Dopis nemocným -  květen 2009

Dopis nemocným - květen 2009.

Drazí nemocní!                                          

Pro tento měsíc opět uvádím jako téma Úmysl Apoštolátu modlitby našich biskupů: „Aby sdělovací prostředky šířily ve společnosti ducha pravdy a krásy, vzájemnou lásku a spravedlnost.“ 

Určitě si řeknete, že je to příliš krásné přání na to, aby se kdy splnilo, aspoň u nás, viďte? Říkám si totéž, ale právě proto se za to musíme modlit. Je máj, je lásky čas, proč si tedy o ni nepovídat. Nebojte se, nebudu citovat Máchu; ale určitě ne proto, že jsme na to už snad staří. Kdesi jsem četla, že „to, co způsobuje stárnutí není věk, ale opuštění ideálů. Jsi tak mladý, jak velké je tvoje optimistické vidění, jsi tak starý jako tvůj strach. Tak mladý, jako tvoje naděje, tak starý jako tvoje sklíčenost. Jsi mladý, dokud tvé srdce přijímá poselství o kráse a radosti, smělosti a velikosti, dokud tvoje srdce zajímají zprávy o zemi, o lidech a o nekonečnu. Až už svěsíš křídla, až tvé srdce pokryje sníh pesimismu a led cynismu, pak budeš opravdu starý. Dokud se ještě chceš učit, jsi mladý.“ To napsal Albert Schweitzer, ale  bojím se, že  takoví lidé jako on už se snad ani nerodí. Lidé ryzí a čestní, pro které je práce posláním a službou společnosti, a ne jen prostředek pro dosažení kariéry, peněz a moci. Člověk má až dojem, že právě těch je většina. Bohužel, z takové „touhy“ se postupně stává zběsilost a ti ubožáci vlastně ani nevědí, co to je opravdu radostný život.

Možná proto si ráda čtu tu vtipnou prosbu Tomase Mora: „Dopřej mi chuť k jídlu, Pane, a také něco, co bych jed. Dej mi zdravé tělo, Pane, a nauč mě s ním zacházet. Dej mi zdravý rozum, Pane, ať vidím dobro kolem nás, ať se hříchem nevyděsím a napravit jej umím včas. Dej mi mladou duši, Pane, ať nenaříká, nereptá; dej, ať neberu moc vážně své pošetilé malé ´Já´. Dej mi, prosím, humor, Pane, a milost, abych chápal vtip; ať mám radost ze života a umím druhé potěšit.“ - Jistě, skončil na popravišti, ale stále pro nás zůstává jasnou hvězdou odvahy, statečnosti, lásky a věrnosti Bohu.

A v tom je jádro všech problémů naší doby. Vlastně ne jen naší. Už Benedikt XV. r. 1914  ve své Mírové encyklice napsal: „Od té doby, co se přestalo dbát křesťanské moudrosti, začalo lidstvo kolísat ve svých základech. Málo vzájemné lásky, pohrdání autoritou, nespravedlivé třídní vztahy a žíznivý shon za prchavým blahobytem jako jediným cílem člověka - to jsou hlavní činitelé zápasu, který rozrývá svět. „Stále platí, že kořenem, principem a pravidlem každé jednoty je Láska!“ Opakujme si tedy často se sv. Janem: „Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.“ A vroucně prosme Pannu Marii, Matku krásného milování a svaté naděje, aby dosadila „místo našeho hřešícího srdce své Neposkvrněné Srdce, tak, aby v nás mohl působit Duch Svatý a stále více rostla láska jejího Božského Syna“.

Moc Vás zdravím                                                                                            

Sestra Pavla.