Umět se postarat

Pozvání do Kafemlýnku přijal Leoš Fučík z Brna (na fotce vlevo), dlouholetý aktivista a člověk se zkušeností péče o dlouhodobě nemocné dítě. Byl u vzniku občanského sdružení "Unie pečujících", která existuje teprve rok a sdružuje lidi s podobnou životní situací a zkušeností. Jejich cílem je, aby domácí pečovatele bylo konečně "vidět" a "slyšet" protože na opatrovníky a pečovatele v domácím prostředí zatím naše legislativa víceméně nepamatuje...

Host mluvil také o nově vzniklé společnosti Opus Lacrimosa, která má projekty na podporu pečujících rodin - sousedská pomocná odlehčovací péče, půjčování karavanu uzpůsobeného člověku s postižením pro rekreaci, respitní centrum Mlýn a svěřenecké fondy k zajištění budoucnosti postižených dětí. Doufáme, že se ve vysílání Proglasu s těmito projekty ještě seznámíme.

Pojďme hledat způsoby, jak pomoci těm, kdo doma pečují o své blízké. Třeba tím, že podpoříme Unii pečujících aktivní účastí nebo finančním příspěvkem.

Slyšeli jsme pozvánku na besedu 19. 2. 2016 v Brně k filmu "Můj život s asistencí" - životní příběh Kuby Neuberta.

Posluchačům a posluchačkám jsme položili dvě otázky: „Máte zkušenost svoji nebo ze svého okolí s dlouhodobou domácí péčí?“ „Kde byste hledali pomoc v takové situaci?“ a předkládáme výběr odpovědí: 

* Zkušenosti mám – kolega v práci byl vozíčkář – nejdřív i pro mě bylo těžké naučit se mu „pomoci“, aby to opravdu byla pomoc. Maminka o něj pečuje sama už skoro 30 let, ale věnuje se mu úžasně, díky ní je doktor práv. Barbora

* Zkušenost s péčí o postiženého člověka nemám, jen jsem sledovala, jak maminka pečovala o babičku. Petra

* Pečuji dlouhodobě – šest let – ne o děti, těch mám už pět dospělých, ale o manžela po mozkové příhodě. Má nejtěžší stupeň postižení a mně je 55 let. Díky Bohu a rodině to zvládám, ale byly chvíle, kdy se mi nechtělo žít. Olga

* Vlastní zkušenost nemám, ale době internetu bych první informace hledala právě tam. Díky za dnešní povídání, příběh pana Fučíka je fascinující. Je prostě vidět, že Pán Bůh to má prostě promyšlené. Pája

* Starám se se svým mužem Jendou o naši postiženou holku s diagnózou autismus. Po patnácti letech je to už spíš rutina a vyžaduje to především trpělivost. Okolí nás nepřijalo, budoucnost neznáme. Iveta

* Pracovně jsem se setkala s touto problematikou, obdivuji všechny rodiče. I pro pracovníka ústavní péče je to fyzicky velmi náročné, ale nemocní sami jsou vděční a obohacují druhé. Danka

* Mám kamarádku, která má dítě s Aspergerovým syndromem a tři kamarádky, které mají doma autistu. Všechny mají můj obrovský obdiv, vůbec si neumím představit, že bych tohle mohla zvládnout. T.

* Myslím si, že čerpat podporu z organizací, které vznikají z iniciativy rodičů, je jednou z nejlepších cest. Nechat si poradit od lidí, kteří mají podobnou zkušenost, je nejefektivnější. Pomáhala jsem několik let kamarádce na vozíku a hodně jsem se díky ní naučila. Teď už na ni s láskou vzpomínám, odešla k Pánu. Ale za svůj krátký život hodně lidem otevřela oči a spoustu starších lidí řadu věcí naučila. Jsem za ni vděčná. Karolína

* Máme v rodině dívenku, která má transplantovanou ledvinu. Vypadá „zdravě“, ale je to složitější. Plně souhlasím s názorem hosta, že nejdůležitější je rodina. Nikdo jim nic neulehčuje a ani neporadí. Vše hledají, kde se dá. Modlím, se za všechny, kdo takové situace zvládají. Jana