Dopis nemocným - březen 2009
Opět tu máme postní dobu a tak se možná také někdy ptáte, jak se ve své momentální situaci můžete ještě postit. Ochota tu nechybí, ale cítíte se tak bezmocní.
Drazí nemocní! Dopis nemocným - březen 2009.
Opět tu máme postní dobu a tak se možná také někdy ptáte, jak se ve své momentální situaci můžete ještě postit. Ochota tu nechybí, ale cítíte se tak bezmocní. A tak Vám položím otázku. Dokážete si ještě někteří vzpomenout na Baladu horskou od Jana Nerudy? Už dávno patřila mezi tzv.“povinnou četbu“, která se nerada četla, právě proto, že byla povinná. Dnes už asi ani jméno autora mladým nic neříká, ale já se k jeho básním ráda vracím. A zvláště tato mě vždycky dojímala.
„Řeknětě mi, babičko má, cože rány svírá, po čem člověk, těžce raněn, přece neumírá?´ -´Rány hojí otevřené na tom lidském těle jenom čarodějná jarní šťáva z jitrocele.“ Vzpomínáte?
A dál: „Dítě z chaty vyskočilo do sousedních polí. ´Daruj šťávu, jitroceli, na vše, co kde bolí!´...´Co kde chtělo, rychle mělo, ke kostelu běží: na kříži zde před oltářem Kristus rozpjat leží.´Potírám tvá svatá prsa, myju bok tvůj svatý, tělíčko zas uzdraví se, Ježíšku můj zlatý; kladu čerstvé listí lesní na hlavu a líce, nebude ti hlavičku tvou bodat úpal více.´“
Věřím, že mi rozumíte. Ničím Pána nepotěšíme víc než tím, že ke všemu, co doposud děláme a trpíme, přidáme ještě trochu více lásky. O to tu jde. Více lásky, úsměvu, pochopení, soucítění. Jako u toho dítěte v té básni. A právě proto, že i to bude někdy hodně těžké, bude to Váš největší a nejlepší půst, jaký Pána potěší. Teď se Vám třeba zdá, že to nic není, ale zkuste to a uvidíte. Ten Zlý bude překážet ze všech sil. V dnešní době zejména mladí lidé si myslí, že Ďábel není, ale velice se mýlí. Satan se totiž nevrhá na duši s provazem či řetězem, ale omotává ji něžnou pavučinkou. Začíná zdánlivě nevinným způsobem, ale končí své dílo hrozným otroctvím a záhubou. Může nás zachránit jen Bůh; a půst tu posiluje naši vůli.
Jednou jsem četla takový příběh: Jeden chlapec chodil soustavně ze školy pozdě domů. Otec si tedy chlapce zavolal, pořádně mu vynadal a řekl, že bude-li se to ještě opakovat, nedostane k jídlu nic než chleba a vodu. Přes toto varování se kluk hned další den vrátil zase pozdě. Jak byl ale překvapen, když zjistil, že rodiče svou hrozbu mysleli opravdu vážně. Místo plného talíře měl před sebou jen sklenici vody a krajíc suchého chleba. Chvíli bylo u stolu ticho, až pak tatínek mlčky vyměnil svůj plný talíř za prázdný svého syna. Ten pak už nikdy na to nezapomněl, jak kdysi táta vzal na sebe trest, který měl postihnout jeho. Když na to po letech vzpomínal, řekl: „Po celý život jsem už pak věděl, jaký je Bůh - podle toho, co tenkrát udělal táta.“ Abychom si to i my stále znovu připomínali, stačí se podívat na kříž. Jemu patří vždy to nejčestnější místo, nejen v našem bytě, ale především v našem srdci.
Moc Vás zdravím.
Sestra Pavla.
