Přičinlivé ženy

Jak definovat ženu, která se "příliš snaží"? Je to ta, která spí denně pouze čtyři hodiny, aby měla doma vždycky perfektně uklizeno, napečeno, navařeno, je stoprocentně upravená, v práci oblíbená, spolehlivá a má jen samé šikovné, chytré a poslušné děti? Nebo ta, která má každé ráno před sebou dlouhý seznam věcí, které by měla, chtěla nebo musí udělat, a večer celá uhoněná zjišťuje, že místo odškrtaných splněných položek přibyla dvakrát tak veliká hromada úkolů nových? A nebo je to takový malý český Hujer v sukních s pytlíčkem švestek (podle známého filmu), který se snaží ze všech sil zavděčit až podlézt každé autoritě, která jde kolem?

Autor publikace „Ženy, které se příliš snaží“ Kevin Leman ve své praxi psychologa a rodinného poradce potkával hodně unavené, vyčerpané a uštvané ženy a matky, které se snaží, aby všechno fungovalo jak má – v manželství, v péči o děti, v domácnosti, v práci, v dobročinných spolcích, v místní církvi, kam patří… a tak dále. Ale ačkoliv dělají všechno co mohou, v dobré víře, že by to tak mělo být, už nemohou dál. A jejich okolí je často nepříjemně překvapené, když obvyklý servis splněných přání od obětavé manželky a matky je pryč a najednou se po nich chce samostatnost, zodpovědnost a ohledy.

Na základě svých zkušeností Kevin Leman zkoumal, jak to, že některá žena dokáže zvládnout velké množství činností a je v nich spokojená (stanovil pro to termín „radostná žena přičinlivá“). Jiná se hroutí pod tíhou požadavků, kterých stále přibývá, je nešťastná a nevidí východisko ze své situace (tady autor vybral termín „zoufale trpící žena přičinlivá“).

Doktor Leman se snažil přijít na to, co takový zoufalý stav způsobuje – objevil, že příčinou může být způsob jednání rodičů s dívkou v dětství; pocit méněcennosti; partner, který se chová jako přísný dozorce; vlastní perfekcionismus; střádání pocitů viny nebo špatný obraz sebe sama. Na jednotlivých živých příkladech ze své poradny ukazuje odkud a kam taková nerovnováha ve vztahu k sobě (já nejsem nic) a k druhým (všichni mají právo ode mne něco chtít) vede. Ale kromě popisu toho, do jakých pastí se tím můžeme dostat, nabízí i několik různých způsobů, jak z téhle šlamastyky ven: jednak si má přičinlivá žena zoufalá dovolit právo volby – určit si, co skutečně důležité a co se jen tak tváří. Stanovit si vlastní priority. Odpustit staré viny a zranění sobě i druhým. Udělat si plán toho, co chce změnit. Hledat zdroje síly a podpory (včetně života z víry). A hlavně... každý den začínat znovu s pocitem sebeúcty a s odvahou zapomenout na staré přehmaty a chyby. Víc se dočetete sami! Radostnou naději ve změny k lepšímu všem přeje Kafemlýnek!