Dopis nemocným - duben 2009
Úmysl Apoštolátu modlitby našich biskupů na tento měsíc je opravdu velice krásný:
„Aby víra ve vzkříšení a velikonoční radost pronikla celý náš život a my se stali svědky evangelia.“Drazí nemocní! Dopis nemocným - duben 2009.
Úmysl Apoštolátu modlitby našich biskupů na tento měsíc je opravdu velice krásný:
„Aby víra ve vzkříšení a velikonoční radost pronikla celý náš život a my se stali svědky evangelia.“
Vždy si přitom vzpomenu na velikonoční homilii kardinála Joachima Meisnera, kterou jsem kdysi opsala. Říká v ní, že prvním Kristovým slovem není kříž a jeho posledním slovem není smrt, nýbrž první Kristovo slovo je radost a poslední znamená život. Náš předvelikonoční svět v jeho strukturách smrti neprosvětlíme tím, že je budeme tu či onde opravovat. To už dělá svět po celá staletí a výsledky nejsou valné. Velikonoční dary - víra, naděje a láska - se biologicky nedědí. S každým novým křtem začíná církev jakoby znovu od bodu nula. K zásadní proměně světa je zapotřebí změnit srdce člověka. Pouze tam, kde se podaří otevřít srdce pro novou skutečnost velikonoční slávy, pouze tam také pronikne i do ničivých struktur a oživí je natolik, aby byly schopny zpívat Aleluja. Je to poznávací melodie křesťanů, kterou nám přineslo Zmrtvýchvstání. Je to prosté rozezpívání se radosti, která chce zvěstovat něco, co neumí vyjádřit slovy. Prostřednictvím aleluja vystupuje člověk stejně jako Kristus z hrobu do světlých výšin Boha. Tato píseň jásotu je sama cestou ke vzkříšení. Je to víc než ´rozumět´ ´vědět´, ´konat´. Znamená to dotknout se Vzkříšeného. Takové vzkříšení vytrhne člověka ze všeho, co je v rozporu s Bohem. Velikonoční chvalozpěv Aleluja vede nás i druhé k nábožné úctě a probouzí v nás vnitřního člověka. To zřejmě zakusil i sv. Augustin v Miláně; zážitek zpívajícího chrámu o velikonoční vigilii jim nesmírně otřásl a přinesl mu víru. A toto Aleluja jej provázelo i při jeho smrti. Kardinál Meisner o tom píše:
„R.430 obklíčili Vandalové severoafrické město Hippo. Jeho velký biskup Augustin ležel na smrtelném loži. Poslední pozemskou útěchou mu byla zpráva z jeho katedrály, kde probíhala oslava velikonoční vigilie. Lektor právě zpíval aleluja, když tu přiletěl zezadu, od dveří, nepřátelský šíp a pronikl hrdlem mladého zpěváka. Ve zpěvu aleluja mohl pokračovat v nebi. Augustin plakal radostí, že jeho církevní obec vyšla Vandalům vstříc s aleluja na rtech a že církev v Hippo ohlašovala v nebi - v umírajícím zpěvákovi - blížícího se umírajícího biskupa. - Velikonoční aleluja je nakažlivé. Zpívejme je do všech nářků naší společnosti! Přehlušme všechny doznívající zpěvy naší kultury tímto nadějeplným chvalozpěvem. Měla by to být základní melodie našeho života. Vždyť přece Kristus přemohl svět. Proč se tedy bojíme přemoženého světa, jakoby byl nepřemožitelný? Pán vstal z mrtvých, aleluja! Uvěřme tomu a nezapomeňme, že to, co zvítězilo nad světem, je naše víra.“
Radostné Velikonoce!
Sestra Pavla.