Výchovné nálepky

Ryze ilustrační pohádka. Podobnost s jakoukoliv rodinou je čistě záměrná.

…Byli žili jedni manželé, Dřevorubcovi se jmenovali, rok po svatbě, jak to samozřejmě obvykle bývá, se jim narodila Mařenka. Byla vzorné dítě, které dělalo rodičům samou radost: pěkně papala, dlouho spala, spokojeně koukala na svět a později ochotně poslouchala své rodiče a ráda doma pomáhala. Ze školy nosila samozřejmě samé jedničky a maminka jí ráda řikala „moje šikulka, moje zlatíčko, moje radost“, když se sešli příbuzní, tvrdili, že paní Dřevorubcová umí ideálně vychovávat. Za šest let po Mařence se narodil Jeníček. Tatínek byl moc rád, že má doma zastání a tuze se těšil, že už budou v chalupě chlapi dva. Jeníček byl ovšem od narození velice aktivní. Podle síly nespokojeného řevu by se dalo soudit, že se narodila trojčata. Spánku mnoho nepotřeboval, jídla také ne, zato chovat ho museli pořád. Maminka umdlévala, tatínek dřevorubec v práci několikrát usnul a Mařenka chodila spát se sluchátky na uších, samozřejmě ochotně a bez reptání. Bylo jí ale mockrát do pláče z toho, že na ni nemá nikdo síly ani čas. Když Jeníček povyrostl, nebylo to lepší. Seděl ve čtyřech měsích, v postýlce si v půl roce stoupl a v devíti měsících ho za pas přivázali ke stolu, protože hrozilo, že uteče do lesa. Byl jako živé stříbro – všude vlezl, všechno zkusil, často si ublížil, nepomohlo napomínání, hubování, domlouvání, vyplácení, dávání Mařenky za vzor. Příbuzní se opět sešli, ale už neklepali mamince na rameno, že je ideální vychovatelka, naopak začali tvrdit, že Jeníčkovi chybí tvrdá ruka - je rošťák, nevychovanec, hulvát, spratek a roste jen pro polepšovnu, nejvyšší čas, aby šel do školky!
A utrápená maminka ho poslala do školky ráda. Ale ani tam nebyl klid, Jeníček rozbíjel hračky, hulákal, nespal po obědě, pral se s dětmi, utíkal, neposlouchal. Paní učitelky si stěžovaly, že je zlobivec, neposlucha a nepořádník. Maminka každý den plakala a tatínek se zlobil, že se učitelky určitě špatně starají. 
A tak šli k paní doktorce. Ta zjistila to, co už věděli ostatní - že Jeník je rošťák, nevychovanec, hulvát, zlobivec, neposlucha a také nepořádník. Navíc je ale hyperaktivní a že je tedy nutný jiný výchovný přístup - místo neustálého hubování začít chválit maličkosti. Místo vyčítání přesně stanovit a vysvětlit co má dítě dělat. Důsledně trvat na tom, co se řeklo a každý malý úspěch odměnit či pochválit a rozhodně přestat používat slova zlobivec, neposlucha, lajdák, nepořádník a hulvát. Pak prý se brzy uvidí změna k lepšímu.

Rodiče nevěřili, že by to mohlo fungovat. Trvalo ještě dlouho, než byli ochotní vidět svého nezkrotného Jeníčka vedle supervzorné Mařenky trochu spravedlivě. Ale snažili se. Zapomněli slova lump, spratek, darebák i ta ostatní. A Jeníček se změnil. Ne že by snad úplně zmařenkovatěl, ale ubral na své snaze upozornit na sebe, prosadit se doma za každou cenu. Už si nepřipadal tak špatný a jeho rodiče pochopili, že i když mají děti dvě, nemohou je mezi sebou srovnávat, hodnit a nálepkovat na hodné či zlé. Dali si říct.
A zazvonil zvonec a pohádky je konec...

Nálepkování dětí.  

