Dopis nemocným - březen 2013

Dopis nemocným, březen 2013

Drazí nemocní!

Ještě jako profesor teologie v r. 1964 měl emeritní papež Benedikt XVI. v münsterském dómu přednášky pro katolické studenty o smyslu křesťanského bytí. Byla to vlastně tři adventní kázání, která pak vyšla tiskem. Ale to třetí kázání: ´Nade vším láska´ je velice krásné a stejně tak vhodné i pro Velikonoce. Jen lituji, že vám z něho mohu nabídnout pouze stručný výtah.

Prof. Ratzinger začíná příběhem z času pozdního židovství, kdy nějaký pohan žádal po slavném rabínu Šamaiovi nejstručnější výklad židovského náboženství. Slavný rabín však po chvíli odpověděl, že stručná odpověď není možná. Pohan se tedy obrátil - dnes bychom řekli - ke konkurenci. A tím byl v té době rabín Hillel. Jeho odpověď byla okamžitá: „Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim. V tom spočívá celý zákon.“

Tento příběh se potom o několik desítiletí později opakoval. Teď stál rabín před Ježíšem z Nazareta a ptal se ho, co dělat, aby dosáhl spásy. Odpověď zněla: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je s ním stejné: Miluj svého bližního jako sám sebe. V těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Milovat - to žádá Ježíš Kristus, kdo toto dělá, kdo má lásku, to je křesťan. Kristovo podobenství o posledním soudu nám říká, že tehdy Soudce světa rozdělí lidstvo do dvou skupin. Na ty, kteří všem prokazovali dobro a na ty, kteří si potřebných nevšímali. Láska totiž, která je obsahem křesťanství, vyžaduje, abychom se snažili milovat tak, jak miluje Bůh! To je, nemilovat jen ty, kteří se k nám hodí, jsou nám sympatičtí, milí, nebo by nám dokonce mohli být i nějak prospěšní. Naopak, milovat v duchu Ježíše znamená být dobrým k těm, kteří naši dobrotu potřebují, i když nám nejsou vůbec sympatičtí. Být opravdovým křesťanem je něco velmi prostého a přitom něco velice převratného! Požaduje to totiž skutečnou lásku! A to je neslýchaně těžké, i když docela jednoduché!

Každý z nás je si moc dobře vědom, že vše dobré, které koná, skrývá i kus egoismu, kus uspokojení z vlastního Já. Vědomí této slabosti nás tísní, ale právě tu nám pomáhá naše víra! Protože věřit to vlastně neznamená nic jiného než si přiznat, že jsme opravdu slabí, že i my potřebujeme natáhnout dlaň a nechat se obdarovat. Víra spočívá - ve své nejprostší a nejplnější formě - právě v tom, že překonáme onu samolibost a sobectví, a uznáme, že bez nesmírné, bezbřehé hojnosti Ježíšovy lásky bychom sami nic nedokázali. Po této stránce je víra v pravé lásce vždy přítomna; dodává sílu a svobodu tomu, kdo netrvá na svých vlastních možnostech, ale naopak uvědomuje si, jak velice je sám potřebný a bohatě obdarovaný. Všichni takoví, kteří jsou opravdu milující a jako takoví zároveň i věřící, se proto smějí nazývat křesťany.“

Nejsou právě velikonoční svátky vhodnou dobou k hlubokému zamýšlení, zda i my k nim  patříme?

Požehnané Velikonoce!

Sestra Pavla