Dušičky a Svátek všech svatých pro děti

Pořad Kafemlýnek v listopadu 2011 začal výkladem o Svátku všech svatých, o Památce na všechny věrné zemřelé, pak se mluvilo o stránkách hospicového hnutí "Cesta domů" a knížce "Když dinosaurům někdo umře". Nakonec tu byl námět, jak si vyrobit rodokmenový strom, zahrát tematickou hru a jak na http://deti.vira.cz najít další materiály, náměty nebo pracovní listy. Pokud chcete slyšet záznam pořadu, máte právě teď možnost zde v našem audioarchivu.

Všichni svatí – možná vás hned napadne myšlenka na kanonizované (svato/blahořečené) svaté a světice, které v katolické církvi prosíváme o přímluvy a pomoc. Ale asi by nám měla spíš zaznít v duchu věta z našeho vyznání víry, kdy říkáme: „...věřím ve společenství svatých...“. Oni se tím totiž nemyslí jen ti, kdo zemřeli v pověsti svatosti a jsou oficiálně uznáni za světce, nebo ti, o kterých si myslíme, že dosáhli svého cíle (tedy plného života v Boží blízkosti), a nikdo kromě nás o nich neví (třeba naše milované babičky nebo tety, dědečci, strýcové). Ale tím společenstvím se myslí i část církve bojující a trpící, tedy my všichni, kteří tady na zemi žijeme svůj život a snažíme se třeba předat svou víru další generaci. Tím je "Slavnost Všech Svatých" také svátkem nás všech a bylo by dobré celý pojem takhle předat i dětem, aby věděly, že i ony jsou ke svatosti povolané a mají na ní, díky přátelství s Kristem, podíl. Svatost je v tomto pojetí neustálá snaha spíš než strnulý pocit dokonalosti a setrvalý stav.

Námět na pracovní činnost – to je list Svatých je mnoho – předloha na stránkách brněnského diecézního Katechetického centra (v rubrice Pomůcky/Světci), obměna tohoto tématu může být – obkreslit na balicí papír jednu ruku každého člena rodiny a napsat do ní vlastnosti, které jsou třeba ke svatosti, diskutovat nad nimi. Svatý neznamená mravně dokonalý, bezúhonný a čistý, ale ten, který se snaží přebývat v Boží blízkosti – tedy i ten, kdo žije poctivě na místě, kam ho Pán dovedl, tam slouží, pracuje, koná, uctívá, naslouchá, přijímá, modlí se a také se raduje.

Společenství svatých – úsilí, které spojuje „svaté ženy a muže všech věků, kteří žili v přátelství s Bohem“ – někteří byli za svaté prohlášení oficiálně, o některých (třeba příbuzných) si to myslíme.  A že to nebyli žádní papíroví hrdinové, ale mnohdy řádně umazaní dělníci a dělnice na vinici páně s dobrodružným životem – k tomu si stačí najít třeba životopis svatého Augustina nebo českých patronů. Jsme obklopeni, a dokonce věříme, že i podporováni, množstvím Kristových přátel v nebi – od prvních apoštolů a Panny Marie až po věrné zemřelé dneška.

Téma smrti, umírání a věčnosti – Jaké místo má smrt v životě věřícího člověka? Jak se na svou smrt nejlépe připravit? Proč vůbec existuje smrt, proč je součástí života? Skvěle na toto téma odpovídal v online rozhovoru na téma "Proč vůbec existuje smrt" Miloslav kardinál Vlk a také v rozhovoru "O životě a smrti" Aleš Opatrný  – doporučuji k pečlivému čtení na www.vira.cz.

Odpustky: Nikdo z nás nedokáže poznat ve chvíli, kdy někdo jiný umírá, zda se ten dotyčný rozhodne žít v Boží blízkosti nebo ne, ale vždycky můžeme doufat v Boží lásku a milosrdenství. Proto jsou také myšlenky na naše zemřelé spojené s modlitbou za ně. Pokud si myslíme, že ještě nepřišli do nebe, tedy se modlíme za uvedení duší zesnulých do věčného přebývání s Bohem. Z této myšlenky pak logicky vyplývá snaha získat pro duše, které ještě potřebují očistit, účinnou pomoc – takzvané odpustky, které jsou pro spoustu lidí něčím naprosto nepochopitelným a nepřijatelným. Odpustky však vychází z toho, že reálná Boží blízkost nestrpí žádný stín zla, kterým jsme byli během života zasaženi, a pokud chceme u Boha být, potřebujeme se očistit. Na zemi tak činíme pokáním, dobrými skutky, vírou, přijetím utrpení, přijímáním svátostí. Po smrti se pak ukáže, kolik ještě je třeba doplnit nebo odstranit, ale také kolik toho zmůžou duše zemřelých svou přímluvou za nás žijící. Když věříme v to, že tělo Kristovo – tedy církev – tvoří všichni křesťané (i ti, co nás předešli, i ti, co teprve přijdou) – pak se tedy snažíme navzájem si pomoci. K tomu právě získávání odpustků slouží. Má to v katolické církvi svou již ustálenou formu – plnomocné odpustky (odpuštění trestů za hříchy), mohou křesťané získat pro duše v očistci v oktávu svátku "Všech svatých", tj. v prvních osmi listopadových dnech, a to za určitých podmínek (svátost smíření, eucharistie, modlitba na úmysl Svatého otce). Za přesně stanovených podmínek lze oficiálně získat odpustky i v jiné dny a trochu jiným způsobem. Nejúčinnější způsob je sloužená mše svatá za konkrétního člověka. Připomínám ale jedno zvláštní pravidlo – Bůh není závislý na našem konání a snažení, jeho myšlenky nejsou myšlenky naše… záleží tedy na něm, jak s naší snahou naloží. Ale pro každého nás je velice důležité, zda děláme dobré věci nebo ne.        