V téhle pohádce se zjednodušeně poukazuje na jev, který se týká hodnocení dětí. Říká se mu „nálepkování“, cizím slovem labeling. Nehodnotíme tím ve výchově konkrétní jevy, ale označujeme dítě nějakým obecným přízviskem, nálepkou. Může být pozitivní – třeba šikulka, snaživec, myslitel, silák, ale častěji jsou negativní – zlobivec, lenoch, uječenec, rozjívenec, nepořádník. Psychologové mluví o tom, že pokud dítěti často takovou nálepku opakujeme, vytváříme se v něm program chování, které pojem naplňuje. Dítě, kterému budeme říkat nemehlo, si jako nemehlo začne připadat, protože nám věří, že mu říkáme pravdu. Může se tak skutečně začít cítit a chovat a naskakuje mu ten pojem při sebemenším selhání.
Negativní označení dítěte jsou tak silná, že mohou v dítěti vzbudit dojem, že nemá cenu snažit se negativní nálepky zbavit. Příklad – snažím se uklízet, ale mámě je to pořád málo, říká mi několikrát za den, že jsem nepořádník, už se nebudu snažit, ať dělám co dělám, je to pořád stejné.
Stejně ovšem můžeme u dítěte vybudovat nezdravý pocit sebevědomí – jsem na všechno dost dobrej, takže teď skočím na prkno a sjedu napoprvé tenhle prudkej kopeček před křižovatkou! A bezhlavě se pak takový vždyckyšikulka pustí do čehokoliv.

Jak tedy máme svoje dítě zdravě hodnotit?

Na to se doporučuje být v každé situaci velice konkrétní, pravdivý a ovládat svůj přirozený hněv.. Je to pracnější a náročnější, protože to od nás vyžaduje větší námahu, ale je to dlouhodobě efektivnější. Nemanipulujeme s dítětem, učíme ho aktivitě a zdravému pohledu na věc. Dítě uklidilo předsíň? Nechválím jen obecně- ty jsi šikulka! Ale řekneme mu – to mě moc těší, že sis všiml rozházených bot v předsíni a uklidil je, to mám radost! Nebo: Negativně - Ty jsi čuně, zase jsi rozlil vodu, pořád po tobě musím uklízet! Místo toho můžeme situaci nechat řešit dítě a pouze jej doprovázet. Rozlil jsi vodu, co s tím uděláš? Podám ti hadr, můžeš to uklidit.
Nebo: Dítě rozbije sklenici. Přirozená reakce dospělého je asi zařvat: „Ty nemehlo!“. Ale poučený rodič, který se snaží, napočítá do pěti, aby ho výkřik s nálepkou přešel a pak řekne – Je to škoda, ale nestalo se ti nic? Pojď, uklidíme to spolu, ukážu ti jak, aby ses nepořezal…

Můžete namítnout, že rodič nemůže za to, jaké dítě se mu narodí a nemůže ovlivnit jeho genetické dispozice a temperament. To je pravda. Ale ať chceme nebo ne, děti se učí také nápodobou a přejímají vzory chování od nás dospělých. Pokud s dětmi neumíme dobře komunikovat a přistupujeme k nim s předsudkem, že už je známe, můžeme v nich nevědomky posilovat negativní projevy chování a zapomenout povzbuzovat a kultivovat to dobré.
Na tom, jak se dítě chová, má jistě podíl i jeho intelekt, ale nevyplácí se jej přeceňovat nebo podceňovat. Snažme se o zdravý náhled na své děti ve spolupráci se školou, důvěryhodnými přáteli a vychovateli. Pomůže nám to dosáhnout kýženého výchovného cíle – tedy vychovat samostatného člověka, který bude dobře a spokojeně žít v míru se sebou i s druhými, nezávisle na rodičích.

V pořadu jsme položili posluchačům dvojotázku: Máte nějaké zkušenosti s testováním IQ a máte z dětství nějakou výchovnou nálepku? Předkládáme výběr z odpovědí:

* Ve škole jsem měla bez problémů jedničky a díky tomu mě někteří učiteli téměř nezkoušeli ústně, takže jsem měla větší pohodu než spolužáci jen díky tomu, že mě viděli jako bezproblémovou jedničkářku. Ale jinak mě to ve škole moc nebavilo, pořád jsem si v hodinách četla knížky, protože  úkoly a cvičení jsem měla hned a pak jsem neměla co dělat. Dělala jsem také spoustu olympiád a díky tomu jsem aspoň občas nebyla ve škole. Terka

* Jako dítě jsem se učila velmi dobře až do poslední třídy jsem měla samé jedničky, ale pro mého otce byla i v sešitě horší známka než jednička katastrofa. Dnes už mám vnuky, ale ten pocit ze známek mám stále v sobě i když jsem svým dětem říkala, že každá známka se dá napravit a důležité je, jak se chovají. Jiřina
 
