Dopis nemocným -  červen 2009

Dopis nemocným - červen 2009.

Drazí nemocní!

Nedávno mně zaujal článek o Hautes-Alpes, kde je mnoho fasád domů zdobeno slunečními hodinami. Jsou malované, ryté nebo vyřezávané a spojují bohaté umění s užitečnou funkcí. Jsou také nositeli jednoduchých, ale přitom pravdivých poselství.  Možná, že jste se s nimi už  někde setkali. I u nás na cvilínském kostele je máme. Některá hesla obsahují mravní ponaučení, jiná připomínají chodci jeho křehkost a potřebu Boha. Např: „Bez slunce nejsem nic a ty bez Boha nemůžeš nic.“; „Čas pomíjí, skutek zůstává.“; „Jedna z těchto hodin bude tvá poslední, žij proto moudře, čestně,  jak velí svědomí.“;  „Už je později, než si myslíš.“; „Mnohé hodiny zraňují, poslední zabíjí.“; „Užij přítomné hodiny, ale mysli na tu poslední!“ Tato lidová moudrost z 18. a 19. století se neustále vrací k jedinému - ke smyslu našeho života v čase, který máme. Kardinál Suenens někde píše, že se stále snažíme utíkat z přítomnosti, ve které máme plnit Boží vůli. Mládež žije v budoucnosti; kreslí si smělé plány, které v ní vzbuzují nadšení a už už by jich chtěla dosáhnout. Přítomnost ji nudí, raději se dívá do budoucnosti. Starší lidé se zase raději vracejí do minulosti, která se jim zdála být lepší, a proto se v ní cítí lépe. Jen málokteří žijí opravdu v přítomnosti, ve „dnes Boha“. Opravdu jen málokteří nalézají vůli Boží tam, kde je skryta v úlomcích přítomnosti jako v částečkách hostie. Jen někteří poznávají a ctí vůli Boží, přítomnou v každém jednotlivém dni a dokonale ji plní, jak jen je toho jejich nedokonalost schopna. Umět se uprostřed všedního života spojovat s Bohem znamená podle kardinála hledět s vírou za vnější jevy věcí, kde se nám i ve všednostech dne zjevuje Bůh. Rád k nám totiž přichází inkognito v nečekaných okamžicích.

Mnozí z nás už také někdy jen stěží nacházíme ve svém životě ještě nějaký smysl. Naše fyzická omezenost nás izoluje a často vede k hluboké sklíčenosti. Právě proti tomu znám velice potěšující příběh: „Při jedné dražbě došlo také na staré housle. Byly už trochu poškrábané a hodně zaprášené. Nabídky nebyly moc vysoké. Dražitel chtěl právě uhodit kladívkem, když se vzadu zvedl starší muž a šel dopředu. Vzal smyčec a housle do ruky, laskavým pohybem setřel prach, naladil je a začal hrát. Diváci tu seděli jako očarováni. Pak dražba pokračovala a nabídky rychle stoupaly. Nyní šla cena do tisíců. Co vyvolalo toto náhle zvýšení ceny? - Byl to dotek rukou mistra.“ ...  Proč by se to nemělo stát i s námi? Neměli  bychom i my svůj starý, možná už rozladěný a zaprášený život vložit  prostě do rukou Mistra? V jeho rukou dostane novou cenu. Věřme jen jedinému: dokud nás Pán nechává na této zemi, určitě má náš život nějaký smysl. Jen se častěji a s větší důvěrou k Němu utíkejme, jistě nám to jednou prozradí.

Moc Vás zdravím.

                                                                                                  Sestra Pavla