Dopis nemocným - červenec 2007

Drazí nemocní!

Úmysl našich biskupů v Apoštolátu modlitby pro tento měsíc je sice krátky, ale velice obsažný. „Za ty, kdo jsou na cestách.“ Je léto, prázdniny, dovolené; a to je čas cestování ať už jen na chalupu, na hory, či do ciziny a k moři. Třeba i pro mnohé z Vás a Vaše drahé, že? Ovšem v přeneseném slova smyslu jsme vlastně všichni stále na cestách a dobře víme, jak důležité je najít tu pravou, aby to byla zároveň i cesta k věčnosti!

Nedávno jsem četla velice pěknou knížečku - „Bůh je větší než naše srdce“. V jedné ka-pitole se autor ptá, proč tolik našich současníků jsou vlastně praktickými ateisty. A sám odpovídá: protože nevytáhli tu správnou antenu. Mají anteny, s nimiž mohou výborně přijímat nejrůznější technické informace, umí výborně měřit, pozorovat, plánovat, budovat; umí svět měnit a bohužel i pustošit - ale neumí už vůbec žasnout. A protože praktický ateista nedokáže žasnout, Bůh se už v jeho obzoru nevyskytuje. Pokud jde totiž o tajemství Boží, tu nepomohou ani ty nejdokonalejší technické anteny. Bůh je neviditelný, nezměřitelný.

Aby moderní člověk objevil v přírodě a ve světě stopy Boží, musí se naučit znovu žasnout. Žasnout nad harmonií neporušené horské krajiny, nad zázrakem květního kalíšku či sněhové vločky, nad nesmírností hvězdné oblohy či nad krásou a úsměvem dítěte. Teprve až člověk za se s úžasem přistoupí ke světu a k životu, bude s to najít v něm stopy Stvořitelovy.

A proto, moji drazí, nepřestávejme se modlit za všechny, kdo jsou na cestách, nepřestávejme se modlit za sebe navzájem a za všechny kolem nás. Třeba právě slovy básně Sabiny Naegeliové z její knížky: „Noc je plná hvězd“:

„Ve kvapu míjíme lidi a bezohledně nohama šlapeme po květech.

Slepé jsou naše oči pro zázraky u cesty.

Odnaučili jsme se rozmlouvat se zvířaty.

Ševelení stromů naše ucho, hluku přivyklé, dávno už nevnímá.

Už nevíme, jakou sílu uzdravovat má ticho.

Uzavřená je pro nás hvězdná obloha, rozbřesk nového dne zaspíme.

Kdo ještě dokáže číst rukopis Stvořitelův?

Vzýváme bohy z kovu a pak se divíme, když na této Zemi se cítíme bez přístřeší.

Bože, Tví lidé hynou v pouštích, které si sami zbudovali.

Jenom Tvé slitování nás může zachránit.“

Moc Vás zdravím.

Sestra Pavla