Mezigenerační vztahy očima rodičů a prarodičů

Posluchačka M. – Osvědčilo se mi velmi pokorně, klidně a hlavně s podáním důvodů vysvětlit důležité věci (např. proč nedávat dětem mandarinky- ekzém), u nedůležitějších věcí mlčet a polykat kritiku. Když chtějí prarodiče dokazovat, že jsou lepší a něco umí líp, dopřát jim to. Mít úctu a vést k tomu děti.

Marie – Bydlíme v dvougeneračním domě s babičkou a naše šestitýdenní dcera je s babičkou moc ráda. Máme v domě zavedená pravidla společného soužití a úcty, stále si je umíme vylepšovat, ale jsme pro žití ve velké smečce – vypomáhat si.

Hana – Myslím, že pro mezigenerační soužití je důležité sdílení, starší lidé rádi předávají své zkušenosti a i když je dnešní doba jiná, je  významné dát jim prostor k vyjádření názoru. Moudrost předků byla a vždy bude potřebná.

Eva – Nám se nejlépe osvědčilo mlčet a čekat, až prarodiče pochopí, že rodiče jsme my a děti budeme vychovávat po svém.

Ludmila - Nám se osvědčilo brát je takové, jací jsou, vážit si práce, kterou na sobě dělají a toho co dělají pro nás. Chodíme k nim na radu. Pokud se v něčem rozcházíme, je třeba to říct. Snažíme se respektovat to, že dělají to nejlepší co umí, i když my to vidíme jinak. Máme je rádi a snažíme se jim to říkat, dokud je tu ještě máme.

Jana – Mně se osvědčilo pouze ustupovat a nebo si to prostě zařídit tak, aby to vyhovovalo nám jako rodině. Pro mě jsou tyto vztahy velmi vyčerpávající. Možná bych řekla, že dnešní prarodiče jsou buď líní (už jsme se nadělali dost, teď se snažte vy) nebo superakční a nemají čas.

Lenka – Je to hodně náročné, zvlášť když my, rodiče, žijeme život s jinými hodnotami než prarodiče. Snažíme se být s manželem tolerantní a hledat chvíle, kdy může s prarodiči být pěkně.

Posluchačka M. – Osvědčilo se nám trochu omezit kontakt, nabízet dětem i jiné aktivity než často velmi pasivní pobyt u babiček a dědečků. Chybí nám právě ten respektující přístup – asi na obou stranách. Jsme právě ve fázi hledání té správné cesty. Díky za téma.

František – Naše děti k babičce jezdí moc rády, protože s ní prožívají spoustu dobrodružství – běhají po lese, v potoce, kramaří na půdě. Babi jim dovolí spoustu her, na které my rodiče nepřistoupíme.

Posluchačka – Jsem vděčná za naše vzájemné vztahy s prarodiči. Protože jsem jako dítě tuto blízkost neměla, jsem si vědomá své zodpovědnosti a touhy po kořenech… Setkáváme se s prarodiči, i když se to nehodí, i když necítíme podporu, i když máme jiné názory. Třeba společné dušičkové vzpomínání – sestavování rodokmenu, slavení svátků, narozenin, výročí. Společné hry, modlitba i práce. Mám však někdy velká očekávání… ale nechci promarnit vzácné chvíle, které se už nebudou nikdy opakovat…

Veronika - Nám všechny problémy s prarodiči skončily,  když jsme začali bydlet sami.

Jana – Bydlíme s mými rodiči, takže se vídáváme každý den. Mí rodiče jsou dost ovlivnění TV, z čeho nejsme nadšení, ale bereme to. Děda k nám chodí každý den. Máme oddělené domácnosti a nesnažíme se je navzájem změnit.

Eliška – Žijeme u manželových rodičů už 9 let a já si tedy připadám, že pořád jen ustupuju, radši nic neříkám, ale pak to ve mně vře a trápí mě to. Chtěla bych v neděli jíst se svou rodinou v klidu a víc se rozhodovat sama, aby oni respektovali, co my dětem zakážeme.  Manžel mi pořád opakuje, že to a to je u nich zažité, že tchyně taky neměla samostatnou domácnost a všichni byli spolu. Ale mě to někdy tak vadí, že přestanu mluvit a vyhýbám se jim.

Žaneta – Snažíme se o naprostou samostatnost, co se týče hlídání dětí. Skoro vždycky se to podaří a prarodiče či praprarodiče si sami kontakt s námi vyhledávají a snaží se o něj. Máme děti čtyři, takže možností mají hodně. Jinak jsme s rodinou často a rádi. S většinou blízkých příbuzných bydlíme ve stejném městě a vztahy jsou hezké.

Lenka – Oboje prarodiče máme daleko a jsou s dětmi rádi, ale je to kvůli vzdálenosti vzácné, jsme vděční za Skype. Když se navštívíme, trávíme čas společně, pohlídají krátce, jsou respektující. Zatím jsou děti malé, ale starší už se těší, jak k nim pojedou na prázdniny .

Marta – Vím, že v mezigeneračních vztazích, zvláště pokud mladá rodina bydlí s dědečkem a babičkou, je třeba nastavení hranic, domluvení pravidel, vzájemného respektu, ale také je třeba kolikrát přivřít oči nad tím, že se věci nedějí „správně“. Nejhorší na tom je, když bydlí k tomu ve vesnici ještě všechny švagrové s rodinami, kteří za prarodiči chodí.  Pak je třeba zasáhnout v extrémních situacích, kdy  už to zasahuje do života mladé rodiny. Je třeba opět promluvit si s těmi mladými, švagrovými, že my jsme tady doma, musí to respektovat. Je to někdy dost těžké. Musela jsem si s babičkou hodně věcí vyříkat jako snacha s tchýní, ale je to po 11 letech lepší než dřív.

Marta – Zkušenost babičky – píšu z pozice seniora. Musím říct, že pokud jsem s dětmi sama, užíváme si společný čas a děti jsou vzorné. Pokud je tam i matka, vůbec ji neposlouchají a stále si něco vynucují. Snažím se jí pomoci, ráda mi je dává.

Božena – Syna mám už sice dospělého, ale jsem vděčná, že ještě zažil jednu babičku a jednoho dědečka. Jsem vděčná za tchyni, poněvadž maminka mi brzy zemřela a od tchyně jsem se hodně naučila i když ve společné domácnosti byly konflikty – myslím, že léty se vztahy srovnaly i díky víře. Googl může ve výchově pomoci, ale živé vztahy nenahradí.

Posluchačka – Prožila jsem s tchyní náročné období, protože žijeme v jednom domě. Máme ale vlastní domácnost, komunikace o pravidlech nebyla možná, náš vztah nebyl v rovině, chovala se nadřazeně. Neměla jsem jistotu, že děti  pochopí, že jsem jejich máma, babička byla pohotovější v různých situacích. Dnes jí vařím a je za to vděčná. Já teď jako babička vždycky dávám přednost maminkám vnoučat, aby nemusely projít to samé.