtěžší bylo vyrovnat se komunistickou demagogií. Kristina

* Nejtěžší pro mou dětskou duši byla tehdy pozice „šprta“ v dětském kolektivu, protože jsem se zkrátka ráda učila a šlo mi to. Martina