Jak mluvit s dětmi o smrti – nejlépe a velice konkrétně na tohle téma odpovídal článek z portálu„Cesta domů“. Jedná se o hospicové občanské sdružení, které podporuje ty, kdo se rozhodli pečovat doma o někoho z rodiny, kdo umírá. V rámci vzdělávacích aktivit toto sdružení vydalo knížku, která se jmenuje „Když dinosaurům někdo umře“ – formou barevného komiksového příběhu autoři, manželé Laurie a Marc Brownovi, vypráví, jak je hezké žít, co se stane, když umře morčátko, a jak to vypadalo v rodině dinosaurů, když jim umřel dědeček. Rodiče malých dinosaurů pravdivě a přitom citlivě odpovídají na všechny otázky. Knížku seženete buď přímo u nás v Radiu Proglas na sekretariátu nebo v internetovém knihkupectví Krámek na cestě domů.

Doporučený přístup z tohoto portálu jak mluvit s dětmi o smrti je – pravdivě a jednoduše odpovídat na každou dětskou otázku, i kdyby nám připadala sebedivnější. Když se děti ptají, očekávají odpověď a jsou schopné ji unést, protože dávno znají smrt z pohádek. Děsí je mnohem víc, když neví, co si o celé situaci mají myslet, a zda je nepřestávají mít dospělí rádi, když s nimi nechtějí mluvit. Pohádky pak mohou být klíčem, jak s vysvětlováním začít. Pokud jsme věřící, máme situaci nadějnější, protože víme, že smrtí jdeme do Boží náruče, kde se sejdeme se svými blízkými a čeká nás život věčný.

Otázkou, zda má dítě chodit na pohřby, se zabývala celá řada odborníků. To, že dítě na pohřbu nebude, ho neuchrání od konfrontace se smrtí. Naopak, pohřeb je událost, při které se můžeme se zemřelým rozloučit, a tak se se smutnou událostí vyrovnat. Zároveň jsou pohřební rituály jedním ze stěžejních pilířů každé kultury. Je přitom ale třeba, aby vaše dítě předem vědělo, jak to celé bude probíhat, co se od něj očekává, jak se má při pohřbu chovat, co si vzít na sebe a podobně.

A tři základní body z portálu „Cesta domů“:

    1/ Děti přijímají zprávu o ztrátě někoho milého většinou daleko klidněji a vyrovnaněji, než si rodiče nebo jiní dospělí lidé kolem představovali.

   2/ Pomoc, kterou dětem v jejich smutku a truchlení máme poskytovat, nekončí sdělením oné smutné skutečnosti nebo pohřbem, ale má pokračovat otevřeným dialogem tak dlouho, jak dlouho se dítě s onou ztrátou vyrovnává.

    3/ V období truchlení děti potřebují častěji než jindy ujištění, že jsme s nimi a že je máme rádi.

Podrobnější zpracovaní tohoto tématu a další praktické rady hledejte na stránkách sdružení Cesta domů v sekci, která se týká "Umírání". V rubrice rady a informace, podtitul děti.

Výroba rodokmenového stromu. Pro začátek se doporučuje začít tak, že se vyptáte rodičů a prarodičů na jména, data, fotky a zejména historky, které se v té které rodině tradují o předchozí generaci. Pokud shromáždíte materiál, máte několik možností. První z nich je samozřejmě internet a v něm specializované stránky, kde je přesný návod jak postupovat. Mnohem originálnější ale bude váš rodokmenový strom vlastní výroby. Můžete koupit buď velkou samolepku stromu na zeď (a že jich je k sehnání několik desítek typů!) nebo plakát stromu, nebo připevnit na zeď opravdovou část malého stromu – třeba břízy, nebo udělat strom z drátů, jak je popsáno v časopisech o bydlení či dekoracích.

Na tenhle základ pak můžete nalepit, nebo do malých rámečků připevnit, fotky svých rodičů a prarodičů. Je dobré k nim přidat popisku – nejen jak se jmenovali, ale také co dělali nebo kde žili, kolik měli dětí. Pokud neseženete fotku, nevadí, stačí ozdobným písmem napsat do jednotlivých rámečků to, co jste zjistili. Můžete do téhle krásné práce samozřejmě povolat i děti, natřít třeba na bílo větší korkovou nástěnku nebo sádrokartonovou desku a nechat děti, ať s vaší pomocí namalují strom, který pak dozdobíte ručně psanými kartičkami ve tvaru lístku.

