Dopis nemocným - duben 2016

Dopis nemocným - duben 2016

Drazí nemocní!

    „Zpívejte Hospodinu píseň novou, jeho chvála ať zaznívá ve sboru svatých.“ Sv. Augustin nám ve svém kázání na tento žalm radí, ať zpíváme Bohu především celým svým životem a jeho chválou, ať je ten, kdo zpívá. Asi bychom se už sotva mohli odvážit opravdu zpívat, aniž by všichni kolem nás prchali, můžeme se však snažit o to, co ten žalm vyjadřuje. Kdo zpívá, je šťastný, kdo chválí Boha, ten ho miluje a je mu vděčný!

Ale - umíme vlastně být šťastní? Máme správnou představu o tom, co to znamená být opravdu šťastný? Někde jsem četla krátkou úvahu na toto téma, která začínala takto: „Opravdový život začíná tehdy, když začíná sebezapření. Život se podobá knize. Blázen v ní listuje letmo, avšak moudrý při čtení přemýšlí, protože ví, že ji může číst jen jednou. Největší chybou je, nebýt si vědom žádné chyby. Život je radostný pro toho, kdo má čisté svědomí. Většinou není příčinou všeho našeho naříkání ani tak velikost našich bolestí jako spíše malost našeho ducha. Radost je vzácná. Proto každý den pros Boha, aby ti ji dal. Usiluj o úsměv a pokojnou tvář!“

Adalbert Ludwig Balling o štěstí říká toto: „Šťastný je, kdo láskyplně hladí poníka, i když ho už potřetí vyhodil ze sedla. Šťastný je, kdo i v šedivých, mlhavých dnech věří, že zase vysvitne slunce. Kdo věří, že nikdy není pozdě na nový začátek. Kdo je přesvědčen, že láska dvou znamená společně stárnout. Šťastný je, kdo, byť se slzami v očích, může jednou říci svým drahým, že bylo to dobře tak, jak to bylo, že to stálo za život!“

Nu a Matka Tereza, která bude brzy svatořečena, spojuje radost s tichostí a modlitbou. Říká: „Radost je modlitbou a touhou po lásce. Kde začíná tato láska? Doma! A jak začíná? Tím, že se dělíme, až to bolí; tím, že milujeme, až to bolí. Učme se přijímat s radostí i to, co se nám nelíbí; to je nejlepší cesta, jak projevit vděčnost Bohu i lidem. Ať vás nikdy nic nenaplní takovým smutkem, abyste zapomněli na radost z Kristova vzkříšení! Stále o ni proste a bude vám dána. Úsměv a vlídnost přitahuje, ne smutek! Pán měl rád samotu. I my ji vyhledávejme. Potřebujeme ticho a mlčení, abychom uměli naslouchat a chápat druhého v jeho bolestech a smutku. Naučme se modlit láskyplně jako dítě, s touhou, aby každý vždy našel lásku, zvláště ten, kdo je opuštěný a nikdy ji nepoznal. Budeme-li rádi rozdávat, stále se usmívat a šířit kolem sebe radost, pocítíme ji především a nejvíce sami v sobě.“

Moji milí, a tak prosme Pána, aby vnesl do našich srdcí své světlo, do smutku naší doby svou radost a do spěchu našeho života svůj pokoj. Aby do naší společnosti, tak vzdálené od Boha, vnesl svou blízkost, a do chudoby našich rukou bohatství svého milosrdenství.

Moc vás zdravím!

Sestra Pavla