Jak jsem zvládla být single!
Po 15 letech manželství zůstávám na víkend sama doma, odjely děti, odjel manžel. Pocity? Omámení, rozechvělost až vkrádající se otázky typu „co s takovým množstvím volného času“.
Jak jsem zvládla být single!
Po 15 letech manželství zůstávám na víkend sama doma, odjely děti, odjel manžel. Pocity? Omámení, rozechvělost až vkrádající se otázky typu „co s takovým množstvím volného času“. Nemusím vařit, nemusím jít nakoupit, můžu se domů vrátit, kdy chci, nemusím nikomu nic říkat. Můžu své plány změnit z minuty na minutu, aniž bych se o tom s někým radila. Rozhoduju se zůstat opravdu sama. Nedomluvila jsem se s žádnou kamarádkou a namyslela jsem si, že páteční večer strávím v kině. Sama! Rozhoduju se mezi filmy Bathory a Mamma Mia! Druhý vítězí hned z několika důvodů. Naznačuje oddech, zábavu, důležitou roli v něm hrají Meryl Streepová a písně skupiny ABBA. Vše, co mám ráda. Večer doma oblékám džíny, černé triko, do ruky beru džisku, tedy jestli se tomu dnes tak ještě říká, no zkrátka riflovou bundu, kterou mám už asi… no nejméně 10 let, asi 10krát zkontroluju, jestli neteče voda v koupelně, na záchodě, v kuchyni, jestli je vše vypnuté, jestli neuniká plyn, jestli se někde nesvítí, a vyrážím do ulic večerního Brna.
V multikomplexu u pokladny kina ještě na malou chvíli váhám, zda Bathory, či Mamma Mia!, ale zůstávám věrná svému předešlému rozhodnutí. Při placení mně málem spadne čelist a v duchu se okřikuju, abych přestala počítat, kolik jídla bych za tu částku, za kterou jsem zatím dostala jen malou vstupenku, pro nás pořídila a na jak dlouho. Mám přece volno, s výdajem se počítá! Vstupenku pečlivě schovávám do kapsy a asi 20krát kontroluju, zda tam opravdu je. Jedu po schodech do prvního patra a hledám, kde bych si mohla dát kávu. Nakonec volím frappé, barman mně do sklenky dává dvě brčka, což nechápu. Ve chvíli, kdy nepřirozeně nakláním hlavu, abych se alespoň z jednoho toho tvrdého brčka napila, se na mě od barového pultu otočí mladík, který zcela jistě registruje, jak se mně v levém ústním koutku objevuje káva, když z pusy vydělávám brčko. Radši naše oční setkání moc neprodlužuju, ostatně on také ne. Asi si myslí něco o chudeře.
Mám dost času, obcházím obchody v multikomplexu. Sleva 50 % vypadá lákavě, ale sleva ze 2 tisíc na 1 za boty, které tvoří jen podrážka a pár pásků, mě opravdu neuchvacuje. Všude chodí dvojice nebo k tomu, kdo stojí sám, zrovna někdo přichází. Zdá se mi, že jsem tu sama jen já a že se jako podivín nevnímám jen já, ale že mě tak vidí také místní ostraha. Co se jim nezdá na tom, že chodím pořád dokola, nevím. Času pořád hodně, a tak vyrážím na náměstí, na brněnský Svoboďák. Proti mně se derou – jak jinak – dvojice. Milí samotáři, jak vám teď rozumím, svět je dělaný pro dva, všichni se tváří tak spokojeně, nadšeně, jaký že je to čeká krásný večer. Depresivní! Stresující! Diskriminující! Proč se mně nevyhnete, jsem snad neviditelná, když vedle mě nejde muž a neposkakují kolem mě děti? Konečně zmrzlina a za celkem normální cenu. Oříšková a stracciatella, mňam! Vracím se ke kinu, lížu zmrzlinu, z každé strany mě najednou míjejí dva černoši. Nepostřehnu sice jestli mluví anglicky či jinak, ale že říkají něco vtipného na můj účet, je zcela zřejmé z pohybu ruky jednoho z nich naznačující lízání zmrzliny a z jejich společného smíchu. V tu chvíli slyším známou melodii i slova: ’víš, holky těžší to maj’… V duchu odpovídám, že vím a že děkuju za povzbuzení, alespoň vzdáleného porozumění se mi dostalo.
Vstupenku mám, nechávám si odtrhnout její kontrolní část a vydávám se směrem k toaletám. Když si chci umýt ruce, zjišťuju, že vůbec netuším, jak to funguje. Vedle mě mladá slečna, z druhé strany dáma v letech, obracím se na dámu, zdá se mně to méně ponižující, a ptám se, jak ten vodovod funguje, dáma také netuší. Zkouším mávat rukou v místech, kde by snad mohlo být čidlo, nic, zhluboka se nadechnu, přemýšlím, zkouším páčku nalevo a hned na podruhé to mám, voda teče, aha, to napravo bude asi na tekuté mýdlo, bingo! No vida, základní hygienu jsem zvládla!
Usedám na příslušné místo a pozoruju dvojice, skupinky. Vedle mě si sedají babička, dědeček a jejich vnučka, která se několikrát ujistí, že má opravdu místo hned vedle mě a že jsem tu opravdu sama. Babička říká, že potřebuje něco na ovívání, protože je v sále strašné vedro, vnučka oponuje, že tu není moc teplo. Doteď jsem si myslela, že jsem věkově blíže spíše k vnučce, odteď už vím, že k babičce, biologické pocity máme totiž shodné, je mně taky vedro.
Než se dočkáme filmu shlédneme několik filmových reklam. Mamma Mia! je perfektní, přesně to, na co jsem se těšila. Meryl Streepová je nádherná, hudba, rytmus, barvy a tanec podmanivé. Trošku nechápu, proč se skupina mladých teenagerů směje u scény, kdy Pierce Brosnan zpívá s Meryl Streepovou milostný duet. Že by jim přišli směšní? Nebo snad staří?
Odcházím z kina s příjemně omámeným pocitem, pořad slyším hudbu, před očima mi tancuje Meryl Streepová. Po 15 letech manželství jsem byla sama v kině. Úžasné! Opojné! Ovšem jsem ráda, že to nebylo naopak, že bych totiž po 15 letech byla v kině s někým…