* Kdysi jsem dělala jakési IQ testy, které byly koupené v knihkupectví. Přestože výsledek byl 130 bodů, nepřipadám si nadprůměrně inteligentní. Ani vysokou nemám. Nálepkování dětí se vyhýbám, z vlastní zkušenosti to nesnáším. Kateřina
* Máme dvě děti s vyšším IQ podle testů schopností u psychologa a mají opravdu svůj svět, naštěstí máme dobrou školu! Katka
 
* Testy IQ znám jen z knížek. Nálepku já z dětství asi nemám, ale teď máme doma dvě děti přesně jako ve vaší pohádce a nenálepkovat je je hodně náročné. Martina
 
* Náš „moc šikovný“ syn šel v předtermínu do školy, i když testy potvrdily jeho nezralost. Nastoupil, trápil se a my s ním – teď už vím, že stačilo ještě počkat. Doporučuji děti testovat a hlavně výsledky akceptovat – odhalí to, co my v láskyplné mateřské zaslepenosti vidět asi ani nechceme. Veronika
 
* Nálepku si z dětství nesu, maminka všem říkala, jaká jsem jedničkářka, jak jsem šikovná, a když se mi něco nepovedlo a nebo jsem třeba dostala jen dvojku, tak jsem měla veliké výčitky svědomí a cítila jsem se špatně, že jsem selhala. Posluchačka.
 
* S testováním IQ nemám zkušenosti, spíš jsem byla podceňované dítě, ale jinak mi ve škole říkali podle mého vzhledu "ušoplesk". Tak jsem si ty uši musela nechat "přišít". Pěkný den přeje posluchačka Marta

 Host Dana Havlová vylosovala jako výherce paní Veroniku, Kateřinu a Terezu. Co jim pošleme za výhru?

 První z nich je z nakladatelství Návrat Domů a je o výchově od osvědčeného autora Kevina Lemana. Má příznačný název – Jak vychovat děti a nepřijít o rozum. Jestli někdo rozumí, proč se děti chovají tak, jak se chovají, pak je to psycholog a uznávaný autor Dr. Kevin Leman, už proto, že jich má sám pět. Zabývá se ve své psychlogické praxi sourozeneckým postavením v rodině a jeho vlivem na vývoj a chování dětí. V knížce Jak vychovat děti a nepřijít o rozum nabízí pomoc s tím jak přimět děti, aby dělaly to, co po nich chcete, jak je naučit pořádně jíst, zvládat hněv i jiné emoce, omezit sourozenecké pranice, projevit autoritu, stanovit přiměřené kapesné, vyřešit otázku večírků a kázně a jiné výchovné oříšky. Některé rady mi připadají hodně americké, ale jiné se zase ukázaly jako že opravdu fungují. Rozhodně stojí za přečtení.

Další z knížek je zcela nenápadná, o to však vydatnější a výživnější útlý titul z Karmelitánského nakladatelství s názvem „Andělé v kurzu“, jehož autorem je benediktinský opat Notker Wolf. Známý je především v Německu, odkud pochází. Už jsme tu některé jeho knížky měli a já je vybírám hlavně proto, že si cením spojení upřímné zbožnosti a smyslu pro praktický život. Je to praktické křesťanství, které vidí co se kolem něho děje, ale nebojí se to hodnotit očima víry. Ať už je to vliv televize, kult dětí, rovnost šancí, politické čachry, nejistá budoucnost, závislosti nebo nedělní kázání. Ke všemu dokáže mít Notker Wolf nějaký postřeh, výtku nebo naopak povzbuzení. Je to velice osvěžujcí čtení, které je ovšem také napínavé, takže člověk čte pořád dál a dál, aby se dověděl co si autor o tom či onom myslí. Knížka vhodná na cesty, k čekání či lelkování. Nenechá vás usnout ani ustrnout v blahé spokojenosti.

Třetí novinka potěší všechny, kdo se chystají studovat vysokou školu. Ať už první nebo druhou či třetí, vždycky před studiem čekají přijímací zkoušky. Právě kvůli nim vyšel čerstvě všeobecný přehled témat a pojmů v nakladatelství Fragment, který má název Přijímací zkoušky na VŠ. Najdete tu stručné shrnutí dějin, tak jak se učí ve škole, pak výklady z ekonomie, psychologie, filozofie, hudbu, výtvarné umění i film. Každá kapitola obsahuje seznam knížek, z kterých autoři čerpali a kam se dá nahlížet kvůli prohloubení znalostí. Mně je sympatické, že si tu i dávný absolvent vysoké školy doplní a osvěží všeobecný přehled, který třeba kvůli profesní specializaci dávno pozbyl. Stojí za prolistování a studentům je zdatným pomocníkem.