Na internetu najdete nepřeberné množství odkazů, jak správně a podle čeho rodokmen založit, na začátek zkuste třeba Winfamily. Nebo stránky Moravské genealogické a heraldické společnosti zde. 

Námět na hru „Řekni, jestli to víš“, díky které si děti mohou zapamatovat, jací jsou nebo byli jejich příbuzní. Je k tomu potřeba trocha soustředění a pečlivě předem připravený seznam otázek a  odměn.

V první části se vymyslí odměna pro toho, kdo bude vědět nejvíc (můžete to vyřešit lízátkem nebo čokoládou, nebo také nabídkou, že vítěz může vybrat jídlo, které se bude vařit, pohádku na dívání či jenom společnou činnost – třeba hodinu společného hraní hry nebo čtení knížky jen s výhercem).

Pak se na papír napíšou jména těch, o kterých budeme mluvit (babička Jana, strýc Emil, teta Pepina, dědeček Karel atd.), vylosujeme jméno a vedoucí hry se začne ptát: Jaké měl oči? Jak byl vysoký? Co rád jedl? Uměl hrát na nějaký nástroj? Kde pracoval? Co nejradši dělal doma? Co uměl spravit? Co uměl uvařit? Slyšel jsi ho zpívat písničku? Máme od něj doma jako dárek nějakou knížku? Uměl lyžovat? Atd. Kdo zná odpověď, zvedne ruku a odpoví nahlas, aby dostal bod, větší děti mohou odpovědi psát. Kdo nasbíral nejvíc bodů, získá odměnu.

Hrát se dá v autě pro ukrácení dlouhé cesty a otázky samozřejmě vymyslet na místě.

Další materiály a nápady na "dušičkové tvoření" jsou k dispozici na stránkách deti.vira.cz: vyrábět podle nich můžete "svítilnu ke všem svatým" nebo tématický obrázek na sklo, svíčku z kelímku od jogurtu a kalíšků od čajových svíček anebo opravdovou svíčku, kterou pak rozsvítíte svým blízkým na hřbitově. Kromě toho tu nejdete připravený úkolový list na téma svatí a dušičky. Doporučuji.

Výběr odpovědí na SMS otázku
"Jak mluvíte s dětmi o těch, kdo nás předešli na věčnost?"

* Před rokem zemřela dětem prababička. Vysvětlujeme jim, že tady v hrobě odpočívá a modlíme se za ni i za ostatní, co už nám zemřeli. Dětem je 3 a 4 roky a myslím si, že čím dřív o tom s nimi mluvíme, tím lépe. Je na nich vidět, že to chápou, a tím u mě padá ostych s nimi o tom mluvit. Eva

* Když měl syn čtyři roky, zemřel manželův táta, syn měl hlavně technické otázky, kdo ho dal do rakve apod. Jinak chodíme na hřbitov, učíme děti se za zemřelé modlit a vysvětlujeme, kdo byl kdo – čí manžel, babička, ke komu patřili. Andrea

* Když umřela prababička, naší dcerce jsme řekli, že jí dotlouklo srdce a duše čeká, až si ji vezme Pán Ježíš k sobě. Nezapomenu, jak dvouletá Terezka při cestě na pohřeb v autě pronesla: „Pán Ježíš řekne: Babičko, vstávej, už je čas…“ Lenka

* Tyto dny prožíváme s dětmi na hřbitovech i na mších. Vzpomínáme hlavně na dědečka. Děti ví vše o očistci, síle našich modliteb, vidí nás jít ke svátosti smíření, necháváme sloužit mše. Nic nezamlčujeme ani nemlžíme. Děti 6 a 8 let ví víc, než si myslíme. Smutek je součást života, ale máme naději. Magda

* Na hřbitov chodíme s dětmi nejen o Dušičkách! Vzpomínáme, nosíme, kytky, svíčky, modlíme se a zpíváme (Ježíš žije, Moje malé světýlko). Urszula K.

* Mám tři děti ve věku od 6 do 9 let a má zkušenost je taková, že je vždycky potřeba říkat dětem pravdu!!! A z pohledu lásky Boha k nám a nás k němu. Nebe je místo, kam se můžeme a máme těšit. Proto můžeme prožívat radost i z toho, že si Pán postupně volá k sobě i ty, které máme rádi (i babičky třeba). Zdraví Veronika

* Máme už jen jednu babičku a syn (tříletý) zažil jen mé rodiče. Dědeček se malému moc věnoval, jezdil za námi. Vloni náhle zemřel. Na dědečka vzpomínáme, upravujeme hrob i kříž na místě náhlé smrti. Malý na něj vzpomíná, že je v nebi. Máme ho stále rádi. Martina