Maminky a postní doba

Zkušenosti paní Karolíny:

Máme tři děti 13,11,7 let. Odjakživa máme zvyk na postní dobu vypnout televizi a prostě ji nepustit. Ale k tomu bylo třeba najít alternativu, aby  děti nebrblaly, že přijdou o oblíbený pořad. Takže s manželem nabízíme kreativní trávení volného času, to pokud možno celá rodina společně. Např. společné čtení knihy, bible (u nás teď frčí komiksová verze), večer společenských her, jen tak si povídat u dobré společné večeře, návštěva kultury či společný sport.

Na každý týden postní doby se snažíme (kromě televize) si něco odříct – sladkosti, mobil, počítač, maso… a nebo naopak zvolit sebezápor v podobě dodržování určitých předsevzetí (nehádat se se sourozenci, dělat jim radost, denně pomáhat s domácími pracemi…)

Moje zkušenost maminky je – dětem nabízet, aby se k něčemu rozhodly – nenutit a dobře vysvětlit, aby chápaly smysl toho, co mají vykonat nebo co si mají odříct. Hlavně vše s radostí, ať se to proti nám neobrátí v podobě nevrlé nálady nebo vzteku.

Naši známí mívají postní pokladničku z Papežských misijních děl – takzvanou postničku. A cokoliv si děti odřeknou z běžného naučeného „jídla“ (čokoláda, jogurt, oplatky…) dostanou hodnotu toho pokrmu v podobě reálných peněz, ty dají do postničky a na konci postní doby věnují potřebným.

********************************************************************

Zkušenost paní Kláry:

Půst a sebezápor je něco, co je těžké i pro nás dospělé natož pro děti. Člověk se k nim musí nějak dobrat stejně jako k živé víře. Protože jedině kvůli víře je taky schopen se postit. Podle mě platí, že je učit děti (i sebe) vytrvalosti a důslednosti, a to ve všem podstatném. Jít příkladem a stát si na svém. Rodič, který zakáže a pak na tom netrvá, dává precedens pro příště, že se to vlastně žádný nemusí brát až tak vážně. Proto je potřeba předem zvážit, co a jak nakážu, ale pak neoblomně stát na svém. A přijmout nepříjemný pocit, že budu jako policajt.

A taky je třeba zvážit míru toho, co chci od dětí, co je i trénink vůle a co ne. Když jsme mívali velice málo peněz a opravdu jsme si hodně odříkali, tak jsem dětem opakovala: "Budeš-li se mít v životě zle, budeš zvyklý. Pokud se ti bude dařit dobře, na to si zvykneš hned. Ale vždycky si pamatuj, jaké to bylo a snaž se pomáhat těm, kteří se mají hůř." Ale mám pocit, že to tak úplně nezafungovalo. Až když jsme byli poprvé a naposledy na výletě v Egyptě a jeli jsme se autobusem podívat na památky. Teprve viděli na vlastní oči tu chudobu a množství žebráků (hlavně dětí), tak jim to teprve trochu došlo. Když jsme hloučku kluků dali naši nesnězenou svačinu, málem se o ni porvali. Rozhodně ji za rohem nehodili do koše, jak to můžeme každou chvíli vidět u našich škol, protože blééé, právě tohle s láskou od maminky nachystané jídlo jim nechutná... Pak je na místě zvážit, jestli by si děti neměly začít chystat svačinu samy a jestli těch peněz na svou útratu a sladkosti nedostávají příliš...

 *****************************************************************

Zkušenost paní Heleny:

Jednou jsme s dětma na velký výkres A2, nakreslili obrysy - kopec (Golgotu), na něj velký dřevěný kříž, vedle jeskyni a odvalený kámen... nad jeskyní sluníčko... Děti si pak natrhaly do mističek malé kousky barevněho papíru (asi 1 x 1 cm) jako na mozaiku -  barvy podle obrázku: hnědá, šedá, modrá na nebe, žlutá na slunko, bílá na záři z jeskyně atd.

Při večerní modlitbě se podle toho co si ten den odepřely nebo někomu darovaly ze svého, mohly nalepit ty dílky... někdo jeden, jiný třeba pět. To je motivovalo, aby se celý den dělily, rozdávaly, přemáhaly apod.

Do velikonoc byl obraz hotový.

******************************************************************